Rok 2020 nebyl jen koronavirus. Migranti nikam nezmizeli

Pandemie covid-19 zastínila v uplynulém roce řadu důležitých událostí a problémů – včetně situace migrantů v Řecku, kde desetitisíce lidí nadále přežívají v nelidských podmínkách. 

Rok 2020 vytvořil dva dojmy. Ve světě se jedinou závažnou věcí stala pandemie koronaviru, nic dalšího zajímavého nebo podstatného se nestalo. A druhý dojem je, že rok 2020 byl neuvěřitelně dlouhý a trval aspoň tři standardní roky. Ani jeden z těchto subjektivních dojmů samozřejmě není reálný – i když kdo by si dnes vzpomněl, že v lednu většina světa s napětím sledovala obrovské požáry v Austrálii? (Ano, bylo to letos.) Na události byl nezvykle bohatý rok 2020 i v oblasti migrace, a to především v Řecku. Podívejme se krátce na to, co se všechno stalo a co to může znamenat v příštích měsících, pokud tedy nepřiletí asteroid nebo nevybuchne supervulkán v Yellowstonu.

Nepokoje a vzpoura na ostrovech

Hned v únoru začala řecká vláda poměrně tvrdě prosazovat svou snahu o vybudování nových uzavřených polovojenských uprchlických táborů na ostrovech Lesbos, Chios a Samos. Na Samosu byl tábor již téměř dokončen, na ostatních ostrovech však záměr tvrdě narážel na odpor místních obyvatel. Situace nakonec došla tak daleko, že obyvatelé Chiosu a Lesbu dokonce vyhnali z ostrova policejní těžkooděnce, kteří měli hlídat stavební práce na nových táborech. Řecké úřady se nakonec z ostrovů stáhly a plány byly pozastaveny. Na to však plynule navázaly potyčky místních obyvatel, které podporovali řečtí i evropští neonacisté, s migranty, uprchlíky a také novináři a pracovníky humanitárních organizací. Na konci února tak bylo zbito několik novinářů i řada pracovníků neziskovek a pro cizince se stalo nebezpečným se po ostrovech byť jen pohybovat. Místní útočili na auta z půjčoven a všechny lidi tmavší pleti. Vyjadřovali tak frustraci z nezájmu a nečinnosti řecké vlády při několikaletém neřešení velkých uprchlických kempů na relativně malých ostrovech.

Erdoğan otevírá brány Evropské unie

Výše zmíněné nepokoje měly ještě jednu příčinu. Turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan totiž 29. února oznámil, že přestává dodržovat dohodu mezi EU a Tureckem o migraci z roku 2015, přestává hlídat turecko-řeckou hranici a dává migrantům volný průchod do Řecka. V Evropě vypukla téměř okamžitě panika, mnoho novinářů i „znalců“ situace tvrdilo, že do Řecka se během pár hodin nebo dní nahrnou desítky nebo stovky tisíc migrantů, kteří čekají na tureckém území na nejbližší příležitost. Jak se však poměrně rychle ukázalo, pravdu měli ti, kdo říkali, že situace není tak horká, jak se může zdát (ve vší skromnosti mezi ně patří i autor tohoto textu, který před zbytečnou panikou varoval už 29. února).

Do dobrovolných relokací se česká vláda nezapojila, protože podle slov ministra Jana Hamáčka v Řecku žádné děti bez doprovodu nejsou, a pokud jsou, jde o kriminálníky a bezpečnostní riziko pro naši republiku.

Co se tedy stalo? Turecká policie a armáda zorganizovaly převoz přibližně dvaceti až třiceti tisíc migrantů ze svého vnitrozemí na řecko-tureckou pozemní hranici, kterou však řecká armáda rychle opevnila a na řecké území se nakonec dostalo jen pár stovek lidí. Ani ty desítky tisíc převezených migrantů nevyvíjely výraznou snahu hranici prolomit, jednalo se spíše o zmatené a zklamané lidi. Na mořské hranici, tedy mezi Tureckem a řeckými ostrovy, panoval relativní klid. Jedním z důvodů bylo i neklidné moře, ale ani pašeráci to se svými aktivitami nepřeháněli.

Turecká policie tak několik týdnů držela migranty v pohraničním pásmu, ale když se ukázalo, že ani turecké obrněné transportéry, které se pokoušely několikrát poničit hraniční zátarasy, nepomohou další „vlně“ migrantů v přechodu do EU, napětí postupně opadlo, Turci odvezli migranty zpátky do vnitrozemí a prezident Erdoğan po videokonferenci s Angelou Merkel prohlásil, že dohoda může být opět dodržována. Je pravděpodobné, že se z velké části jednalo o turecké vnitropolitické divadlo – o posílení image Erdoğana, který chtěl zároveň otestovat reakce Evropské unie. Možná si také příliš věřil, ale ukázalo se, že migranti, kterých jsou v Turecku téměř čtyři miliony, nejsou tak naivní a dobře dokázali odhadnout svoje možnosti. Je také nutné připomenout, že velká většina migrantů v Turecku v tuto chvíli do EU ani nechce.

Když přišel virus

Od března v podstatě dodnes je pandemie koronaviru výmluvou pro řecké úřady, které s tímto odůvodněním znepříjemňují život migrantům na řeckých ostrovech. Všechny kempy jsou průběžně na různě dlouhou dobu uzavírány do karantény, migranti v táborech tak ztrácejí možnost nákupu potravin nebo shánění materiálu na opravu obydlí nebo paliva na přípravu jídla. Aktuálně jsou po celé vánoční svátky tábory bez zjevných důvodů hermeticky uzavřeny.

Nákaza koronavirem byla samozřejmě zdrojem velkých obav řady lékařů a humanitárních organizací, které v Řecku působí. Řecké úřady tak na jaře zakázaly veškerou přepravu mezi pevninou a ostrovy, což se ukázalo jako účinné řešení. Během léta se nakonec několik desítek případů nákazy na Lesbu i jinde potvrdilo, nevedlo to však k nejhorším předvídaným scénářům. Lékařská péče je v uprchlických zařízeních už léta velice špatná a migranti řeší celou řadu dramatických problémů, takže covid-19 se nakonec neukázal tak kritický jako ve vyspělých zemích s pokročilou péčí o seniory a další rizikové skupiny. Jako ilustraci jiných problémů, které zaměstnávají migranty, můžeme uvést například 49 prokázaných pokusů o sebevraždu u nezletilých dětí, které řešili Lékaři bez hranic. Covid-19 se tak umístil přibližně na 63. místě v řazení důležitosti problémů migrantů na Lesbu.

Požár Morie a náznak naděje

Ze stereotypu strachu z koronaviru vytrhl všechny fatální požár nechvalně známého tábora Moria na Lesbu na začátku září. Tábor vyhořel v podstatě kompletně a přestal být obyvatelný (pokud se za takový dal vůbec označit předtím). Naštěstí nedošlo k obětem na životech, ale kolem devíti tisíc lidí se naráz ocitlo bez přístřeší a i toho mála majetku, který měli do té doby. Řecku trvalo několik týdnů, než dokázalo vybudovat provizorní tábor v Kara Tepe. Jedná se o bývalý vojenský prostor, kde Řekové ve spolupráci s UNHCR postavili dostatek stanů pro všechny migranty.

Evropští politici se mezitím téměř předháněli v tom, kolik migrantů relokují na své území, komu pomohou, kolik pošlou peněz a jak kvalitní tábory vybudují. Zdálo se, že požár Morie by mohl migrantům nakonec v jejich zoufalé situaci pomoci. Ale zdání klame. Je pravda, že během září bylo přemístěno z ostrovů na pevninu několik tisíc lidí z nejohroženějších skupin nedoprovázené děti, vážně nemocní, staří nebo některé rodiny s malými dětmi. Druhým pozitivním efektem byl realizovaný závazek jedenácti evropských zemí ve věci přesunu migrantů na jejich území. Země jako například Německo, Francie, Belgie nebo i Švýcarsko tak relokovaly do konce tohoto roku několik tisíc lidí, především dětí a rodin s dětmi. To jsou skvělé a chvályhodné výsledky. Ale pro více než 17 tisíc migrantů na řeckých ostrovech se situace nijak nezměnila. A pro necelých osm tisíc lidí na Lesbu se život výrazně zhoršil. V Kara Tepe nemají stany pevné podlahy ani podlážky, takže během častých dešťů jsou téměř neobyvatelné a z tábora se stává bahenní jezero. Neexistuje zde vodovod, teplé sprchy, elektřina ani zateplení stanů. K dispozici jsou pouze chemické toalety. Řecká vláda prohlásila, že nový, lepší a krásnější tábor bude ve spolupráci s EU postaven do konce léta 2021.

Nový imigrační pakt EU

Ještě krátce ke dvěma důležitým evropským událostem. Na konci září představila Evropská komise návrh nového migračního paktu, který by měl vyřešit neutěšenou situaci v Řecku a Itálii. Návrh má přes tisíc stran a byl poměrně důkladně analyzován. Ve zkratce se dá říct, že jde o ambiciozní dokument, který by určitě dokázal pomoci některé aspekty tzv. migrační krize vyřešit, ale je také velice naivní a nereflektuje příliš realitu v terénu. Jeho vyjednávání a přijetí bude trvat ještě řadu let, takže situaci lidí, kterým EU v Řecku sebrala lidskou důstojnost, nijak nepomůže.

Druhou, spíše politickou zprávou byla investigace několika mezinárodních novinářů a organizací, kteří přinesli důkazy o tom, že řecká pobřežní stráž násilně a nelegálně vrací migranty do Turecka s vědomím a někdy i za spolupráce Evropské pohraniční stráže Frontex. Vyvolalo to relativně velkou odezvu mezi evropskými politiky a probíhá vyšetřování. Je velice důležité, aby bylo vše vyšetřeno a bylo přijato smysluplné řešení, protože Frontex získává další a další pravomoci a je zásadní, aby vše probíhalo v souladu s mezinárodním právem.

Česká stopa

A co na to Češi? Čeští vrcholní politici dále předstírají, že se jich téma migrace netýká, problém se systémem migrace neexistuje a vše je, jak má být. Reakce na nový migrační pakt byla předvídatelně naprosto odmítavá, přestože v návrhu nejsou povinné relokační kvóty a v české politice v podstatě panuje shoda, že pokud má Řecko nějaký problém, mělo by si ho vyřešit samo. Ministerstvo zahraničí poslalo do Řecka na pomoc migrantům po požáru Morie sto tisíc eur, nicméně řecké úřady se dodnes rozmýšlejí, jak s penězi naloží, a česká strana na to nijak netlačí. Do dobrovolných relokací se česká vláda nezapojila, protože podle slov ministra Jana Hamáčka (ČSSD) v Řecku žádné děti bez doprovodu nejsou, a pokud jsou, jde o kriminálníky a bezpečnostní riziko pro naši republiku. Pokračuje tak smutná přehlídka prohlášení a výroků, které buď nemají s realitou nic společného, nebo si ji odmítají připustit. Česká politika se zásadně odmítá podílet na společném řešení jinak než vysláním policistů nebo obušků do postižených zemí a paradoxně pomáhá Severní Makedonii bránit hranice s Řeckem, tedy členským státem EU.

Abychom však neskončili depresivně, existuje i velice pozitivní a výrazná česká stopa v celém letošním příběhu. Mnoho jednotlivců i několik menších spolků zorganizovalo vyslání materiální pomoci, roušek, dezinfekcí i financí na řecké ostrovy nebo začalo finančně podporovat místní řecké organizace v péči o ohrožené uprchlíky. Za všechny bych rád zmínil iniciativu Pomoc dětem na útěku nebo brněnský spolek My je v tom nenecháme. Pokud vám situace lidí, kteří nezaslouženě přežívají v podmínkách, jaké si vůbec nedokážeme představit, není lhostejná, zapojte se také. Evropská unie a její čelní představitelé včetně české vlády totiž tyto lidi úmyslně a vědomě nechávají trpět.

Autor je analytik spolku Pomáháme lidem na útěku.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies