Foto Ben Skála, Benfoto, CC BY-SA 4.0
Fotka z mejdanu brněnské primátorky Markéty Vaňkové, na které se chystá na lajnu „bílého prášku“, rozjela hned několik paralelních debat. O odpovědnosti veřejných činitelů, o nutných změnách v drogové legislativě i o krvi ulpívající na každém gramu kokainu. Všechny příjemnější, než je ta o klimatickém rozvratu. Překvapila v nich zejména ODS, která se rozhodla Markétu Vaňkovou podržet a slovy Marka Bendy o „alternativním městě“ celou věc zarámovat jako záležitost životního stylu. Vaňkové a Bendovi, potažmo ODS, se v tom nedá vyčítat neupřímnost, to je ale asi tak všechno.
Lepší drogy
ODS neukázala toleranci k drogám ve smyslu chápání potřeb uživatelů, ale projevila pochopení k životu vyšších tříd. Rétoriky války proti drogám se Markéta Vaňková stejně jako ODS pochopitelně jindy neštítila. Když jde o sociální politiku, tak se užívání drog nebo pouhé podezření z něj, vždycky hodí: „Projekt zabydlování bezdomovců – jednotlivců bych zcela jistě nepodporovala. Z velké většiny jde o drogově závislé osoby, o lidi, kteří mají například tendence k sebevraždám,“ uvedla Vaňková v roce 2018 na otázku, zda by město mělo poskytnout bydlení lidem bez domova.
Poznámka o tendencích k sebevraždám jako důvodu k ponechání člověka na ulici je nebývale cynická i na poměry české pravice, ale do krajnosti ilustruje základní krédo kapitalismu „každý svého štěstí strůjcem“. Ve stejném roce ODS v komunálních volbách použila „antismažka video“, které mělo nejspíše varovat zodpovědné příznivce ODS před potenciálními voliči Pirátů. Kluk, který se právě vzbudil někde na festivalu a neví, která bije, „půjde volit“, a tak by měli vyrazit i ti „čistí“.
Systémovou chudobu dokáže hysterické vykreslení užívání drog vysvětlit jako v zásadě individuální selhání, jako pokračování příběhu o těch, kteří se „špatně učili“ a nedostatek píle je dovedl až k drogové závislosti. Často se přitom zaměňuje příčina a následek.
Válka proti drogám a z ní vycházející státní protidrogová politika je pochopitelně pokrytecká. Nejen ve vztahu k alkoholu, který v důsledku rozvrací nejvíce domácností, a tabáku, který v Česku nejvíce zabíjí. Pokrytecká je také v tom, jak maskuje faktickou diskriminaci různě psychicky či sociálně zraněných skupin obyvatel a chudých lidí. Nedat byty potřebným lidem, kteří se ocitli v nouzi, zní úplně jinak než nedat byty uživatelům drog. Toto vědí asociální politici po celém světě. Systémovou chudobu dokáže hysterické vykreslení užívání drog vysvětlit jako v zásadě individuální selhání, jako pokračování příběhu o těch, kteří se „špatně učili“ a nedostatek píle je dovedl až k drogové závislosti. Často se přitom zaměňuje příčina a následek. Závislost na drogách (a nejčastěji stejně na alkoholu) bývá často výsledkem chudoby nebo duševního poranění a nikoliv naopak, stejně jako špatné výsledky ve škole bývají důsledkem těžké sociální situace rodiny.
Kolik lidí momentálně bez domova by nemuselo být „drogově závislých a například s tendencemi k sebevraždám“, kdyby včas dostali možnost aspoň trošku důstojného záchranného bydlení? Válka proti drogám je často především válkou proti chudým, protože tlačí uživatele substancí na seznamech do kriminálního světa se všemi následky, které to obnáší. Negativní vykreslování drog a jejich uživatelů pak pomáhá legitimizovat asociální politiku jako v zásadě žádoucí boj proti sociální patologii či alespoň jako spravedlivou nečinnost vůči lidem na dně. Příčiny negativních jevů nikdo nemusí řešit, každá smažka si může za to, že je smažka.
Stresy elit
Vaňkové kvůli několika lajnám na mejdanu samozřejmě nehrozí, že by se ocitla bez domova, bez práce a bez peněz. Dokonce kvůli nim ani nehodlá odstoupit z funkce primátorky druhého největšího města. Nejspíš by ji ani nenapadlo se srovnávat s uživatelem drog, který nemá peníze ani zázemí. Přísné podmínky pro chudé by Vaňková nevydržela, pro svoji „alternativní zábavu“ ale žádá od společnosti toleranci. Sama přitom podobnou toleranci k lidem se závislostmi neprojevila. Pohrdání chudými, „bílý prášek“ a kšeftování s městskými byty se v její brněnské ODS může skvěle doplňovat a nevylučuje se s nimi ani pohrdání „feťáky“ – pod tímto termínem si vybavíme jiný obraz než přední političky ODS.
DVTV nabídla ke kauze Vaňková rozhovor s terapeutem Alešem Kudou, který pomáhá právě lidem z elitního prostředí s jejich problematickým návykem na kokain. Droga z Kolumbie je podle něj mezi politiky i elitními manažery velmi rozšířená a pomáhá jim zvládnout vysoký pracovní výkon i obrovský stres. Na podobné pochopení problematického užívání různých „bílých prášků“ v případě lidí z nejnižších příček společnosti v českých mainstreamových médiích obvykle nenarazíme. Že svět drží v rukou lidé, kteří by svou pracovní jízdu nezvládli bez drog, každopádně moc uklidňující není. Srovnávat míru jejich stresu s lidmi, kteří musí řešit, jak přežít ze dne na den, by bylo určitě zajímavé. Lidé na dně ale většinou na psychology a terapeuty peníze nemají a jediný, kdo jim poradí, jsou, pokud nemají opravdu štěstí na chápavé sociální pracovníky, byrokrati z úřadů, které jim mají teoreticky pomáhat.
Bydlení, chudoba a závislosti
Užívání drog a případné riziko pádu do destruktivní závislosti se pochopitelně neodvíjí jen od sociální situace, ale zahrnuje celou řadu dalších faktorů. Přesto právě chudoba a sociální vyloučení má signifikantní roli. Mezi jednou z nejchudších skupin v Česku, tedy mezi obyvateli vyloučených lokalit, existuje jen o něco málo vyšší procento těch, kteří „něco zkusili“, než je tomu v celku populace. Neplatí to ve všech vyloučených lokalitách a záleží také na regionu a dalších proměnných, ale extrémní chudoba, která se koncentruje ve vyloučených lokalitách, funguje jako rizikový faktor. Především pak schopnost dostat se z problematického užívání drog souvisí s možnostmi opřít se o rodinu a případně instituce a odborníky, ale právě tento typ služeb a péče jsou pro chudší mnohem hůře dostupné.
Obecně se vyloučené lokality neliší od zbytku populace v tom, kolik lidí nějakou drogu v životě vyzkouší, ale liší se především v tom, kolik lidí propadne rizikovému užívání, od něhož se odvíjí další sociální propad. I uvnitř lokalit dále (opět) platí, že nejvíc na ráně jsou ti zranitelnější, tedy (ještě) chudší, s psychickými problémy a traumaty a se zkušeností uvězněním. Přitom právě uvěznění v Česku v extrémně vysokém procentu (zhruba mezi padesáti a sedmdesáti procenty, odhady se různí) souvisí s kriminalizací některých látek. V Česku jde v tomto kontextu nepřekvapivě především o pervitin. Celý tento kontext je velmi vzdálený večírkům brněnské primátorky a jejích přátel, ale právě zde má také protidrogová politika mnohem závažnější dopady.
Účinný boj proti nejhorším vlivům, které někdy mohou drogy na lidi mít, popsal vládní dokument z roku 2020, nepřekvapivě zahrnuje také politiku bydlení. „Pro cílovou skupinu osob se závislostí na drogách je ovšem zásadní dostupné standardní bydlení spojené s profesionální podporou sociálních pracovníků, psychiatrů a dalších odborníků; z tohoto důvodu je nezbytné v ČR posilovat rozvoj konceptu sociálního bydlení, především modelu Housing First, který cílové skupině umožní uspokojit potřebu bydlení a psychosociální podpory.“ Tedy pravý opak politiky Markéty Vaňkové, která Housing First zařízla.
„K fotografii mohlo dojít,“ připustila Vaňková ve studiu TV Nova s tím, že se setkává s „řadou umělců“ a progresivně se přihlásila k celosvětovému trendu legalizace omamných látek. Exponovanost primátorky a nově objevená tolerance politiků ODS k drogám může skutečně pomoci v diskusi o absurdní české protidrogové legislativě. Tím by se mnohdy ulehčilo nejen elitám na „bílém prášku“, ale i lidem, kteří mají v životě mnohem menší možnosti a jiný bílý prášek jim někdy pomáhá přežít a jindy ničí život, jeho kriminalizace však nepomáhá v ničem. Nejlepší, co by tak za svou politickou kariéru Vaňková udělala, by tak bylo pár čar na mejdanu.
Autor je redaktor Alarmu.