Foto Alarm
Při čtení článků o tragickém incidentu na brněnské přehradě, jsem si opakovaně uvědomovala, že média v této kauze zapomínají na pohled Romů a Romek. Možná je to tím, že nemají osobní zkušenost s rasismem, a nepovažují tak romský pohled za tak důležitý. Ale teprve když k celé situaci připočítáme rasismus, kterému Romové dlouhodobě čelí, vyjeví se komplikovanost celé situace. Pokusím se objasnit, proč je tento pohled důležitý. Nabízím názor Romky, sociální pracovnice, která léta žila v „Bronxu“.
Podle mého názoru se jedná o selhání státu a médií, která ignorují selhávající integraci Romů i Ukrajinců.
Pro pochopení silné protiukrajinské reakce komunity je důležité si uvědomit, že se bavíme o Romech, kteří žijí ve vyloučených, segregovaných lokalitách. V nich panuje chudoba a stát jejich problémy ignoruje už desítky let. Kdo nežije v Bronxu a není Rom, snad ani neuvěří tomu, co je možné ve 21. století deset minut od centra Brna: segregované školství, špatná zdravotní péče, exekuce, diskriminace na trhu práce, policejní násilí, varny pervitinu vedle školek a škol, obrovské množství stresu a malá naděje na úspěch.
Míra násilí
Kolik pouličního násilí jste v dětství viděli? Většina dětí z Bronxu spousty, proto mají hluboko v sobě zarytý strach. Ale i přesto je větší část komunity přesvědčena, že nelze ze šarvátky mladých lidí, která skončila neštěstím, vyvozovat kolektivní vinu vztahující se na celý národ. Situace chudší části ukrajinských uprchlíků, kteří jsou momentálně taky segregováni, je naopak součástí problému. Navíc často řeší traumata z války alkoholem. Mnozí z Ukrajinců mají také předsudky vůči Romům, které si sebou do Bronxu přinesli, což každodenně vede k většímu množství konfliktů, než by gadžo z majority čekal. Romové se tak denně setkávají s frustrovanými a opilými lidmi a slyší, že mají ukrajinský přízvuk, což vytváří třaskavé situace, které často vedou ke konfliktu.
V brněnském Bronxu již několikrát došlo i k fyzickým potyčkám. Podle mého názoru se jedná o selhání státu a médií, která ignorují selhávající integraci Romů i Ukrajinců. Tato situace přináší mnoho konfliktů a bolesti. Odpovědnost jde za státem i obcemi, které by se měly starat o své občany i o uprchlíky. Právě slepota a ignorace společnosti vůči těmto problémům má svůj podíl na neštěstí, ke kterému došlo v sobotu. Sobotní smrt mladého Roma pouze potvrdila existující obavy Romů, že když někdo z nich přijde o život, pro většinu společnosti to nic hrozného neznamená. Proto mají potřebu se ozvat, aby se to jen tak nepřešlo, aby se ze zabíjení nestala všední záležitost. Mají historickou i poměrně nedávnou zkušenost z devadesátých let, že se to může stát. Proto nechtějí mlčet a chtějí spravedlnost o to víc, že to byl mladý člověk, který měl před sebou celý život.
Odmítnout kolektivní vinu
Z mojí zkušenosti sociální pracovnice drtivá většina z Romů neuznává kolektivní vinu, i když se najdou i tací, kteří si stěžují na všechny, a někteří z nich se snaží vyjádřit své emoce i na sociálních sítích. Pro všechny je to těžké. Romové v brněnském Bronxu vidí na vlastní oči, jak selhává stát v péči o Ukrajince, a sami dobře podobnou situaci znají. Život v Bronxu je už tak neúnosný a konflikty a nedávné sociální problémy to ještě zhoršují. Mám na mysli problémy chudých Ukrajinců, kteří neměli dost prostředků na to dovolit si bydlení mimo ghetto a zažívají také velmi omezenou dostupnost školek, nedostatek psychiatrické a psychologické péče a další potíže.
Romové nevnímají Ukrajince jako konkurenci, ale stát a ekonomická situace je staví proti sobě. Hromadí se tak silné emoce, které postupně narůstají. Ukrajinci i Romové čelí celé řadě obtíží a mají pocit, že jsou na ně sami. Vzhledem k tomu, že Romové zažívají rasistické zacházení ze strany systému, záleží jim na tom, aby jedinci, kteří se dopouštějí trestných činů, byli řádně potrestáni. Aby se nestávalo, že pachatelé utečou do jiné země. Byli jsme svědky dvojího metru v přístupu k romským uprchlíkům, kdy matky s dětmi končily na ulici a ve stanových městečkách bez pomoci státu, zatímco pro bílé uprchlíky z Ukrajiny byly k dispozici relativně důstojné podmínky v bytech.
Nejlepší by bylo, kdyby z české společnosti zmizel institucionální rasismus úplně – což ale není možné ze dne na den. V tuto chvíli by mělo násilí zmizet především z ulic. Romové nechtějí šířit nenávist, naopak si přejí žít bezpečně a klidně. Chtějí mít možnost jít s dětmi na procházku a touží, aby se přitom nemuseli bát, chtějí prostě mít na ulici bezpečno tak jako gadžové. Teď to ale není možné. Nálada v Bronxu je v posledních dnech velmi napjatá, každý si kryje záda a nikdo se necítí bezpečně. Lidé chodí po ulici vystresovaní a přesvědčení o tom, že dojde k fyzickým střetům. Sociální sítě celou situaci eskalují, stačí najít na facebooku skupinu, kde se ukrajinští kluci předvádějí s noži a nálada se okamžitě vyhrotí. Romská komunita v Brně nerozumí tomu, proč část mladých Ukrajinců vyhledává agresi a fyzické střety v ulicích Brna, když utekli před válkou a násilím na Ukrajině. Obě komunity jsou v tomto konfliktu zaslepené zlobou. Měly by spolu víc mluvit, aby poznaly, kdo z toho nejvíc profituje – všichni rasisté a rasistky.
Autorka je sociální pracovnice.