Kolaps #24. Ondřej Slačálek: Anarchistická bezstátní společnost už pro mě není nutně cílem

S politologem Ondřejem Slačálkem o úpadku státu, anarchismu, novém etatismu a výzvách, které před levicovou scénu postavila koronavirová pandemie.

Prvním hostem podcastové série Kolaps, kterou pro internetový deník Alarm.cz připravují Jan Bělíček a Pavel Šplíchal, je v roce 2021 politolog Ondřej Slačálek, momentálně působící na Ústavu politologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Už od devadesátých let je aktivní na české anarchistické scéně, zapojoval se do různých aktivistických kampaní, po globální ekonomické krizi roku 2008 se stal součástí hnutí ProAlt, momentálně však působí hlavně na akademické půdě. Jak se v posledních letech proměnila jeho politická imaginace? Co pro něj dnes znamená anarchismus a jak se bude vyvíjet levicová politika v příštích několik letech? O tom jsme se bavili v prvním novoročním dílu podcastu Kolaps.

Mluvil jsi o tom, že ses v ProAltu zasazoval více za stát a fungování jeho institucí, což tě pravděpodobně ovlivnilo a částečně posunulo od čistého anarchismu někam jinam. Co pro tebe teď anarchismus intelektuálně znamená?

Je těžké mluvit o vlastním intelektuálním vývoji, ale určitě pro mě byl anarchismus důležitý proud a dodnes se hlásím k základnímu cíli kolektivistického anarchismu, tedy ke svobodnému a samosprávnému socialismu, jinak řečeno, k demokratickému socialismu. A pořád si myslím, že anarchistické myšlení je důležité ve sféře sociálních hnutí k promýšlení strategií kritiky moci, decentralizace moci, rozbíjení moci. V tomhle ohledu bych se k anarchismu pořád hlásil. Ale jak už řekl Chomsky v devadesátých letech, dnešní době je stát pod útokem a my ho musíme bránit z hlediska našich krátkodobých cílů. Ty ale musíme odlišovat od dlouhodobých vizí, jakou stále zůstává představa samosprávné nestátní společnosti. Když jsem to četl poprvé, tak jsem s tím hluboce nesouhlasil. Když jsem se k tomu vrátil v době bojů proti neoliberálním reformám, měl jsem najednou pocit, že to vystihuje to podstatné. Dnes už si říkám, že s tím souhlasím jako s politickou odpovědí na tu situaci, ale že mě neoslovuje to přílišné rozdělení krátkodobých cílů a dlouhodobých vizí.

Proč? Co si pod tím představit?

Ta zkušenost boje za konkrétní cíle musí podle mě tvarovat i dlouhodobé vize. Navzdory tomu, že jsou momenty revolty proti státu nebo představy autonomie mimo stát důležité, už jsem se asi oddělil od anarchismu v tom, že si nepředstavuji tuto vizi nutně jako bezstátní společnost. Některé funkce státu jsou důležité a je potřeba je integrovat do vize demokratického socialismu. Tento můj vývoj koresponduje s vývojem a duchem doby, a nebyl jsem v tom tedy moc originální. Vyrůstal jsem v době hodně tvarované postkomunismem a velmi čerstvou zkušeností se státní despocií. S tím, co může stát znamenat a jak agresivní může být. Byla to doba, která vzkřísila klasický liberalismus a jeho poučku, že je potřeba státní moc omezovat. Dala ale taky silnou argumentaci anarchistům. V posledních patnácti letech máme ale čerstvější a drsnější zkušenost s neschopností státu, se slabým státem. Se státem, který nedovede vykonávat některé svoje základní funkce, a to samozřejmě tvaruje naše myšlení. Nástup hnutí, které jsem se pokusil pojmenovat jako nový etatismus, hnutí, jehož nejvýznamnější reprezentanti jsou Podemos nebo příznivci Bernieho Sanderse v USA, také není náhoda, ale reakce na tuto zkušenost.

Nejedná se o jakousi formu deklinismu, když upozorňujeme na rozpadající a kolabující stát a přejeme si jeho vzkříšení?

To bych nerad. My jsme se deklinismus snažili popsat kriticky jako převládající ideologii, ne jako doktrínu, kterou bychom považovali za nosnou pro naši vlastní analýzu. Je tu deklinistická levice a nešťastná debata o Michéovi to ukázala velmi plasticky. A ukážou to i další debaty o konzervativní levici. Ale to není hlavní proud. Podporovatelé Syrizy, Podemos a Sanderse nebo různá sociální hnutí, která s tím volně nebo i málo souvisí, můžou minimálně potenciálně představovat vylomení z deklinistického narativu. Oni chtějí něco nového, chtějí předejít klimatické katastrofě sociální a ekologickou spravedlností, což je velmi silné. To nejdůležitější současné sociální hnutí, což je klimatické hnutí, je a musí být založené na silném obrazu konce, kterému je potřeba předejít a k němuž nás přivedl současný civilizační vývoj. Oba tyto elementy má v sobě klimatické hnutí velmi zajímavě nakombinované. Je ostře kritické, ale je i konzervativní v tom, že chce zachovat svět, který nám předchozí generace svou spotřebou ničí – a tím pádem musíme sáhnout k radikální změně.

Všechny díly podcastu Kolaps si můžete poslechnout nejen na webu Alarmu, ale také na SpotifyApple PodcastsPlayerFM nebo pomocí RSS feedu našeho účtu na Soundcloudu. Alarm je finančně závislý na podpoře čtenářů. Pokud se vám líbí naše podcasty nebo rádi čtete Alarm a chtěli byste ho finančně podpořit, můžete tak učinit v dlouhodobé crowdfundingové kampani.

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies