Česko se mění v betonovou pustinu


V současnosti se u nás staví rekordní množství skladů a hal. Česká krajina se rychle mění v průmyslovou zónu.

Česko se odívá do betonu. Kolem měst vyrůstají nekonečné řady skladišť a hal. Obydlená centra jsou obležena průmyslovými areály, usazují se kolem nich jako šedavé prstence z olbřímích krabic a beden. Při výjezdu z města musíte projet ještě druhým městem, jakýmsi paměstem – bez obyvatel, bez náměstí a míst k setkávání. Míjíte postapokalyptickou krajinu plnou skladů, do kterých nemá žádný smrtelník přístup. Soukromá a přísně střežená úložiště zarostla společný horizont.

Kolonie západní Evropy

Území průmyslového brutalismu křižují nekončící šňůry kamionů a dodávek. Když jsem vedl zájmový kroužek v Uhříněvsi, pražské čtvrti proťaté mohutnou kamionovou žilou, téměř čtvrtina dětí měla „veselou“ historku o tom, že je srazilo auto. Většinou se to stávalo cestou ze školy. Ve volných chvílích si chodily hrát vedle největšího překladiště kontejnerů ve střední Evropě, které vyrostlo vedle místního parku. Takové ucpávání žitého prostoru pokračuje závratnou rychlostí i tento rok.

Protneme kopce další rychlostní silnicí? Naše představa prostoru se ještě více zúží na pouhý logistický problém. Postavíme nový velkoobchod? Náš volný čas bude ještě výrazněji rytmizován otevírací dobou.

Obchodní společnosti si ve druhém kvartále pronajaly celkem 308 800 metrů čtverečních v průmyslových nemovitostech. A výstavba takových budov dosahuje letos rekordního množství. Celých 575 100 metrů čtverečních bylo na konci pololetí ve výstavbě. Takový rozsah překonal rekord z minulého roku, a to o celých patnáct procent. Největší výstavba pohltí plochu o rozloze 42 tisíc metrů čtverečních. A aby toho nebylo málo, dokončení dálnice D8 by mělo urychlit propojení s Německem – v budoucnu tedy tento trend ještě posílí.

Německým firmám – a nejen jim – se totiž vyplatí své cajky vyrábět a skladovat na českých loukách. Zboží a výrobky si pak jednoduše dovezou zpátky přes hranice. Zlaté české ručičky vyrobily z vlastní země výjimečně lákavou kolonii západní Evropy. Je to úspěch srovnatelný s pozicí „oblíbeného“ třídního otloukánka. Koloniální patolízalství vnucuje laciné nájmy velkým firmám, zatímco bydlení se pro rodiny v Česku stává nedostupným luxusem. Česko je státem předraženým pro vlastní obyvatele, ale rájem slev pro západní firmy.

Průmyslový areál – krajina české mysli

Mnoho lidí na tom ovšem nespatřují nic zarážejícího. Rychle se shodnou, že se jedná o „stabilní aktivitu nájemců“, o „vyslyšení poptávky“ nebo nějakou jinou habaďůru vyjádřenou developerským ptydepe. Domnívám se, že čím více přibude plotů, dálnic a skladů, tím ubude prostoru pro představy lepšího světa, vzdušnější krajiny, radostnějšího života. Filosof Peter Lamborn Wilson (alias Hakim Bey) připomíná v jednom ze svých esejů: „Blake řekl, že Imaginace je světem, v němž žijeme, a nikoli jakousi abstraktní říší idejí. Ti, kdo toto poznání odmítají, jsou odsouzeni žít v ideji někoho jiného, zabetonovaní v tom, co je již jednou dané.“ My jsme zabetonovaní v představě světa jako průmyslového areálu.

Žijeme totiž v krajině, která stále více připomíná pracovní instrument. Dálnice zrychlují pohyb zboží, parkoviště lákají kamiony, každá lučina je potenciální sklad, který je možné nacpat zaměstnanci, rozbujelou přírodu je potřeba zkrotit do pravých úhlů, aby se zefektivnila výroba, každou zeleň lákající k odpočinku zatvrdíme do rovné plochy – pro krabice, výrobní pásy a pro stroje. Vše musí být praktické. Náš život, naše domovy i příroda.

Obávám se ale, že vše, co dělá život skutečným životem, je z principu „nepraktické“. Láska, přátelství, odpočinek, výlety – doplňte dle libosti. Portugalský básník Fernando Pessoa kdysi podotkl: „Praktický život mi vždycky připadal jako ta nejméně pohodlná sebevražda.“ Popsal tak situaci, v níž se nyní nacházíme.

Nalháváme si, že pracujeme, abychom se „po práci“ měli dobře. Jenže prostor, do kterého se vracíme po šichtě, je méně a méně přizpůsobený pro život „mimo práci“. Všechno je pracoviště. Zmíněný Peter Lamborn Wilson k tomu poznamenává: „Takové stavitelství je přeformováním lidského vědomí nikoli směrem k autonomii, potěšení a úžasu, ale k uniformitě a práci (se špetkou módní okázalosti, která má rozptýlit pozornost diváků, aby si nevšimli ‚stále stejných krabic‘).“ Vyžadovat pracovní vytížení je vlastně slušnost, hájí ho i ti, kteří z něj fakticky nic nemají. Není divu, že si takovou oblibu získávají strany, které plánují téměř totální nasazení obyvatelstva a do pracovního procesu chtějí nahnat snad i kojence. Naše vlastní mysl se mění v bolestně efektivní montovnu cizího zboží.

Není zkrátka možné zotročit krajinu a sám zůstat svobodný. Člověk a příroda jsou propojený celek. Rány zasazené do tváře krajiny se nám nevrátí až při jakémsi dni zúčtování v podobě klimatických katastrof. Projevují se bezmála okamžitě. Protneme kopce další rychlostní silnicí? Naše představa prostoru se ještě více zúží na pouhý logistický problém. Postavíme nový velkoobchod? Náš volný čas bude ještě výrazněji rytmizován otevírací dobou. Vysoustružíme krajinu do kontur továrny? Jistě, můžeme. Trh bude plesat. Ale náš život se změní na nuzný a mizerně zaplacený přesčas.

Autor je spolupracovník redakce.

 

A2LARM