Revoluční turistkou

Reportážní deník z Athén, kde se nová pravicová vláda snaží zničit autonomní anarchistickou čtvrť Exarchia.

Foto Badseed (CC BY-SA 3.0)

Exarchia je čtvrť, jejímiž centry jsou náměstí Exarcheion a Polytechnická univerzita, kde se vyučuje architektura. Ohraničená je třemi ulicemi: Panepististimiou, Alexandras a Kolonaki. Toto území připomíná do veliké míry Hamburskou čtvrť Saint Pauli, nejen množstvím plakátů a politických sloganů na zdech, ale i spoustou knihkupectví, obchůdků s výtvarnými potřebami, kaváren a barů, ale především autonomním životem, který zde bují už desítky let. V poslední době se údajně tato čtvrť vyprazdňuje z důvodu značné koncentrace drogových dealerů a občasných přestřelek mezi nimi. A opravdu, když během své první návštěvy procházím podloubím, zatímco na náměstí se zvučí koncert, vyhýbám se spěšně rozmáchlé hádce dvou vousatých mužů. Považuji ji za hospodský výjev a neuhýbám natolik, abych viditelně změnila směr. Když se o pár hodin později vracím stejnou cestou, vidím mladíka, jak v témže podloubí na zemi rovná obsah balíčku v celofánu.

Ačkoli řecká vláda tvrdí, že Exarchia musí být vyklizena kvůli množství dealerů, ve skutečnosti ji narkotrafikanti nezajímají a útočí pouze na anarchisty.

Revoluční tvář čtvrti se zformovala v roce 1973 při bouřích proti tehdejší vojenské diktatuře. Významná část odboje se tehdy zrodila na půdě Polytechnické univerzity a od té doby je Exarcheia revolučním srdcem Athén i celého Řecka. V prosinci 2008 zde byl policistou zastřelen patnáctiletý Alexis Grigoropoulos, což odstartovalo nejmohutnější protesty v soudobé historii Řecka. Od roku 2017, kdy k Athénám přitáhla pozornost umělecká přehlídka Dokumenta, hrozí autonomní čtvrti Exarchia gentrifikace. Domy v přilehlých ulicích jsou zkupovány zahraničními investory, obzvláště Číňany, kterým už patří velká část přístavu Pireas. Dalším problémem je, že zde mají byty někteří vládní činitelé a na náměstí Exarcheion by měla v dohledné budoucnosti začít stavba nové stanice metra. Autonomní hnutí, které na čtvrť dohlíží, je přitom první na ráně. Současná pravicová vláda se do boje s anarchisty pouští zcela otevřeně. Nakonec to byl významný bod jejího předvolebního programu. Mimochodem, ministr kultury je v tomto státě velmi významný post, protože spravuje významný obchodní artikl – antické památky.

První riot

Druhý den se dostanu z domu až odpoledne. Horkým městem jdu nazdařbůh a cestu příliš nevnímám. Povšimnu si skupinky policistů na konci ulice, ale po včerejšku mě jejich přítomnost nepřekvapí. Když se ocitnu přímo za budovou Polytechniky, zaznamenám, že policisté mají nasazené plynové masky. Vyčkávám, zda udělají nějaké gesto mým směrem, ale žádné nepřichází. Snažím se pochopit situaci, ta ale není příliš čitelná, protože mi ve výhledu brání náklaďák. V tu chvíli se události začnou dít jakoby podle snově zpomaleného vzorce: jako první křižovatkou neskutečně pomalu projede nízký černý osobák s propíchnutou přední gumou. Na druhém konci bloku spatřím asi tak dvacet zakuklenců se zápalnými lahvemi a tyčemi. Stojím ještě s jedním mužem uprostřed prázdné ulice a rozhoduji se kudy dál. Cesta zpět je už uzavřená. Vyrážím tedy vpřed k zakuklencům. V tu chvíli vybíhá první z nich a začíná pouliční bitvu vržením dlažební kostky, za ním postupují ostatní, výhružně třesou láhvemi a někteří mají na kuklách připevněné kamery. Procházím kolem jakoby nic, zahýbám za roh a ocitám se na náměstí, kde hoří popelnice.

Stojím nyní přímo mezi riotery, kterým se pletu pod nohy, takže poslechnu výzvu servírky, ať se schovám dovnitř kavárny. Zavírá skleněné dveře, stahuje železnou roletu a vysvětluje mi, že je to tu normální, ale že bych do těchto končin stejně neměla chodit sama. Když pouliční bitva skončí, je náměstí téměř prázdné a všude jde cítit spálenina. Náměstím se line teskná hudba a pár lidí sklízí ze stolů knihy, které nestihli včas odnést. Jdu kolem podniku s nápisem „No pasaran“ na plakátě v prosklených dveřích a vcházím. Atmosféra kouřové clony a poloprázdných sklenic na stolech evokuje přestřelku v salónu na Divokém západě. Barmanka se na mě usměje a já si sednu do rohu. O pár minut později ulicí proklušou těžkooděnci. Všechno se ztiší, všichni zpozorní, zvednou oči, někteří vyjdou ven. Policisté postupují prostředkem náměstí, odtáhnou jednu popelnici na stranu a dojdou až ke schodišti, kde pár minut tiše stojí. Napětí by se dalo krájet. Pak obezřetně ustoupí zpět přes náměstí a zase kolem našich oken. Později pochopím, že se pravděpodobně zastavili, aby oplatili útok vrženými slznými granáty, a ještě později se dozvím, že celá akce, které jsem byla svědkem, následovala po anarchistické demonstraci proto vyklízení squatů. Za chvíli se na náměstí vrací lidé, ozývá se hovor a smích.

Nenechat se chytit

Další den se vydávám do Exarchie až večer, když opadnou vedra. Na náměstí je opět pódium. Po několika punkrockových koncertech je vše rychle sklizeno. Produkce se ujímá dvojice mužů s velikým bubnem a dudami a kolemstojící začínají tančit. Soused mi vysvětluje, že hudba, kterou slyším, se jmenuje tsampuna, jedná se prý o prastarý styl, díky jehož podmanivým rytmům se účastníci antických bakchanálií dostávali do transu. K hovoru se připojí dvojice mladíků. Mluvíme o tom, že obraz Exarchie v médiích je děsivý a že ve skutečnosti jde o velmi příjemné místo. Nakonec ale opět zazní, že sama bych se tu neměla pohybovat. Dozvídám se, že léto je pro policii nejvhodnější doba k útoku, protože většina anarchistů je na prázdninách a slzný plyn se v horku šíří neskutečnou rychlostí. Před pár dny hodili slzné granáty do obchodu nahoře na náměstí. „Rozumíš, v tomhle vedru stačí jeden, aby všichni omdleli.“ Náhle se ozve rána. Všichni zmlknou, vezmou své věci a rozptýlí se do bezpečí rozsvícených kaváren.

„Pojď s námi a neboj se.“ Vcházíme do kavárny. „Posaďte se,“ směje se servírka, „ale pivo už bohužel nemám,“ říká, když nám přinese popelník. „Tady je to jako v kině.“ A je to tak, jako na filmovém plátně vidíme míhat se zakuklence, kteří zapalují popelnice a rozmisťují je s neskutečnou rychlostí do bočních ulic vedoucích k náměstí. Následně s rozběhem přes celé náměstí házejí zápalné lahve do blízké ulice, z níž postupují policisté a zase se rychle stahují do úkrytu. „Nesmíš se nechat chytit, když tě chytí, tak tě všichni dojebou,“ vysvětluje kamarád. Scénu ovládne asi dvacítka těžkooděnců v roli deratizérů. Skrz zabouchnuté dveře se do místnosti dostane trocha štiplavého plynu. Lidé, kteří zůstali na ulici, rychle odkládají plechovky piva a zakrývají si tvář kusy oblečení. Ti uvnitř se smějí, je ale jasné, že ne vždy to probíhá takto hladce. Jen v posledních týdnech byly násilně vyklizeny čtyři squaty a zadržena řada jejich obyvatel. Za chvíli je po všem a já s doprovodem odcházím za hranice čtvrti. Cestou se nás starší paní ptá, zda je v ulicích Exarchie stále slzný plyn. „Už to není tak hrozné,“ odpovídáme a míjíme dvojici, která si zrovna sundává kukly a odhaluje tváře, které se na sebe usmívají. V tu chvíli to vypadá, že revoluce a láska mají společný základ.

Život v pouliční válce

Postupně si přivykám na ostražité pohledy, které místní obyvatelé v pravidelných intervalech vrhají na ulici, a když vyrážím do athénských Stínadel po čtvrté, přistihnu se, že očekávám, že u Polytechniky ucítím spáleninu či slzný plyn. Život čtvrti je zatížen neustálou připraveností na útok. Poznat to je už z rychlosti pohybů, s níž se sklízejí stoly a židle. Ve tvářích místních obyvatel se nicméně zračí trpělivost. Mám z toho podobný pocit, jako když jsem se ptala obyvatel Saint Pauli, jestli jim nevadí, že je jejich čtvrť rozmlácená. Také se usmívali a jedna šedesátiletá hamburská autonomka mi odvětila: „Jeden kamarád byl trochu smutný, protože má sklenářskou firmu, takže se teď nemůže účastnit demonstrací, ale mladí se musí naučit pouličnímu boji, a to je hlavní.“ Podobné je to v Athénách. „Jsem smutný, když neslyším ten zvuk,“ říká můj známý a má na mysli zvuk signalizující blížící se útok policie.

Stejně jako v hamburském Saint Pauli je zde všechno trochu jinak, než to vypadá z médií. Demonstrace v Hamburku čítaly až sto tisíc lidí, ale vše podstatné se odehrávalo ve třech ulicích jedné čtvrti. I v Exarchii se podstatné události dějí jen na malé ploše. Do prostředí, které tvoří anarchisté, uprchlíci, dealeři, inženýři, umělci, studenti, turisté a náhodní návštěvníci čas od času pronikají policejní těžkooděnci ve snaze narušit místní samosprávu a získat nad územím moc. Je to jen pár ulic, ale jako by se zde vedla principiální válka o možnost svobody. Válku v Hamburku nakonec vyhrála policie tak, že z protestujících v médiích udělala organizované teroristy. Ačkoli řecká vláda tvrdí, že Exarchia musí být vyklizena kvůli množství dealerů, kteří vlastní zbraně, ve skutečnosti ji narkotrafikanti nezajímají a útočí pouze na anarchisty. Mediální obraz ovšem odrazuje veřejnost. Pokud anarchisté zůstanou odříznuti od zbytku světa, lze očekávat, že nakonec poleví v únavném pouličním boji a odejdou. Exarchia ztratí svého pospolitého ducha a zbude jen uzavřené ghetto, nad nímž posléze nebude těžké násilím získat kontrolu. Tisíc uprchlíků, kteří dnes konstatují, že život v autonomní Exarchii je tím nejlepším, co je mohlo potkat, bude odsunuto do děsivých podmínek uprchlických táborů. Exarchia získá místo v bedekrech Marco Polo a nápor turistů přispěje k umoření nekonečného řeckého dluhu.

Autorka je na pracovním pobytu v Athénách.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies