Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Život řady ukrajinských uprchlíků, kteří jsou držiteli dočasné ochrany, změnila novela zákona, která se označuje jako Lex Ukrajina 5. Novela začala platit počátkem července a výrazně zpřísnila podmínky pomoci ukrajinským válečným běžencům. Jedna ze změn se týká podpory humanitárního ubytování, tedy lidí, kteří bydlí na ubytovnách. Do července letošního roku za tyto lidi hradil náklady na ubytování stát. Od července je platil už pouze osobám, které jsou v novele zákona definovány jako zranitelné, což jsou děti a mladí lidé do 18 let, senioři starší 65 let, studenti českých škol do 26 let, zdravotně hendikepovaní, těhotné ženy a dále lidé pečující o děti do šesti let věku nebo hendikepované. Podle novely však existuje ještě jedna podmínka, kterou musí držitelé dočasné ochrany splňovat, a to je nárok na humanitární dávku. Tu ovšem pobírají pouze ti, kdo žijí v domácnostech, které mají příjem nižší, než je zhruba životní minimum na každou osobu v domácnosti.
Neshody mezi ministerstvy
Ministerstvo práce a sociálních věcí (MPSV), Úřad vlády a ministerstvo vnitra, pod které systém vyplácení podpory v bydlení spadá, vydávaly počátkem léta metodické pokyny, podle nichž si lidé, kteří spadají do kategorie zranitelných, ale měli příjmy nad zákonem určenou mez, a na humanitární dávku tak nedosáhli, o ni měli přesto žádat. A to proto, aby se objevili v systému jako „zranitelní“, a stát jim tak mohl hradit bydlení na ubytovnách. Během léta se tedy vycházelo z toho, že kdo podal žádost o humanitární dávku, je zranitelný. Tato praxe vznikla na základě dohody mezi oběma ministerstvy. „Podle této dohody s využitím vstřícného právního výkladu příslušných ustanovení Lex Ukrajina 5 byla data identifikované zranitelnosti ze strany MPSV zasílána bez ohledu na to, zda skutečně osobě vznikl nárok na výplatu dávky,“ uvádí Hana Malá z odboru komunikace ministerstva vnitra.
Když se tvoří zákony, měly by být formulovány tak, aby lidé nepotřebovali neziskovku, která jim je bude kontinuálně vysvětlovat.
V září MPSV tuto dosavadní praxi přestalo podle ministerstva vnitra aplikovat. Začalo tak v datech zasílaných ministerstvu vnitra rozlišovat, zda osobě byla, nebo nebyla dávka přiznána. „Toto téma bylo předmětem jednání na úrovni ministrů, na žádost MPSV pak bylo svoláno expertní jednání vrchních ředitelů legislativních úseků Úřadu vlády, ministerstva vnitra, MPSV a ministerstva financí, kde i přes negativní stanovisko ministerstva vnitra bylo dohodnuto, že je nadále třeba postupovat striktním výkladem zákona č. 65/2022, kdy lze nouzové ubytování poskytovat pouze zranitelným osobám, kterým již byla humanitární dávka přiznána,“ vysvětluje Malá průběh událostí s tím, že plánem ministerstva vnitra je tento vstřícný výklad uplatňovaný v praxi legislativně podpořit v další novelizaci Lex Ukrajina.
Tiskové oddělení MPSV na dotaz, proč praxi na jejich ministerstvu změnili, uvedlo, že „výklad zákona je z pohledu MPSV stále stejný a nedošlo zde k žádné změně. Problematiku nouzového humanitárního ubytování má nicméně v gesci ministerstvo vnitra, které je i financuje prostřednictvím krajů.“ Na dotaz, kolika lidí se tato změna týká, pak tiskové oddělení sdělilo, aniž by se podepsalo jménem konkrétní osoby, že „v současnosti probíhá vyhodnocování shromážděných dat od příjemců humanitární dávky, teprve poté můžeme čísla zveřejnit“.
Z hlediska nesrozumitelného práva
Také podle právníků Organizace pro pomoc uprchlíkům je současný výklad novely v souladu se zákonem, upozorňuji nicméně na to, že v rámci práva má zákon poskytovat právní jistotu, a to po celé období, kdy zákon platí. Je tedy nepochopitelné, že se ze začátku vykládal jedním způsobem, a pak přišel metodický pokyn a vykládal se obráceně. „Vytvořilo to dvě skupiny lidí, které zákon dostal do nerovného postavení. Jedněm byla podpora v humanitárním bydlení přiznána, zatímco těm, kteří přišli později, už nikoliv,“ podotýká ke zmatkům ve výkladu Helena Šmolková z právního oddělení Organizace pro pomoc uprchlíkům.
Její kolega Petr Baroch upozorňuje i na to, že zákony by se měly psát tak, aby jim rozuměl jejich adresát, což je v tomto případě držitel dočasné ochrany. „Lex Ukrajina je v oblasti dávek tak složitý, že nad jeho výkladem a praxí úřadů práce sedíme hodiny jako právníci, voláme si s kolegy z poboček a snažíme se to pochopit, abychom vše pak zprostředkovali konkrétním lidem z Ukrajiny. A to jsme lidé, kteří se tím zabývají denně v praxi. Takhle jsme vytvořili zákony a systém, který zaměstnává pracovníky Úřadu práce a neziskovek, budujeme obrovský asistenční aparát a ve výsledku stejně člověk skončí na ulici, případně v dluzích,“ stěžuje si právník a dodává: „Když se tvoří zákony, měly by být formulovány tak, aby lidé nepotřebovali neziskovku, která jim je bude kontinuálně vysvětlovat. Tady je to o to bizarnější, že se několik měsíců po tom, co zákon vešel v platnost, řekne, že do této chvíle ho úřady vykládaly špatně, čímž jen podtrhují komplikovanost toho zákona.“
Kdo přesně stojí za oním odstavcem, který vyžaduje kumulaci obou podmínek, se nepodařilo zjistit. Jisté je jen to, že se do zákona dostal na poslední chvíli. Přesná formulace, která váže podporu ubytování na přiznání humanitární dávky, se do zákona dostala změnou těsně před jednáním vlády. Poslala ji na vládu ředitelka legislativy MPSV na základě „proběhlých jednání k vypořádání rozporů“. Občanské organizace tudíž neměly žádnou možnost toto opatření připomínkovat.
Změna bez komunikace
„Od června jednotně MPSV a úřady práce komunikují, že si lidi mají žádat o humanitární dávku, aby byli označení jako zranitelní v systému humanitární pomoci (HUMPO), i když na tu dávku nemají nárok, například proto, že pracují. Tato informace, aby ji žádali kvůli ubytování, zazněla opakovaně na mnoha platformách,“ potvrzuje vývoj situace Matěj Šulc, koordinátor sociálního a právního poradenství v Centru následné podpory uprchlíkům z Ukrajiny. On i jeho kolegové byli překvapení, když přišel 19. září nový metodický pokyn, podle kterého už úřady práce těm, kdo nemají nárok na humanitární dávku, neměly přiznávat ani podporu v humanitárním bydlení.
„Ale nikdo to nekomunikoval těm lidem. Potom byla schůzka ministrů, kterou iniciovala vládní zmocněnkyně pro lidská práva a 27. září jsme dostali všichni mail, kde se psalo, že se zranitelnost bude nadále vykládat podle původní dohody. Všichni tedy zase s klienty začali pracovat tak, že podporu v ubytování mít budou,“ popisuje Šulc s tím, že pak se 2. října najednou ukázalo, že tito lidé nejsou v systému označeni jako zranitelní. „Nikdo nechápal proč, protože jsme mezitím z Úřadu vlády dostali ten dopis, který sliboval opak. A pak najednou 10. října oznámili, že se bude postupovat podle oné interpretace, kdy lidé svou zranitelnost ztrácejí, pokud si vydělají oni nebo jejich rodiče zhruba životní minimum, případně pokud mají na účtu úspory. MPSV tomu říká kumulativní podmínka, to znamená, že člověk musí být zranitelný podle zákona a zároveň mít nárok na humanitární dávku,“ vysvětluje koordinátor.
Je těžké nebrečet s klienty
„Lidé tomu vůbec nerozumějí, protože to není jasně komunikované, a žijí v tom, co se jim říkalo od června. Najednou se to změní, a nikdo to těm lidem neřekne, takže vůbec nechápou, v jaké situaci jsou. Často se stane, že se klienti při konzultaci u nás rozbrečí a my vůbec nevíme, co jim říkat, protože není co. Člověk se pak musí jít vydýchat, aby to ustál a nebrečel s nimi,“ popisuje Matěj Šulc situace, ve kterých se nachází on a jeho spolupracovníci. „Nevíme, kolik těch lidí je, kolika lidí se to přesně týká, ale ty příběhy jsou strašné. Dnes přišla paní, která je těhotná. Měsíc po tom, co přišla do Česka, začala pracovat, a tím pádem teď už nemá nárok na nouzové ubytování, respektive by za něj dala své veškeré úspory, kvůli kterým zároveň nedosáhne na jedinou systémovou alternativu, kterou je dávka mimořádné okamžité pomoci. Ty úspory si ale dávala každý měsíc stranou, aby byla připravena na příchod dítěte! Paní má za měsíc rodit a my tu řešíme její situaci totálně nesystémovými opatřeními přes nějaké naše kontakty. Tito lidé se najednou nevejdou do toho systému a jsou víceméně v prdeli, já to ani neumím říct slušně,“ osvětluje Šulc potíže, které nejasný výklad a neustálé změny působí. A není sám, kdo je ke změně výkladu zákona kritický.
Podobně to vidí i koordinátorka bydlení v Centru následné podpory uprchlíkům z Ukrajiny z organizace SIMI Michaela Schifflerová, podle které vytváří tato situace tlak na už tak přetížené sociální pracovnice a pracovníky. „Půlka z nás vyhoří a dá výpověď nebo půjde na několikaměsíční neschopenku – na to tady už má většina lidí náběh. Situace klientů jsou často velmi křehké, velká část z nich je nějak traumatizovaná, ty příběhy jsou strašné, my to tady posloucháme, ale nemůžeme jim pomoci. Žena s dvacetitisícovým platem a dvěma nezletilými dětmi, bydlící na ubytovně, doteď platila jen za sebe, a to deset tisíc korun. Teď po ní ubytovatel chce peníze za všechny tři členy rodiny, protože rodina má humanitární dávku ve výši nula korun, čili nejsou zranitelní. A teď má dát třicet tisíc za ubytování v jednom pokoji se sdílenou kuchyní a koupelnou na patře? A najednou se to jen valí, valí, valí, a nikdo nemá řešení. My jsme ti v první linii, kdo poslouchá neřešitelné příběhy, a nemůžeme těm lidem nic poradit. My máme lidem vysvětlovat, že je změna ve výkladu zákona. My jim tady děláme krizovou intervenci, a jsme z toho sami v háji!“ ozřejmuje koordinátorka nelehkou situaci lidí, kteří jsou v přímém kontaktu s klienty.
Je nám jedno, že se snažíte
I podle Barbory Antonové, ředitelky Ženského vzdělávacího ústavu Brno, známého jako Vesna, je výklad Lex Ukrajina 5 nepochopitelný pro všechny, kdo jsou s lidmi na útěku před válkou v každodenním kontaktu. „Jako by vykladatelé vzali ideální stav, kdy jsou běženci motivováni k hladké integraci a veřejnost k přijetí uprchlíků, a pak udělali všechno úplně opačně. Teď lidem, převážně tedy ženám, které nesou tíhu odpovědnosti za svoje rodiny, vzkazují: ‚Je nám jedno, že se rok a půl snažíte, učíte se česky, pokoušíte se získat lepší práci, odvádíte peníze do českého systému. Už vás v tomhle úsilí podporovat nebudeme. Buď si tedy pracujte legálně, ale sebereme veškerou podporu vám i vašim dětem, nebo seďte na zadku, nedělejte nic a pobírejte dávky, ze kterých se ovšem nedá přežít – my to víme, vy to víte, černý pracovní trh známe všichni…‘ Je to prostě výklad krátkozraký, hloupý a v důsledku poškozující nejen uprchlíky, ale i českou ekonomiku,“ tvrdí Antonová.
Že tento výklad povede k větší míře práce na černo, si myslí také Lucie Beyerová, která založila Centrum humanitární pomoci Teplice. Uvádí příklad matky dvou chlapců, která konečně našla práci, jež jí umožňuje kloubit zaměstnání se starostí o děti. „Nemá se kam vrátit, protože z jejího domu na Ukrajině zbyl jen sklep a cihly, takže i ona má dát nyní výpověď a vrátit se na Úřad práce, aby mohla pracovat jako hospodyně na černo, a mít tak možnost bydlet na ubytovně v malém pokojíku s dětmi? Nemá šanci utáhnout nájemní byt, nezvládne kauci, a i kdyby, pronajímatelé si podmiňují pronájmy důkazem schopnosti platit. Chtějí vidět pracovní smlouvy. Jasně, že na to nemají právo, ale realita s byty je taková. Opět způsob, jak se stát připravuje o peníze z daní. Uprchlíkovi se nevyplatí jít do zaměstnání. Prostě zůstane s dětmi, na dávkách bude mít základ a ostatní nadělá na brigádách na černo,“ popisuje Beyerová.
Ze situace je rozčarovaný i koordinátor poskytování pomoci uprchlíkům Karel Karika. „Hluboce nesouhlasím s rozhodnutím neuznávat zranitelnost těch, kteří se statečně pokoušejí pracovat. Jejich odměnou za toto úsilí je paradoxně ztráta jejich statusu zranitelnosti, což má dopad i na jejich nezletilé děti. Jejich příjmy často nepřesahují 18 tisíc korun, zatímco náklady na ubytování je většinou převyšují. To znamená, že jejich výdaje výrazně překračují celkový příjem jejich domácnosti. A to ani nepočítám náklady na základní potřeby, jako je jídlo a další nezbytnosti. Je nepochybné, že stát se snaží šetřit, ale tento přístup je ve své podstatě kontraproduktivní. Ironií je, že tento systém odrazuje lidi od práce, přestože právě jejich práce generuje příjmy pro stát. Tento systém je nutí opustit zaměstnání, aby vůbec byli schopni přežít,“ uvedl Karika na svém FB profilu.
MOP a blíže neurčený počet lidí v hmotné nouzi
V reakci na nový výklad přišel organizacím, které pomáhají uprchlíkům, email z Úřadu vlády, ve kterém se píše: „Zatím blíže neurčený počet držitelů dočasné ochrany se mohl dostat do situace hmotné nouze, kdy jim jejich příjem zabránil v nároku na humanitární dávku a mohli ztratit též nárok na bezplatné ubytování. Vlastní příjmy držitelů dočasné ochrany přitom nemusí být postačující k živobytí. Držitelé dočasné ochrany, kterým nebyl přiznán status zranitelnosti, a ocitli se v hmotné nouzi nebo jim hrozí ztráta bydlení, mohou podat žádost o dávku mimořádné okamžité pomoci (MOP). Úřad vlády vede v těchto dnech jednání s MPSV směrem k nastavení podmínek poskytování MOP.“
Matěj Šulc ale upozorňuje, že to nemusí být dobré řešení. „Žádost o mimořádnou okamžitou pomoc je velice komplikovaná, musí se tam dokládat výpisy účtů za kvartál, jsou tam formuláře, které ani nejsou v ukrajinštině a my máme už zkušenosti z Úřadů práce, že o tom nevědí, že k nim žádný pokyn nedošel. Takže my lidem říkáme, že je tu možnost MOP, ale na Úřadu práce to zatím nevědí,“ komentuje toto řešení. I další organizace mezitím hlásí, že pokus o podání žádosti skončil na některých úřadech neúspěchem.
K pokynu, aby se dluhy za ubytování vyřešily poskytnutím MOP, je skeptický i Jan Černý. „Obávám se, že je to další iluze řešení. Na tento typ mimořádné okamžité pomoci nemají osoby pod dočasnou ochranou nárok, protože Lex Ukrajina 5 obsahuje větu, že jejich pobyt v ČR není bydlištěm podle zákona o pomoci v hmotné nouzi. Zdá se, že to MPSV ani Úřad práce zatím neřeší a všichni jsou připraveni takto dluhy uhradit. Podobná legislativní past nás ovšem dovedla do slepé uličky, ve které jsou pracující zranitelné osoby a jejich ubytovatelé teď,“ dodává Černý. Ohledně bytů je situace v různých částech Česka sice odlišná, ale mnohdy komplikovaná. Kromě již zmíněných požadavků, jako je pracovní smlouva nebo vysoké kauce, jsou místa, kde je bydlení nedostupné úplně. Nejhorší je zřejmě situace v Praze, kde je na jeden inzerát v průměru 32 poptávek. Na serveru bezrealitky.cz se obvykle objeví 300 – 400 zájemců během jedné hodiny.
Existuje východisko?
Jan Černý z Člověka v tísni, který se spolu s dalšími organizacemi účastní práce v panelu MPSV, uvádí, že v panelu opakovaně vyzývali státní administrativu, aby problém s podporou pracujících uprchlic s dětmi, které bydlí v nouzových kapacitách nasmlouvaných kraji a placených ministerstvem vnitra, vyřešila. „Času na to bylo od února víc než dost. Teď je to tak, že mnohde už neplníme evropskou směrnici, která ukládá poskytnout uprchlicím základní zabezpečení. Do české podpory bydlení pro chudé odmítá administrativa uprchlice pustit a zároveň i za malý výdělek je stát trestá tím, že upadnou do dluhů za bydlení,“ říká Jan Černý, podle kterého jsou další poškozenou stranou subjekty, které kapacity krajům nabídly.
„Ty teď budou vymáhat platby za bydlení po uprchlicích, které žádné rezervy nemají. Osobně dávám vinu administrativě, která legislativu na politická zadání připravila. Nevnímal jsem situaci tak, že je cílem ministra Mariana Jurečky vytěsnit pracující uprchlice s dětmi z nouzového bydlení, ale bohužel jsme po krk ve velké ostudě,“ upozorňuje Černý. Jistým řešením situace by podle něho mohlo být, aby se nouzové, a podle něj jediné dostupné, ubytování držitelek dočasné ochrany vyřešilo v Lex Ukrajina zvýšením limitu majetkového testu na trojnásobek životního minima domácnosti a současně využitím zavedení společného posuzování osob a poskytováním humanitární dávky zvláštního typu i těm, kdo nejsou zranitelní.
Skutečnost, že ukrajinští běženci nejsou v českém dávkovém systému, a tudíž se dostávají do obtížných situací, reflektují sociální pracovníci napříč republikou. „Osobně bych si přál, aby byli uprchlíci z Ukrajiny, podobně jako osoby s mezinárodní ochranou, vpuštěni do systému sociálního zabezpečení, alespoň na úrovni hmotné nouze. Do této situace na Plzeňsku nespadají jen práceschopní, ale líní Ukrajinci, je to reálná situace desítek ukrajinských seniorů, maminek a jejich dětí. Naší rolí je těmto lidem pomoci, ale často nemáme nástroje,“ zmiňuje terénní sociální pracovník Viktor Rumpík z Diakonie Západ.
Odchody ze země i do šedé ekonomiky
Pro Viktora Rumpíka, který pracuje s lidmi v terénu ve velmi prekérních situacích, nepředstavuje situace po jednání obou ministerstev žádný posun. Dávkový systém pro uprchlíky z Ukrajiny z jeho pohledu nedostatečně pokrývá jejich základní potřeby. „Kumulace podmínek dávky a zranitelnosti a jednání ministerstev mě víceméně nezajímá, vidím reálný život tady dole. Setkávám se v terénu s osobami, které jsou mimo systém humanitárních ubytování, žijí už v privátním sektoru nájemních bytů a soukromých ubytoven. Jedná se i o zranitelné osoby, které opustily humanitární ubytování po Lex 5 v době nejistoty v létě. Někteří se nepropisovali z jedné evidence do druhé a byli nuceni odejít z humanitárních ubytoven, protože systémová chyba zapříčinila, že za ně ubytování nebylo hrazeno i dva měsíce. Majitelé většinou nejsou žádní dobráci, dělají to s vidinou zisku a nepočkají vám, i když čest výjimkám!“ přibližuje Rumpík situaci z terénu na Plzeňsku.
Někteří podle terénního pracovníka odešli do jiné země, někteří zůstali. „Nevíme, kde se nacházejí. Někteří sdílejí soukromé byty, bydlí v jednom pokoji například rodina, v druhém dvě důchodkyně, ve třetím tři dělníci. Vznikají třenice, nejsou tam standardy a platí např. pět tisíc za osobu na měsíc. Těm důchodkyním zbývá doslova pár tisíc, rozuměj, dva tisíce korun. Ještě že mají aspoň důchod z Ukrajiny. Ve chvíli, kdy dojde k nevyplacení dávky v důsledku administrativní chyby například, taková osoba živoří na hranici chudoby. Takové osoby pak sanujeme potravinovou pomocí. Uspokojit životní potřeby dávkou MOP, jak navrhuje MPSV, není příliš systémové, zvláště pokud se bude započítávat do příjmů na další měsíc – lidem pak nezbyde už vůbec nic.“
O tom, že uprchlíci odcházejí, buď zpátky na Ukrajinu, nebo jinam, mluví i Lucie Beyerová z Centra humanitární pomoci Teplice. „Ti, co se měli kam vrátit, už odjeli. Ti, co nemají kam jít, jsou zoufalí a uchylují se k různým scénářům, o kterých ani nechci mluvit. A hledají pomoc. Tu jim nabídne ‚hodný strýček Ukrajinec‘, který je začne využívat. Osobně si myslím, že je to záměr. Potichounku dělat kroky, které dovedou lidi do ještě větší krize, aby se prostě z Čech vypařili. Není přeci žádoucí být v Evropě za ty špatné. Nebudou uprchlíci, nebude problém. Jak ubohé a nehumánní,“ uzavírá Beyerová.
Autorka je redaktorka Alarmu.