Marine Le Pen a její otec Jean-Marie Le Pen. Foto Blandine Le Cain, Wikimedia Commons, CC BY 2.0
Volby do Evropského parlamentu na první pohled nedopadly nijak překvapivě. Nárůst radikální pravice se očekával, a pokud k nějakému překvapení došlo, tak především v tom smyslu, že si politická uskupení hlavního proudu vedla lépe, než se čekalo. Mediální titulky, které hovoří o dramatické noci, či dokonce o zemětřesení tak prozrazují spíše něco o zbožných přáních daných médií než o skutečných výsledcích. Ve skutečnosti si dvě hlavní uskupení v zásadě udržela svoje postavení. Konzervativní EPP posílila o deset křesel, socialistická S&D ztratila čtyři.
Vyjevuje se tady paradox strategie konzervativní pravice. Svým vlastním posunem doprava se sice úspěšně ubránila radikálům, ale tímto úkrokem zároveň napomohla k přeznačení celého politického spektra.
O něco překvapivější byl prudký propad zelených a liberálů. Že se jedněm ani druhým dařit nebude, ale začalo být zřejmé už ve chvíli, kdy pravicoví konzervativci napříč Evropou začali selektivně uplatňovat strategii, kterou se naučili od konzervativců středoevropských: totiž bojovat proti vlivu radikální pravice tím, že přijmou jejich rétoriku a převezmou jejich témata. Jak jedna, tak druhá pravice například začala vyjadřovat kritiku vůči unijní migrační politice, kritizovat unijní klimatickou politiku nebo se významně mračit nad údajně přílišnými ústupky vůči menšinám. Poražena tedy byla zejména ta uskupení, která do nově zformovaného bloku nepatří: jednak ta, která volala po posílení boje proti změně klimatu, a jednak ta, která prosazovala oslabování národních států a naopak posilování federalistických prvků.
Obnovený zájem o evropskou politiku
Pokud se ovšem posuneme za hru s čísly a koaličními potenciály, zjistíme, že poslední volby odhalují tři základní politické trendy, s nimiž nyní budeme muset v evropské politice počítat.
Prvním z nich je úspěšná politizace evropského projektu. Když se ve volbách v roce 2019 poprvé od zavedení přímých voleb v roce 1979 zvedla volební účast, bylo možné nad změnou trendu mávnout rukou jako nad jednorázovou výjimkou. Ale poslední volby zvýšený zájem veřejnosti potvrdily a ještě drobně posílily. Vypadá to tedy tak, že vstupujeme do třetí fáze fungování Evropského parlamentu. Ta první byla nesena tzv. permisivním konsenzem, důvěrou veřejnosti v technokraticky řízený projekt, kterému není třeba věnovat větší pozornost, protože funguje relativně dobře. Od počátku devadesátých let přišla druhá fáze, v jejímž průběhu začal narůstat podíl těch, kteří takový optimistický pohled nesdíleli. Dlouho se ale zdálo, že jejich odpovědí je příklon k národní politice a odmítání role EU jako takové – proto také nenarůstala účast ve volbách do Evropského parlamentu.
Nyní ale stojíme na prahu fáze třetí, kdy se rostoucí část evropské veřejnosti rozhodla vyjadřovat svoje názory nikoliv indiferencí vůči EU, ale její proměnou. Je to pochopitelné. Z pětice témat, která unijní občané identifikují jako nejpodstatnější (migrace, válka na Ukrajině, mezinárodní situace, životní náklady a klima a životní prostředí) patří minimálně čtyři mezi ta, na která jednotlivé státy nemohou stačit. A voliči jsou si toho v rostoucí míře vědomi. Není náhodou, že v posledních průzkumech veřejného mínění se občany/občankami EU cítí být nejvyšší počet obyvatel za dlouhá léta, a spokojenost s fungováním EU je ve srovnání s dobou před deseti lety také vyšší. Jinak řečeno, spíše než že by narůstal počet euroskeptiků, roste jejich politická angažovanost. A vyšší politická participace je bez ohledu na to, zda se mezi euroskeptiky sami řadíme, či nikoliv, bezesporu dobrá zpráva.
Síla i slabina radikální pravice
Politizace evropské integrace a s ní spojené prolínání evropské a národní politiky jsou dokladem toho, že EU začíná skutečně fungovat jako tzv. systém víceúrovňového vládnutí. Tato politizace ovšem probíhá na pozadí dlouhodobého a zásadního posunu evropské politiky doprava a odraz tohoto trendu je jasně patrný právě na výsledcích voleb. Radikální levice oslabila (zejména pokud do ní započítáme některé strany zapojené do frakce Zelených/ESA), radikální pravice naopak výrazně posílila.
A zde se skrývá druhá velká otázka, která se ve výsledcích voleb vyjevila. Největší silou a současně největší slabinou radikální pravice se totiž znovu ukázala být její rozmanitost. Zatímco v některých případech kombinuje kritiku nerovnosti, transfobní postoje i odpor vůči migraci, v jiných zemích naopak boj proti migraci z muslimských zemí zdůvodňuje právě ochranou „našich“ menšin. Tato adaptabilita umožňuje přizpůsobovat politické poselství místním podmínkám. Beze změny zůstává jenom ústřední bod programu, kterým je konzervativní obrana civilizace před barbarstvím, jež zosobňuje tu genderové sociální inženýrství, tu muslimský migrant a tu zase klimatický aktivismus.
Radikální pravice ze své fragmentace těžila v předvolební kampani, ale zároveň kvůli ní selhává v období po volbách. Odpověď na otázku, zda se tedy může v dohledné době stát skutečnou silou unijní politiky, bude záležet na tom, zda se radikální pravici podaří sjednotit. Právě evropské volby přitom opakovaně fungují jako katalyzátor pokusů o transnacionální spolupráci mezi radikálně pravicovými subjekty. Taková spolupráce ovšem může být jen těžko postavena na euroskeptickém nacionalismu. Místo něho proto dnes z radikální pravice mnohem častěji zaznívají variace na de Benoistovu vizi konzervativního panevropského nacionalismu.
Úzkost z kolapsu civilizace
A zde se dostává ke slovu třetí trend, kterým je postupné sbližování mezi radikální pravicí a pravicí konzervativní. Vyjevuje se tady paradox strategie konzervativní pravice. Svým vlastním posunem doprava se sice úspěšně ubránila radikálům, ale tímto úkrokem zároveň napomohla k přeznačení celého politického spektra. Klíčové politické spory se budou v Evropském parlamentu čím dál častěji odehrávat na ose centristé – konzervativní pravice – radikální pravice, což je koneckonců vývoj, který dobře známe i z českého prostředí.
Ale teprve pokud by se radikální pravici podařilo vytvořit jednotnou frakci (například spojením ID, ECR a dosud nezařazených poslanců a poslankyň), stala by se konzervativní pravici častým partnerem. Námluvy, o které se pokoušela konzervativní předsedkyně Evropské komise Ursula von der Leyen vůči postfašistickým Bratrům Itálie, nejsou podivným úletem, ale předzvěstí věcí příštích. Už nyní je totiž poněkud obtížné některé politické subjekty přiřadit k jednomu, nebo druhému táboru. Server Politico nedávno představil mapu Evropy a na ní země, kde je „hard right“ u moci. Když se mezi takto označenými zeměmi vedle Itálie, Finska, Chorvatska, Slovenska a Maďarska objevila i Česká republika, vyvolalo to na sociálních sítích nesouhlasné mručení. Ale skutečně jsme schopni identifikovat významnější rozdíl například mezi postoji lídra kandidátky Spolu Alexandra Vondry a italské premiérky, s níž si nedávno v Římě „notoval“ i český premiér?
Zkrátka řečeno: Radikalizace konzervativní pravice je komplementární k europeizaci radikální pravice. Na jedné straně roste akceptace nativismu, definovaného nikoliv etnicky, ale civilizačně. A subjekty, které chtějí hájit „naši“ kulturu, budou brzy i na evropské úrovni zcela salonfähig. Na straně druhé ale dochází i k proměně radikální pravice. Tam, kde se dostala k moci, již nevolá po vystoupení z EU či po jejím zničení. Pochopila, že členství v EU je pro ni a ekonomické skupiny za ní stojícími dokonalým zdrojem finančních prostředků, a to zejména v zemích, které se nacházejí na unijní (semi)periferii. Spíš než rozpad EU, kterého se mnozí tak obávají, proto hrozí její postupná transformace v neliberální blok, který bude nesen spenglerovským étosem hrozícího zániku Západu a potřebou aktivně bránit evropskou civilizaci proti jejím nepřátelům vnitřním i vnějším.
Pokud si chce levice udržet relevanci, je načase, aby se vůči tomuto nebezpečí probudila. Musí se přitom vzdát iluze, že toho lze dosáhnout přiživováním se na posunu politického spektra k nativismu. Že tudy cesta nevede, dokládá osud ČSSD i KSČM na národní úrovni. Z úspěchu radikální pravice se ale může naučit dvěma jiným věcem: Totiž že politika je bytostně konfliktní, agonistická a že definovat a prakticky obhajovat zájmy svých voličů vůči zájmům jiných skupin je zcela legitimní demokratický postup. Ale aby se takový postup stal úspěšnou strategií, musí reagovat na ducha doby, což se radikální pravici podařilo takřka dokonale. Prosazování zájmů konkrétních skupin voličů je zcela v pořádku, ale levice se musí současně stát kreativní minoritou, která je schopná odpovědět na ontologickou úzkost z civilizačního kolapsu, jíž je dnes třídní spor zcela nasycen.
Autor je univerzitní profesor. Vede mezinárodní tým zapojený do evropského projektu ActEU, který se zabývá demokracií v době krize a polarizace.