Foto A24 Films
V newyorském baru sedí neobvyklá trojice – dva Korejci, muž a žena, a jeden Američan. Jaký je mezi nimi vztah, ptají se hlasy zpoza kamery. Jsou to kolegové z práce, nebo jsou někteří z nich milenci? Ve svém filmovém debutu čerpá americko-korejská dramatička Celine Song z vlastního životního příběhu. Tato scéna je vlastně završením jedné důležité etapy – toho, jak se vyrovnávala s dětskou láskou a tíhou minulosti ve svém dospělém životě. Vyprávění Minulých životů proto rozdělila do tří částí. Zatímco první se týká dětství stráveného v Jižní Koreji, další se odehrávají v intervalech dvanácti let, po nichž se cesty dvou starých známých opakovaně protínají. Už tato promyšlená výstavba děje, který první hodinu vlastně jen vytváří kontext pro úvodní scénu, poukazuje na velké ambice filmu.
Příběh nás spolu s postavami vede k větší emocionální otevřenosti a k přijetí tíhy vlastních rozhodnutí.
Minulé životy se nejprve vracejí o dvacet čtyři let zpátky, do Jižní Koreji. Od první chvíle pro hrdiny filmu něco končí. Rodina malé Na Young se totiž chystá emigrovat do Kanady. Na Young si na popud rodičů vybírá své budoucí, angličtější jméno Nora, jako by se tím měla oddělit od svých korejských kořenů. Její matka domluví dceři setkání se spolužákem Hae Sungem, ke kterému má Na Young blízko. Sama říká, že chce své dceři udělat hezké vzpomínky, aniž by si uvědomovala, že taková vzpomínka může představovat nesmazatelnou stopu po zbytek života. Scénář Celine Song však nezaplňuje další prázdná místa, namísto toho přeskakuje o dvanáct let dál, do doby, kdy jsou obě postavy na začátku svých univerzitních studií. Nora, ztvárněná americko-korejskou herečkou Gretou Lee, se z Kanady odstěhovala do New Yorku, kde studuje divadelní vědu. Hae Sung (Teo Yoo) po vojenské službě nastupuje dráhu inženýra v Soulu.
Vzdalující se cesty
Přestože žijí na opačných stranách světa, jednoho dne se kontaktují prostřednictvím sociálních sítí. Brzy v sobě najdou dřívější zalíbení a z videohovorů se rychle stane běžná součást jejich životů. Komunikace probíhá v korejštině, kterou si Nora musí osvěžit, neboť se od svého původního jazyka na delší dobu odstřihla. Hae Sung, který ji navíc oslovuje jejím původním jménem, jí nepřipomíná jen lásku z dětství, ale i bývalý domov. Koreu sice opustila, přesto zůstává její součástí. Kamera se nedrží jen jejich konverzací, ale zasazuje protagonisty do okolního prostředí (ulice New Yorku, univerzitní kampus v Soulu), v němž jsou oba zakořeněni. Právě to se ovšem stává překážkou dalšího pokračování jejich vztahu. Každý z nich se vydal na jinou životní cestu, a ačkoliv se chtějí shledat, ani jeden to není schopen v dohledné době realizovat. Z milých konverzací se postupně stalo něco silnějšího, co ale nemohou proměnit ve skutečný vztah.
Celine Song svým režijním vedením proměňuje zdánlivě běžné scény videohovorů v momenty, kterým věříme jejich emocionální dopad. Přesto se s ohledem na celek díla nemůžeme ubránit dojmu, že první dvě části představují spíše předehru části poslední. Proto jsou častá srovnání Minulých životů s romantickou trilogií Richarda Linklatera, počínající snímkem Před úsvitem z roku 1995, poněkud povrchní. Linklaterova trilogie pojímá každou životní etapu samostatně, jako soběstačný celek, v němž jsou hrdinové odlišní od své minulosti i budoucnosti. V Minulých životech jsou naopak fáze dětství a dospívání důležité především tím, jak v postavách doznívají během jejich dospělého života.
Tíha minulosti
V dospělosti je Nora úspěšnou dramatičkou, která si vzala spisovatele Arthura (John Magaro). Po dvanácti letech ji však nečekaně kontaktuje Hae Sung s tím, že ji navštíví během dovolené v New Yorku. Při setkání je zřejmé, že emoce mezi nimi stále přetrvávají, ačkoliv se oba v průběhu času proměnili. O to výrazněji se během procházek New Yorkem projevují jejich rozdíly. Hae Sun je sice úspěšným inženýrem v Soulu, nedokáže se ale odpoutat od minulosti – ať už se jedná o náklonnost k Noře, kterou už vlastně nezná, nebo o to, že celý život pobývá v Koreji. Ona naopak dokáže s větší rozhodností upřednostnit kariéru v divadelním prostředí, a postupuje kupředu, aniž by byla zatížena minulostí.
Tento rozdíl nejlépe vystihuje opakovaný záběr z počátku filmu, kdy se oba hrdinové vracejí ze školy. Před Hae Sungem pokračuje tatáž rovná cesta, malou Noru naopak čeká odbočka a výstup po schodech. Zatímco on stagnuje, ona se nebojí životních výzev a opuštění dřívějšího směru. Prvotní působivost záběru ale postupně ustupuje dojmu, že jednomu z protagonistů nevěnuje Celine Song dostatečný prostor. Ačkoliv je film vyprávěn z perspektivy obou postav, pouze u Nory jako režisérčina alter ega najdeme rozvinutý vnitřní život. Hae Sung naopak na univerzitě i v dospělosti pořád popíjí ve společnosti stejných kamarádů, a když si najde přítelkyni, scénář jeho vztah zcela vypustí. Jen díky citlivému hereckému projevu Tea Yoo dokáže být reálnou postavou, ke které můžeme cítit empatii.
Minulé životy přesto dokáží dát jejich vztahu hlubší rozměr, a to právě díky tomu, že Hae Sung je pro Noru současně připomínkou bývalého domova, kterému se vzdálila. On ji potřebuje vidět možná i proto, aby ni konečně zapomenul, ale i pro Noru je Sungův příchod důležitý. Jen tak si totiž může zpřítomnit, co vše tvoří původní součást její identity, ačkoliv ji svými dalšími rozhodnutími proměnila.
Největším překvapením je ovšem dobře napsaná postava Nořina manžela Arthura, který jako by si uvědomoval komplexní životní příběh své manželky lépe než ona sama. Snaží se naučit korejštinu a je otevřen řadě korejských zvyků. Nora dle jeho slov mluví ze spaní korejsky, a on se tedy chce přiblížit jazyku jejího snění. Nepřijímá ji jen jako svou ženu, ale jako osobnost s bohatou minulostí a budoucími ambicemi.
Osudová rozhodnutí
Nečekaně sympatická postava Arthura je jasným signálem, že Minulé životy nevyprávějí příběh plný klišé o vyhaslém manželství a silnější lásce z dětství. V jedné scéně dokonce Arthur přichází s reflexivním komentářem k samotnému filmu. V tradičním příběhu by byl jen překážkou stojící v cestě romanci. Minulé životy působí trochu jako precizně vystavěný konstrukt, který se záměrně odlišuje od jiných žánrově blízkých titulů. Song svým postavám napsala skvělé dialogy, které ale v některých scénách spíše sofistikovaně přenášejí stanoviska jednotlivých protagonistů, než aby působily přirozeně. Podobně ambiciózně působí i ve filmu zmiňovaný koncept inyeon z korejské mytologie. Podle něj lidé, mezi kterými proběhla významná interakce, spolu sdíleli některé z minulých životů, a osudové pouto je tak pojí i v těch následujících.
Minulé životy však na tomto esoterickém pojmu, který ospravedlňuje náhodná setkávání obou protagonistů v nepravděpodobně pravidelných intervalech, nestaví falešné zdání intelektuální hloubky. Spíše rozvíjejí ústřední motiv smíření se směřováním našich životů, které se po některých rozhodnutích ubírají nevratnou cestou. Nejde tak o to, že by si Hae Sung a Nora byli souzeni nebo jim naopak osud nepřál. Hlavní je vědomí toho, že jejich pouto bylo něčím vzácné. Minulé životy netlačí na emoce, stejně jako setkání Haesuna s Nořiným manželem nespočívá v předvídatelném konfliktu, ale naopak ve vzájemném přijetí. Film, který často působí příliš promyšleně a odměřeně na to, aby nechal svým postavám prostor na spontánnější a intimnější projevy náklonnosti, dokáže v závěru zasáhnout silnou katarzí. Spolu s postavami nás vede k větší emocionální otevřenosti a k přijetí tíhy vlastních rozhodnutí. Kvůli nim jsme sice v životě ztratili řadu vztahů, ty v nás ale spolu s naší minulostí nadále přežívají.
Autor je filmový publicista.