Foto: Tech. Sgt. Alex Fox Echols III, U.S. Air Force
Vývoj v Nigeru, kde koncem července proběhl vojenský puč, každým dnem plní titulky světových médií. Vojenská junta v čele s generálem Abdourahamanem Tchianim od moci 26. července odstavila demokraticky zvoleného prezidenta Mohammeda Bazouma. Tchiani, který je bývalým velitelem prezidentské gardy, pak byl 28. července Národní radou pro ochranu vlasti, nově vytvořenou vojenskými silami, jmenován hlavou státu. Podle nového prezidenta, samozvaného vůdce Nigeru, který bývá označován za blízkého spojence bývalého prezidenta Mahamadoa Issoufoua, byl převrat nutný proto, aby zabránil „postupnému a nevyhnutelnému zániku“ země. Tchian už prohlásil, že země je na cestě k volbám, aniž by ale uvedl další podrobnosti. Nigerijská junta také varovala své západoafrické sousedy a vedení ECOWAS (Hospodářské společenství západoafrických států) před provedením vojenské intervence v zemi.
Nové vojenské vedení země již vypovědělo několik vojenských dohod s Francií, bývalou koloniální mocností. Týká se to i dohody o rozmístění francouzských vojáků, kterých je v zemi až 1 500. Právě proti Francii a jejímu vlivu se v hlavním městě Niamey pravidelně pořádají demonstrace, které požadují odstřihnutí se od vlivu Paříže. V zemi ale mají své jednotky také Itálie, Evropská unie, dokonce i Spojené státy, které zde mají i základnu s bezpilotními drony.
Vojenský puč v Nigeru může výrazně proměnit geopolitickou mapu západní Afriky. Rusko už po převratech v Mali a Burkině Faso výrazně posílilo v těchto zemích svou přítomnost skrze žoldáckou skupinu wagnerovců.
Od moci odstavený prezident Bazoum mezitím varuje před „ničivými důsledky převratu“ a vyzývá mezinárodní společenství, aby v zemi pomohlo „obnovit ústavní pořádek“. V textu zveřejněném v listu The Washington post Bazoum dále uvedl, že je teď rukojmím. „Píšu jako rukojmí. Niger čelí útoku vojenské junty, která se snaží svrhnout naši demokracii, a já jsem jen jedním ze stovek občanů, kteří byli svévolně a nezákonně uvězněni,“ napsal Bazoum. Pokud puč uspěje, bude to podle něj mít zničující důsledky pro Niger, širší region i celý svět. Nigerský prezident také varoval před tím, že by v oblasti mohla výrazně posílit ruská žoldnéřská Wagnerova skupina. Koncem července se objevila fotografie Bazouma s čadským prezidentem, která byla pořízena pravděpodobně z jeho prezidentské rezidence, kde byl v té chvíli nejspíše držen.
Neokoloniální politika Paříže
Bazoum bývá často titulován jako první prezident, který vzešel z pokojného a demokratického předání moci od vyhlášení nezávislosti na Francii roku 1960. Na demonstracích, které se konají na podporu současné pučistické správy, ale o Bazoumovi hovoří jako o francouzském vazalovi.
Afrikanista Jan Záhořík, který se z Nigeru vrátil jen pár týdnů před začátkem samotného puče, říká, že protifrancouzský sentiment je fenoménem, který jde napříč celým regionem Sahelu. V těchto zemích je otázka koloniálního dědictví, jakožto i postkoloniálních vztahů s Paříží jedním ze stěžejních témat. „Niger byl, pravda, v posledních letech vyobrazován jako unikátní země v rámci afrického Sahelu. Prezident Bazoum se objevoval na předních stránkách především frankofonních médií jako jakási vycházející hvězda západoafrického nebe, ale realita všedního dne v Sahelu je dost odlišná od představ evropských elit. Vlastně všechny země západoafrického Sahelu spadají pod vliv Francie, coby bývalé koloniální mocnosti a ta také náležitě využívala své ,loutky‘ v regionu. Typickým příkladem byl 27 let vládnoucí Blaise Compaoré v Burkina Faso, kterého svrhly lidové bouře v roce 2014. Nicméně situace se začala měnit po roce 2012/13, kdy došlo k destabilizaci Mali a následným operacím Serval a Barakhane, které měly přinést stabilitu, ale to, co sledujeme posledních více jak deset let je naopak pokračující destabilizace celého regionu,“ říká Záhořík.
V zemi proběhly opakované útoky na francouzskou ambasádu, Paříž už oznámila, že ze země evakuovala občany Francie i dalších zemí. Několik skupin občanské společnosti začalo stupňovat protifrancouzské protesty už v polovině roku 2022, kdy Bazoumova vláda schválila přesun francouzských sil Barkhane do Nigeru poté, co jim bylo nařízeno opustit Mali. Klíčovou roli mezi nimi hraje hnutí M62, které v srpnu 2022 vytvořila koalice aktivistů, občanských hnutí a odborů. Toto hnutí vedlo výzvy proti rostoucím životním nákladům, špatné správě věcí veřejných a přítomnosti francouzských sil. V Nigeru byly přitom protifrancouzské protesty Bazoumovou vládou často zakazovány.
Také Záhořík popsal protifrancouzské nálady ze svých posledních návštěv regionu. „Není bez zajímavosti, že v kterékoliv frankofonní zemi jsem byl a s kýmkoliv jsem hovořil, tak se zpravidla ve vztahu k Francii vynořuje jedno slovo: arogance. Lidé ve frankofonní Africe jsou skutečně unaveni francouzským dohledem, arogantním chováním, neokoloniálním přístupem bývalé koloniální metropole a chtějí změnu. Je třeba si uvědomit, že ten ,švédský stůl‘ (pozn.: výčet zemí, se kterými mohou africké země rozšiřovat spolupráci), jak obvykle říkám, který má dnes Afrika k dispozici, se neustále rozšiřuje a v Africe se kromě Číny prosazuje celá řada dalších mocností, velmi viditelně třeba Turecko, ale též Saúdská Arábie, Indie, Malajsie, Jižní Korea, Brazílie a řada dalších, čili z pohledu mladé generace Afričanů není důvod k tomu být závislý na bývalé koloniální mocnosti.“
Paříž se svojí vojenskou přítomností slibovala stabilitu a zastavení postupu džihádistického teroru v oblasti, jak pro Al-Džazíru uvedl vedoucí pracovník think-tanku Global Policy Institute v Paříži Jacques Reland. Tento příslib se ale nenaplnil. „Nejprve byla vnímána jako osvoboditelka – později se zhoršila bezpečnostní situace a z osvoboditelské armády se v očích místních obyvatel stala utlačovatelskou,“ řekl Reland s tím, že vliv Francie v regionu je nyní slabý jako nikdy předtím.
Politická analytička Marisa Lourenco k tomu dodala, že Francie sklízí dopady své politiky, kterou v posledních letech v Sahelu zasela. „Sliby o tom, že francouzská přítomnost přinese více svobody, demokracie a prosperity, zůstaly pouze sliby.“ Francouzské ropné a plynárenské koncerny se navíc podle Lourenco nebyly schopny vymanit z neokoloniálního přístupu k zemím, které byly ještě v minulém století pod francouzskou nadvládou.
Právě téma toho, že z Nigeru se stal pouhý poskytovatel přírodních surovin pro bohatší Francii, která nerovného ekonomického postavení zneužívala, stálo i za eskalací nespokojenosti s Bazoumovou vládou. „Niger je jedním z největších světových producentů uranu a Francie je jeho odběratelem. Vzhledem k tomu, že mezitím došlo v Guineji, Mali a Burkině Faso k revolucím, respektive převratům, které měly mimo jiné společného jmenovatele ve vymanění se z přílišného francouzského vlivu, dalo se asi očekávat, že dříve či později dojde k něčemu podobnému i v Nigeru,“ poznamenává Záhořík.
Na zmíněné těžbě uranu se výrazně podílí francouzská společnost Orano, která po převratu uvedla, že z Nigeru pochází méně než 10 procent uranu určeného pro francouzské jaderné elektrárny. „Vedl jsem v tomto směru mnoho rozhovorů s lidmi různého vzdělání a sociálního postavení a jejich odpovědi se až překvapivě velmi shodují či překrývají. Prezident Bazoum byl mnohými v Nigeru vnímán jako politik, který nadále půjde na ruku francouzským zájmům, které se opírají o naleziště uranu,“ dodává k věci Záhořík.
Příležitost pro Kreml i džihádistické skupiny
Vojenský puč v Nigeru může výrazně proměnit geopolitickou mapu západní Afriky. Rusko už po převratech v Mali a Burkině Faso výrazně posílilo v těchto zemích svou přítomnost skrze žoldáckou skupinu wagnerovců. Jejich působení (nejen) na africkém kontinentu se pojí také s rozsáhlým porušováním lidských práv místních obyvatel. Experti OSN například v lednu tohoto roku informovali o popravách stovek lidí a vlně násilí včetně sexuálního zneužívání v Mali.
Libyjský premiér Abdul Hamid Dbeibah po vojenském převzetí moci varoval, že destabilizace Nigeru bude citelná daleko za hranicemi regionu, a dokonce i kontinentu. Wagnerovci jsou výrazně přítomni ve východní Libyi. Pokud se Niger dostane pod ruský vliv, jistě se podle libyjského premiéra této skupině otevřou brány i v Nigeru.
Případný pád Nigeru pod ruský vliv může ovlivnit právě i nestabilní situaci v sousední Libyi a také vztahy dalších severoafrických zemí s Francií a zbytkem Evropy. Bazoumova vláda například aktivně podporovala snahy Evropské unie v zadržování afrických uprchlíků přes Středozemní moře a souhlasila s převzetím stovek lidí z detenčních center v Libyi.
K převratu došlo v době petrohradského summitu Rusko-Afrika a Putinových deklaracích o bezplatných dodávkách pšenice šesti africkým zemím včetně Mali a Burkiny Faso. Putin také africkým představitelům na summitu sdělil, že zvažuje jejich návrh mírové dohody s Ukrajinou z doby před dvěma měsíci.
Záhořík upozorňuje, že hlavním motorem současných politických události v Nigeru ale není příklon k Rusku. „Jak v Mali, tak Burkině Faso, Guineji a stejně tak nyní v Nigeru se jedná o vymezení se proti Francii, nikoliv příklon k Rusku, jak máme obvykle tendenci nahlížet. To neznamená, že se Rusko nebude snažit situace využít, bezesporu bude. Příčinou současných událostí jsou ale především dlouhotrvající ekonomické, bezpečnostní a sociální problémy, z nichž běžní obyvatelé obviňují Francii a jí na ruku jdoucí vládnoucí elity,“ upozorňuje afrikanista.
V mnoha reportážích světových médií se často objevují lidé s ruskými vlajkami, vyjadřující kladný postoj vůči Kremlu. „To, že se na různých demonstracích objevují ruské vlajky, je samozřejmě realita, ale neznamená to, že by si kupříkladu vzdělaní lidé ať již v Nigeru či jinde dělali o Rusku nějaké iluze, nedělají. Vzdělaní obyvatelé Nigeru, stejně jako Senegalu a jiní Západoafričané chtějí rozvíjet spolupráci se všemi včetně třeba České republiky, která není zatížena koloniální minulostí a ani nemá žádné neoimperiální (nebo snad globální) ambice, ale zároveň je známa jako země produkující kvalitní výrobky. Touto cestou se vydalo třeba Turecko, které se v řadě zemí těší rostoucí prestiži,“ vysvětluje Záhořík.
Odstranění nejdůležitějšího spojence Západu v Sahelu, kterým byl právě Bazoumův Niger, také potenciálně otevírá dveře džihádistickým skupinám napojeným na Dáeš (ISIS) nebo Al-Káidu. Už v srpnu loňského roku varoval africký bezpečnostní expert Martin Ewi z Institutu bezpečnostních studií v Pretorii, že ISIS působí nejméně ve dvaceti afrických zemích a více než dvacet dalších zemí je „využíváno pro logistiku a získávání finančních prostředků a dalších zdrojů.“ Podle Ewiho tato teroristická organizace na kontinentu roste každým dnem.
Eskalace vztahů s Nigérií a ztráta pozic Západu
Niger patří mezi nejchudší země světa a podle Světové banky dostává ročně téměř dvě miliardy dolarů oficiální rozvojové pomoci. Francie a Evropská unie už pozastavily bezpečnostní spolupráci a finanční pomoc zemi.
„V Nigeru žije 24,4 milionu lidí, z nichž dva z pěti žijí v extrémní chudobě, za méně než 2,15 dolaru na den. Niger je skutečně jednou ze zcela nejchudších zemí na světě, navíc je důležitou křižovatkou cest, včetně těch migračních. Kromě zmíněné humanitární podpory bude ale také záležet na reakci sdružení ECOWAS. To sice hrozí sankcemi a případnou intervencí, ale Mali, Guinea a Burkina Faso jsou a budou proti jakémukoliv tvrdému postihu, neboť sdílejí podobný osud. Následující týdny ukáží skutečný rozsah důsledků pro Niger,“ říká Záhořík.
Západoafričtí představitelé na mimořádném summitu ECOWAS odhlasovali pozastavení vztahů s Nigerem. Nové vojenské vedení země ještě den předtím ECOWAS varovalo před jakýmkoli vojenským zásahem. Al-Džazíra 4. srpna informovala o dopise nigerijského prezidenta Boly Tinubu Senátu své země, ve kterém žádá o politickou podporu pro regionální vojenskou intervenci. Nigérie, která je regionální velmocí a v současné době předsednickou zemí států ECOWAS, uvalila na Niger sankce a v neděli 30. července dala pučistům týden na to, aby se Bazoum vrátil k moci, jinak riskuje možný ozbrojený zásah. Niger je přitom na severním sousedovi ekonomicky silně závislý.
Ostrá rétorická výměna mezi vojenskou juntou a ECOWAS přináší eskalaci vztahů mezi Nigerem a patnáctičlenným společenstvím západoafrických zemí, které se v posledních dvou letech snaží zastavit úpadek demokracie v oblasti. „Nedivil bych se, kdyby ten revoluční – proti Francii se vymezující étos – dorazil i do Čadu a změnil chod událostí v celém Sahelu. Těžko předvídat. Každopádně je jisté, že Francie postupně přichází o své výsostné postavení v regionu, ale nutno podotknout, že si za to může pouze a jenom sama,“ shrnuje Záhořík.
Západní země převrat v Nigeru ostře odsoudily. Mnohé z nich považovaly Niger za posledního spolehlivého partnera v úsilí o boj proti ozbrojeným skupinám napojeným na Al-Káidu a ISIS v africké oblasti Sahelu. Zintenzivňují se tak obavy, že nestabilita v zemi by mohla umožnit džihádistům posílit své pozice.
Záhořík dodává, že vnímání vojenské přítomnosti Západu v Africe velmi negativně ovlivnila intervence v sousední Libyi, která až dodnes zanechává skvrny ve vzájemných vztazích. „Když se zeptáte kohokoliv v Nigeru, Nigérii a ostatních zemí v oblasti, tak vám obvykle řekne, že za to může Západ a svržení Kaddáfího v Libyi. V posledních zhruba deseti letech tak došlo k rozšíření vojenských misí Francie, USA i EU v oblasti, ale běžný smrtelník v Nigeru (ani jiných zemích Sahelu) nemá pocit, že by se bezpečnostní situace lepšila, spíše naopak,“ uzavírá Záhořík.
Autor je politolog.