Foto Ggia, Wikimedia Commons, Creative Commons, CC BY-SA 4.0
Podle serveru stanice Al-Džazíra se letos do Itálie přes Středozemní moře dopravilo přibližně 127 tisíc uprchlíků. To je dvakrát víc než za celý minulý rok. Jedním z nejvytíženějších bodů migrační trasy se stal ostrov Lampedusa, na němž v posledních dnech přistálo okolo osmi tisíc lidí hledajících bezpečí.
Videa z přeplněného ostrova obletěla svět, stejně jako informace o mrtvém novorozenci na palubě jedné z lodí. Média zaujal také osud pětiměsíčního chlapce, jenž se při nebezpečné cestě přes moře utopil. Obětí beze jména, jejichž příběhy se nedostávají do titulků předních evropských deníků, jsou ale tisíce. Podle Mezinárodní organizace pro migraci (IOM) ve Středozemním moři od roku 2014 zemřelo či zmizelo už přibližně 28 tisíc lidí. Podle Úřadu komisaře pro uprchlíky OSN jen letos (k 10. září) zemřelo více než 2300 lidí. Al-Džazíra navíc upozorňuje, že reálné číslo může být i výrazně vyšší vzhledem k nedostatku oficiálních dat.
Představa „ochrany vnějších hranic Evropy“ v praxi znamená, že by musely zemřít další tisícovky lidí, kteří by nebyli vpuštěni na pobřeží.
S počtem připlouvajících migrantů rostou i nenávistné reakce pravicových politiků. Italský vicepremiér z Ligy severu Matteo Salvini podle serveru Today.it označil příjezd uprchlíků za válečný akt a řekl, že migraci někdo organizuje a prošetří to bezpečnostní složky. Britský politik Nigel Farage, bojovník za odchod Spojeného království z Evropské unie, zase opakovaně označil situaci na ostrově za invazi s možnými katastrofickými dopady. Podotkl také, že „všechny v roce 2015 varoval, ale nikdo neposlouchal“ a že je třeba lidi, kteří přežili riskantní cestu po moři do Evropy, poslat zpátky, protože jinak „přijdou miliony dalších“. Italská ultrapravicová vláda neziskovým organizacím podle Reuters zase přiděluje naschvál místa ve vzdálených přístavech, což výrazně zvyšuje náklady, prodlužuje utrpení uprchlíků a celkově omezuje rozsah pomoci.
Giorgia Meloni před několika dny poprosila o pomoc s řešením situace Evropskou unii, načež na ostrov Lampedusa přijela Ursula von der Leyen. Předsedkyně Evropské komise následně představila akční plán pomoci o deseti bodech. Mimo jiné napsala, že „o tom, kdo přijde do Evropy a za jakých podmínek, budeme rozhodovat my, ne pašeráci“, a také, že řešení vyžaduje solidaritu a jednotu.
Evropské státy jsou nicméně čím dál méně ochotné uprchlíky přijímat. Německo nedávno pozastavilo uplatňování Dublinských dohod, protože Itálie nepřijímala zpět ty lidi, které Německo odmítlo. V zemi navíc stále sílí protiuprchlická krajně pravicová AfD. Francie nasadila na hranice s Itálií drony, posílila hlídky a zavedla takzvané pushbacky, aby zabránila uprchlíkům ve vstupu do země. Francouzský ministr vnitra dal zároveň jasně najevo, že má v úmyslu pomáhat zejména se zabezpečením vnějších hranic Itálie, než že by Francie přijímala další lidi. „Musíme chránit vnější hranice Evropy, přezkoumávat okamžitě žádosti o azyl a posílat lidi zpět do jejich zemí, pokud nemají na azyl nárok,“ řekl.
Jenže situace je často kritická také na druhé straně Středozemního moře. Například z autoritářského Tuniska, odkud velké množství uprchlíků vyplouvá, jsou lidé násilně vyháněni a často nemají jinou možnost, než se na riskantní cestu vydat. Do Itálie pak doplují na pokraji sil a bez peněz, navíc silně traumatizovaní.
Představa „ochrany vnějších hranic Evropy“ v praxi znamená, že by musely zemřít další tisícovky lidí, kteří by nebyli vpuštěni na pobřeží. Lodě totiž ze severní Afriky v blízké budoucnosti vyplouvat nepřestanou. Mnoho ultrapravicových politiků dnes přesně po takovém řešení volá. Podporu veřejnosti si zajišťují slovy jako „invaze“, „válka“ nebo „konec Evropy“ a jejich preference rostou.