Foto MPSV
„Připravujeme celou reformu dávkového systému. Když to řeknu v jedné větě: Kdo může pracovat, a nepracuje, ať nejí. To okřídlené a po staletí známé biblické rčení plánuji naplnit v praxi těmito kroky,“ řekl ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka (KDU-ČSL).
Už ani nespočítám, kolikrát přišli ministr nebo ministryně práce a sociálních věcí s nějakou obdobou hesla „Na chudý lid musí být přísnost“ a kolikrát jsem na to reagovala. V každém takovém komentáři, reportáži nebo analýze argumentuji, cituji odborníky, výzkumy a snažím se vysvětlovat, že se přísnost na chudé nevyplatí ani státní kase. Používám pragmatické argumenty, kdy se snažím dokazovat, že ekonomicky na takovýchto krocích stát tratí. Zpřísňováním podmínek jen vhání další lidi do dluhů a šedé ekonomiky, odkud je jen velmi těžký návrat zpátky.
Možná je ale načase říct i to, že dupání po těch nejchudších, je prostě nelidské, nekřesťanské a zcela zvrácené. A co vlastně bude Marian Jurečka dělat s rodinami s dětmi, když systém dojde k závěru, že rodiče nepracují, i když by mohli? Děti budou taky o hladu, anebo je rodičům odebere do nákladné ústavní péče?
Dělejte svou práci, pane ministře
Bylo asi naivní očekávat, že když se ukáže, že systém podpory opakovaně selhává, lidé dostávají příspěvky na bydlení se zpožděním, bude se ministr, který je za to odpovědný, snažit s tím něco udělat. Začít mohl třeba tím, že by se postaral, aby měli zaměstnanci úřadů práce trochu vyšší mzdy, a taky se mohl zajímat o to, zda na těch pobočkách, kde je výrazně vyšší fluktuace zaměstnanců, není něco v nepořádku s vedením úřadu. To ale Jurečka nedělá. Místo toho přichází opakovaně s různými výmysly, jak úředníkům naložit ještě větší objem práce.
Z makroekonomického hlediska nedává řešení zneužívání dávek vůbec smysl.
Především by rád věděl, kolik lidí vlastně systém podvádí. Podle údajů úřadů práce proběhlo loni 122 tisíc kontrol v domácnostech, na jejichž základě přišlo 1 200 starých i nových žadatelů o dávky, tedy méně než jedno procento. Úředníci nejspíš neodhalili všechny nesrovnalosti, ale nějakou představu o četnosti onoho bájného zneužívání tato čísla poskytují. Důležité je ovšem chápat, že značná část rodin, kde jsou dospělí v exekuci, nemůže být ve vztahu k systému zcela poctivá. Kdyby to totiž udělali, přišli by o bydlení, a tím i o děti. Dávkový systém je nastavený tak, že nezohledňuje příjem po srážce ze mzdy, ale před ní. Kdyby tedy přiznávali všechny příjmy (které by ovšem reálně nedostávali, protože by jim je v takovém případě sebral částečně exekutor), neměli by dost prostředků na živobytí.
Kdybych byla ministryní práce a sociálních věcí v zemi, kde se do exekucí dostaly statisíce lidí, a to kvůli špatným zákonům i proto, že si lidé půjčovali na to, aby mohli žít, a kde je stále běžné, že se půjčuje v rozporu s dobrými mravy, snažila bych se s tím něco dělat. Bouchla bych do stolu a vysvětlila svým kolegům ve vládě a ve sněmovně, že nelze dělat normální sociální politiku v zemi, kde se tolika lidem nevyplatí legálně pracovat. A že by neměli bránit nějaké příčetné podobě oddlužení, protože tím poškozují dlužníky, věřitele i celou společnost.
Kdo chce pracovat nelegálně?
Představovat si, že lidi baví pracovat nelegálně, může jen ten, kdo nemá ani páru o tom, co taková práce obnáší. Často totiž za svou práci nedostanete zaplaceno, výdělek je nejistý a nepravidelný a obvykle také velmi nízký. Většina lidí, kteří takto pracují, by uvítala, kdyby mohli chodit do normálního zaměstnání, ve kterém by si vydělávali dostatek peněz na život, a nemuseli by se potácet dlouhé roky v existenčním stresu. V Česku je velkým problémem kromě exekucí také nepoměr mezi příjmy a náklady na bydlení. Když musíte chodit žebrat na úřad o peníze, i když normálně pracujete, není to dvakrát motivační a stojí to hodně času a úsilí. Vždycky bude existovat nějaké procento lidí, kteří pracovat nebudou, ani kdybychom v Česku měli vysoké mzdy a skvělé pracovní podmínky. Takových lidí je ale minimum a není potřeba kvůli nim snižovat důstojnost všech, kdo se ocitli v problémech. Z makroekonomického hlediska nedává řešení zneužívání dávek vůbec smysl.
Na zákonu o podpoře v bydlení se sice už pracuje, ale zatím ještě není hotový. Jurečka mezitím vymýšlí, jak kontrolovat příjemce dávky na bydlení. Jakoby nechápal, že problém je na straně jedné v nízkých příjmech a na straně druhé ve vysokých nájmech. Jasně, že dávek na bydlení mnozí majitelé nemovitostí zneužívají, ale to je možné alespoň částečně ošetřit cenovými mapami bez viktimizace nájemníků. Je samozřejmě potřeba uvažovat nad tím, co s krizí bydlení, která je celosvětová, dělat v lokálním měřítku. Dlouhodobě je skutečně neudržitelné, aby stát svým příspěvkem dotoval firmy, které vyplácejí nízké mzdy, energetické společnosti, jež mají rekordní zisky, a majitele nemovitostí, kteří pronajímají za nemravně vysoké částky.
Co bych těm chudákům poradil…
Zprávy o tom, v jaké jsme ekonomické kondici, mohou působit, že se dostáváme z krize a že to nakonec všechno dobře dopadne. Nejsrandovnější je informace o tom, že inflace klesá. To by na první pohled mohlo znamenat, že se už nezdražuje, ale ve skutečnosti to znamená jen to, že se zdražuje o něco pomaleji. Mzdy, ani životní minimum, ze kterého se vypočítávají dávky, přitom inflaci samozřejmě nesledují. Vláda se svými balíčky snaží ušetřit drobné, což dopadá nejvíce na nízkopříjmové skupiny obyvatel. V diskuzi, zda by nebylo dobré přesunout menstruační pomůcky a pleny do nižší sazby DPH, uvedl Jurečka: „Pokud jde o lidi, kteří mají málo peněz, jsou tu dvě cesty, jak mohou mít tyto základní hygienické prostředky zajištěné. První je mimořádná okamžitá pomoc v rámci hmotné nouze. A druhou cestou jsou potravinové banky, jež distribuují i hygienické pomůcky – vložky, tampony, ale třeba i dětské pleny.“ Na to se nedá už nic říct. Jurečka si potravinové banky představuje nejspíš jako nějaký obchod, kam přijdete a objednáte si to, co potřebujete.Takového máme ministra práce a sociálních věcí. Sice nedělá svou práci, tak jak by měl, ale zato dobře poradí.
Autorka je redaktorka Alarmu.