Foto CCA 2.0 Generic
Minulý týden zveřejnil americký ministr spravedlnosti Bill Barr zprávu zvláštního vyšetřovatele Roberta Muellera, který vyšetřoval možné vazby Donalda Trumpa a jeho prezidentské kampaně na Kreml. Mnozí Trumpovi odpůrci k tomuto momentu upínali veškeré své naděje. Zpráva měla ukázat, že Trump není hoden svého úřadu a po jejím zveřejnění měl následovat impeachment. Takhle jednoznačné to ale rozhodně není. Reakce na zveřejnění Muellerovy zprávy jsou podobné paranoidním sci-fi povídkám od Philipa K. Dicka. Každý ve zprávě vidí to, co chce – Trump a jeho fanoušci naprosté zproštění viny, jejich odpůrci důkaz jeho zkorumpovanosti. Co si z ní vlastně lze vzít?
Jsem v prdeli! Anebo ne?
Titulky se nejlépe dělají z toho nejvíce šokujícího. Všechna americká media se proto minulý týden předbíhala, kdo dříve ke svým čtenářům dostane citát Trumpova zděšení v momentě, kdy se od svého ministra spravedlnosti dozvěděl, že Mueller zahájí své vyšetřování. „Panebože. To je strašné. Tohle je konec mého prezidenství. Jsem v prdeli,“ rozčiloval se podle zprávy Trump. Kontext má být jasný: Trump se bojí, že se všechno provalí. Málokterá media ale v citátu pokračovala. „Všichni mi říkali, že když na vás spadne takové zvláštní vyšetřování, zničí to vaše prezidentování. Trvá to léta a už se mi nic nepodaří dodělat. Tohle je nejhorší věc, co se mi kdy stala,“ stěžoval si Trump. To už ovšem vykresluje trochu jiného Trumpa než nějakou Putinovu loutku.
Je uklidňující slyšet, že Trumpovy excesy mírní neposlušnost jeho okolí, jak už to naznačily některé knihy? V žádném případě. Přesvědčí republikány v senátu Muellerova zpráva o tom, že je třeba se Trumpa zbavit jinak než ve volbách? Těžko.
S narativem o tom, že Trump je agentem Kremlu, je konec. V tom byl Mueller jednoznačný. „Vyšetřování neprokázalo, že by členové Trumpovy kampaně konspirovali či spolupracovali s ruskou vládou ve věci jejich volebního vměšování,“ stojí ve zprávě. Ostatně Trumpova syna Mueller svým způsobem označuje za příliš hloupého na to, aby byl schopen konspirovat s ruskou vládou. Jiná pasáž naopak naznačuje, že Kreml po volbách zápolil s tím, jak se s nastupující Trumpovou administrativou vůbec vyrovnat – na kampaň neměli Rusové žádné kontakty.
To ale neznamená, že zpráva Trumpa zprošťuje vší viny, jak americký prezident v posledních týdnech s oblibou tvrdí. Ze zprávy je jasné, že lidem z Trumpovy kampaně rozhodně nevadily zásahy ze strany ruské vlády, které jim mohly pomoci. To je možná podlé a oportunistické, ale ne trestné. Horší je to s obviněními z maření vyšetřování. Mueller uvádí hned několik případů, kdy k potenciálnímu maření nedošlo jen proto, že Trumpa jeho podřízení neposlechli. Je uklidňující slyšet, že Trumpovy excesy mírní neposlušnost jeho okolí, jak už to naznačily některé knihy? V žádném případě. Přesvědčí republikány v senátu Muellerova zpráva o tom, že je třeba se Trumpa zbavit jinak než ve volbách? Těžko.
Spíš Clinton než Nixon
Od začátku Muellerova vyšetřování je Trumpova situace přirovnávána k Nixonově kauze Watergate. Ovšem kdyby Nixon sám neodstoupil, vedla by kauza nepochybně k jeho odvolání. Ve světle Muellerovy zprávy se tak nabízí spíše paralela s pokusem odvolat Billa Clintona. V devadesátých letech zvláštní vyšetřovatel Kenneth Starr původně zkoumal pozemkové obchody Clintona v jeho domovském státě Arkansas. Hlasování o odvolání Clintona z úřadu ale bylo založeno na křivé přísaze a maření spravedlnosti ve věci poměru s Monikou Lewinsky, což nemělo s původním vyšetřováním nic společného.
Podobně jako Starrovo vyšetřování bylo i to Muellerovo označováno prezidentovými sympatizanty za „hon na čarodějnice“. U Clintonova impeachmentu se názory zákonodárců lišily do velké míry podle příslušnosti ke straně – demokraté se svého prezidenta zastávali, republikáni byli daleko spíše pro odvolání. Americký senát nicméně Clintonovo odstranění z úřadu neschválil i díky hlasům několika republikánů. Tato dynamika byla naprosto opačná než v případě Watergatu. S vyostřováním kauzy v první polovině sedmdesátých let postupně Nixona opouštěl ve věci případného odvolání jeden republikán za druhým. I v tomto ohledu Muellerovo vyšetřování připomíná spíše Clintonův případ. Zatímco po volbách byli republikáni ve své podpoře Trumpa rozpolceni, dnes by pro jeho impeachment hlasoval jen málokterý.
Nejasné maření spravedlnosti
Nejtvrdším oříškem je otázka, jestli se Trump dopustil maření spravedlnosti. Mueller si v této věci umyl ruce a nic nerozhodl. Nejde přitom ani tak o nedostatek důkazů, jako o výklad americké ústavy. Někteří právní experti tvrdí, že prezident se nemůže dopustit maření spravedlnosti v momentě, kdy pouze vykonává roli, kterou mu ústava ukládá – například výměnou ředitele FBI. V této otázce však rozhodně nepanuje shoda a žádný podobný případ nikdy nestanul před americkým nejvyšším soudem. Všem tak zbývají jen více čí méně zasvěcené spekulace.
Jednou ze zásadních vad zpravodajství o Muellerově zprávě je zmatení ohledně toho, co vlastně odvolání prezidenta znamená. Směšuje se „impeachment“ dolní komorou a samotné odvolání, o kterém ovšem rozhoduje senát. Zároveň se odvolání prezidenta podává jako bezmála soudní proces. Odvolání sice v senátu předsedá hlava nejvyššího soudu, ale to nic nemění na tom, že je to proces skrz na skrz politický. Konkrétní přečiny, které by mohly vést k odvolání, jsou tak do jisté míry otázkou výkladu americké ústavy.
Trump a jeho přisluhovači dělají vše proto, aby impeachment byl chápán jako politické rozhodnutí, a nedá se říct, že by neměli část pravdy. Pokud se dostatečné množství senátorů prostě rozhodne, že pro Trumpovo odvolání hlasovat nebudou, jsou jediní, komu se budou zodpovídat jejich vlastní voliči. Je to možná chladný, ale podle průzkumů rozhodně ne pomýlený kalkul.
Vše rozhodnou volby
„Vzhledem k informacím, které v současnosti máme, to za impeachment nestojí. Upřímně řečeno, volby jsou za 18 měsíců a američtí občané vše posoudí sami,“ souhlasí Steny Hoyer, druhý nejvýše postavený demokrat Sněmovně reprezentantů. „Republikáni by se měli stydět za to, co Muellerova zpráva odhaluje, místo toho, aby dávali Trumpovi svoje požehnání,“ upozorňuje předsedkyně sněmovny Nancy Pelosi, která se vůči možnosti impeachmentu dlouhodobě vymezuje.
Některá media nepřímo přiznávají, že sama vyhnala očekávání ohledně výsledků Muellerova vyšetřování do přehnaných výšin. „Co kdyby všechno, co víme od Muellera, bylo teď nové,“ komentoval to v magazínu The Atlantic David A. Graham. Kdyby demokratický establishment a některá media za poslední dva roky nevydávala Muellerovu zprávu za blížící se „poslední soud“ nad Trumpovou administrativou, možná by její efekt byl větší.
Podtrženo, sečteno: Muellerova zpráva v současném politickém klimatu na impeachment nestačí. A možná by ani neměla. To neznamená, že si Trump zasluhuje znovuzvolení, ani to, že není ostuda, že se vůbec do Bílého domu dostal. Pokud však nebudou opatrní, můžou ho demokraté trumfnout svou vlastní ostudou: tím, že mu vydláždí cestičku ke znovuzvolení. Šance má zatím i bez jejich potenciální pomoci velké.
Autor je publicista a redaktor Radia Wave.