Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Dům, ve kterém bydlí, má stará okna, která větrají, i když jsou zavřená. Je chladný, i když je venku teplo, a vytopit ho je obtížné. Pro jednu osobu je příliš velký a zrekonstruovat ho, aby byl energeticky méně náročný, by stálo příliš mnoho. „Tady jsem vyrostla, vychovala jsem tu svoje děti a nechci odtud jít pryč. Moji synové si myslí, že jsem už stará na to, abych žila sama, chtějí, abych šla do nějakého domova důchodců, ale já bych umřela, kdybych tu nemohla být,“ vypráví mi čiperná stařenka ve svém domku v Podkrušnohoří. Sedíme na zahrádce, zapadá slunce, venku je už docela teplo, pijeme bezovou šťávu.
Strach z hanby
„Celou zimu jsem mrzla, topila jsem málo, myla jsem se jen rychle pod sprchou, a to ještě jen ve vlažné vodě. Nádobí jsem myla ve studené vodě a šetřila jsem, co to šlo,“ pokračuje stařenka v popisu krušné zimy a pak přechází k tomu nejtěžšímu: „Bála jsme se, že účet za plyn bude takový, že mi kluci řeknou, ať už se na to vykašlu a odjedu odsud, jenže já nemůžu. Ještě jsem jim to neřekla, tak tam hlavně nepište moje jméno, ani kde bydlím,“ upozorňuje mě na svou těžko řešitelnou situaci. Nedoplatek za plyn přišel ve výši 62 tisíc, což jsou peníze, které ušetřené nemá. Naštěstí si dokázala domluvit splátkový kalendář, ale na mou otázku, zda zkusila příspěvek na bydlení, jen opovržlivě odfrkne, že to je pro ty, co nepracují, a že by se hanbou propadla, kdyby šla na úřad o něj žádat. „Co by řekli sousedi?“ ptá se mě a já se jí snažím vysvětlit, že do toho sousedům nic není a že je to pro ni jediná možnost, jak dožít ve vlastním domě.
Odhadem pobírá příspěvek na bydlení asi jen 20 procent seniorských domácností, které na něj mají nárok.
Její příběh není nijak ojedinělý (viz úvodní text věnovaný současné energetické chudobě). Seniorské domácnosti, které se skládají typicky právě z jedné seniorky, měly v uplynulém období potíže s hrazením vysokých energií. Na helplinku Člověka v tísni volali lidé, kteří se dostávali do potíží. To jsou ovšem často ti, kteří problém chtějí řešit třeba právě žádostí o příspěvek na bydlení. Podle Daniela Hůleho, analytika Člověka v tísni, spočíval velký problém v nízkém normativu na příspěvek na bydlení na jednočlennou domácnost. Ten se naštěstí změnil a nyní se situace pro ty, kdo se nestydí o příspěvek požádat a vědí o jeho existenci, zlepšila.
„Odhadem však pobírá příspěvek na bydlení asi jen 20 procent seniorských domácností, které na něj mají nárok. Někteří mají skutečně velké účty za energie, často bydlí v domech, ze kterých se nechtějí stěhovat,“ popisuje Hůle a pak rychle dodává, že je pochopitelné, že člověk se ve stáří nechce stěhovat z domu, kde celý život žil. Přerušuju ho s tím, že mně to vysvětlovat nemusí, že je to celkem jasné. „Jak politici celé roky o dávkách mluví s despektem a pořád opakují mantru o zneužívání dávek, řada lidí se stydí o ně žádat,“ vysvětluje analytik důvod odporu k žádání o pomoc, na kterou lidé mají nárok. Upozorňuje však také, že v oněch zbývajících zhruba 80 procentech lidí, kteří mají nárok na dávku, jsou i ti, kterým se žádat nevyplatí, protože by dostali jen pár set korun. To podíl těch, kteří se dostávají do kritických situací kvůli studu o dávku zažádat, o něco snižuje.
Když zažádat ani nelze
V okamžiku, kdy v domě nebydlíte, nebo i v případech, kdy kombinujete bydlení v domě s nějakými dalšími aktivitami, kterým poskytujete prostor, a celý dům tak nelze označit za váš domov, vám nepomůže nejspíš nic. Své o tom ví litvínovský zastupitel Petr Globočník, který s rodinou bydlí ve vile Libuše na sídlišti Janov. Libuše je sousedský dům, velká část domu tak slouží komunitním aktivitám: na zahradě se pořádají různé akce, chodí si sem hrát děti ze sídliště a část prostor využívají různé spolky. Dům je pořízený na hypotéku, a i když cena domu nebyla nijak vysoká, stál jen 600 tisíc, náklady na renovaci jsou značné. Část základních prací už je hotová, dům má například nová okna (jsou plastová – renovace jednoho dřevěného okna, by přišla na 60 tisíc korun).
Přestože okna těsní dobře, účet za energie představoval šok o to větší, že Globočník měl aplikaci od ČEZu, přes kterou kontroloval, jestli spotřeba není příliš vysoká. „V aplikaci bylo, že máme přeplatek 14 tisíc korun, takže jsem byl klidný,“ vypráví s trochu hořkým smíchem. Když pak přišla faktura, podíval se na ni a na první pohled si myslel, že je tam pořád přeplatek, a to ve výši 8500 korun. Pak se ale podíval pozorněji a zjistil, že je to nedoplatek ve výši 85 tisíc. Dluh je jeho, nikoliv spolku My Litvínov, a je tedy na něm, aby ho splatil. „Splácet to budu do února,“ říká a popisuje, jaké to znamená problémy pro jeho rodinu, kdy nemůže dětem například kupovat oblečení. Na příští zimu se z vily odstěhují do Ústí nad Labem k matce jeho partnerky, protože další zimu už by finančně neutáhli.
Když se o něco později procházíme po sídlišti a já vidím, jak Globočníka všichni zdraví, jak se s lidmi i dětmi vždycky zastaví, jak navrhne partě náctiletých, zda by se nechtěli zúčastnit kurzu filmování v Bratislavě (a kluci jsou nadšení), nebo domlouvá, kdy by mohli do vily přijít zkoušet, zalituju na chvíli, že reportáž píšu o energetické chudobě, a ne o komunitní práci.
Třetí svetr už nepomůže
Kousek na východ řeší podobné problémy v sociálním družstvu Racek. Družstvo je složené z mladých lidí, kteří se rozhodli vyřešit do budoucna čím dál dražší bydlení tím, že si koupí dům v pohraničí a budou v něm provozovat sociální centrum. Dům v Děčíně v tuto chvíli není ještě určený ke stálému bydlení, ale jeho budoucí obyvatelé zde přesto musí občas pobývat, protože dům rekonstruují. Na rozdíl od vily Libuše ještě ani nemají vyměněná okna, takže nejspíš pořád ještě doufají, že by nemusela být plastová. Nedoplatek za energie je sice menší, než má Petr Globočník, je to „jen“ 27 500 korun, za to ale v zimě, když tu pracovali, topili opravdu jen velmi málo. Domem mě a našeho fotografa Zewlakka provázejí Mikuláš s Marikou.
„Ten dluh sám o sobě vysoký není, ale je vysoký vzhledem k tomu, jaká tady byla v zimě zima,“ vykládá Mikuláš, když si prohlížíme krásné, už částečně zrekonstruované místnosti. Topili jen dva měsíce, a to hlavně proto, aby se v domě nerozšiřovala plíseň. Venku si prohlížíme zásoby dřeva, které stálo 16 tisíc korun za dvacet kubíků, a řešíme, že právě teď jsou ceny dřeva oproti zimě nižší, a je tedy potřeba nepromarnit správný okamžik. V místnosti jsou nová kamna, která spolu s vyvložkováním komína stála 170 tisíc korun. Dům je jinak vytápěný plynem, ale jako řada jiných lidí, kteří musí vytápět velké domy, chtějí i zde do budoucna zdroje energie kombinovat. Jdeme se podívat nahoru, kde budou pokoje určené k bydlení.
Na ochozu se zastavíme, a zatímco Marika s Mikulášem vyprávějí, jak strašná zima tu byla, přidává se k nám třetí družstevník Bill a popisuje, jak se v zimě chodil ohřívat do bazénu a do sauny. Ostatní ho doplňují, že se chodili ohřát ještě do knihovny. „Na úřadě udělali nějaké školení pro lidi, jak ušetřit, a jedna část byla o zateplování, což je v pořádku, ale pak nám začali vyprávět, jak máme větrat, že máme dávat pokličku na hrnec a další podobné knížecí rady,“ vypráví Marika. „Nějaký pán už to nevydržel a řekl jim: ‚Vy mi tady říkáte, jak vařit s pokličkou, ale já chci vědět, jak zaplatit účty za plyn,‘“ popisuje Marika ponižující školení a dodává: „Když pak slyšíš takové knížecí rady, cítíš normálně nenávist, obzvlášť když vidíš, kdo na vysoké ceně energií bohatne.“
Družstevníci měli přes zimu v domě občas i tři stupně a učinili objev, že třetí svetr už nepomůže. Že je hranice, za kterou už nemá smysl se víc oblíkat. Molitany ucpávali netěsnící okna a dveře, a přesto zažívali zimu, která se jen těžko dá snášet dlouhodobě. Bill si občas odskakoval od práce ohřát se do své maringotky, kde si mohl aspoň zatopit a zažít tak pocit tepla.
Jaro a naděje?
Podle zpráv z médií by se mohlo zdát, že nás čekají, co se týče cen energií, lepší časy. Ceny jdou zase dolů a příští rok snad bude vyúčtování méně šokující. Stále se ale objevují zprávy, které se vztahují ještě k období, kdy byly ceny extrémně vysoké. Energetický regulační úřad v prvním čtvrtletí kvůli platbám evidoval asi dva tisíce podání, což je ale jen špička ledovce. Na některých místech lidé protestují proti vysokým cenám energií poté, co jim přišlo vyúčtování s vysokými nedoplatky. Lidé takto demonstrovali třeba v obci Luby na Chebsku, ve Slaném ve Středočeském kraji nebo v Podbořanech na Lounsku. Počátkem června přišlo vyúčtování obyvatelům Broumova a mnoho lidí zažilo nepříjemný šok.
„Lidí, kteří mají strašně vysoké nedoplatky, je tu opravdu hodně,“ vypráví Martin Minařík, odborný sociální poradce z Centra sociálních služeb Naděje Broumov. Situaci podle jeho zkušeností často řeší tak, že když jim přijde nedoplatek třeba sto tisíc, změní dodavatele energie. Tím se dál roztáčí dluhová spirála. „Těch dodavatelů energie je bohužel strašně moc, jsou jich desítky, a to umožňuje lidem problém neřešit a přejít jinam,“ popisuje problémy, se kterým se v poradně potýká. Obvyklá výše nedoplatku, se kterou za ním v tuto chvíli klienti přicházejí, je okolo sta tisíc korun. Předcházet by se tomu mělo tak, že by lidé platili vyšší zálohy, protože cena elektřiny stoupla v jeho regionu i o sto procent, a také by měli být informováni a mít možnost požádat včas o pomoc. „Naši klienti se teď kvůli vysokým cenám energií dostávají do mnohem větší předluženosti a exekucí,“ popisuje sociální poradce.
Prochladnout, zadlužit se, nebo si najít třetí práci?
Na zastávce autobusu v jedné vesnici při svých cestách Krušnohořím potkávám ženu podobně starou, jako jsem já. Klepe se zimou – do vesnice přijela před třemi dny, kdy byla ohromná vedra. Dnes je pro změnu ohromná zima. Pracuje tu jako pomocná síla v kuchyni a zůstává tu kvůli směnám i tři dny, přespává v pokojíku blízko hospody, kde pracuje. Při čekání na autobus a pak v autobuse si povídáme. Kamila je samoživitelka, otec dětí jí neplatí alimenty, a tak se musí starat sama. Jede z této práce do druhé práce v Ústí nad Labem, kde uklízí, protože s jedním příjmem děti neuživí. Má patnáctiletou a desetiletou dceru, které v době, kdy pracuje v hospodě, zůstávají doma samy. „Teď se té mladší rozbil mobil a nový jsem jí koupit musela. Když jsem tady, potřebuju s ní být v kontaktu,“ vysvětluje. No a minulý týden začala pračka dělat takový divný zvuk, to jsem myslela, že mě omejou, ale naštěstí pere dál. Fakt nevím, co bych dělala. Jenže teď mi říkali, že mi zvýší zálohy na plyn, a to fakt už nevím, co budu dělat,“ vypráví unaveně.
Jméno vesnice psát nechci, protože Kamila, jíž jsem změnila jméno, nechává kvůli práci svou desetiletou dceru doma s tou starší samotné. Z toho, co vypráví, je ale zároveň jasné, že je dobrá máma. Nadšeně vypráví, jak se ta starší chce stát lékařkou, dobře se učí a bude se hlásit na gymnázium. Holky s ní také ve vesnici, kde je hospoda, tráví víkendy, když má službu, aby mohly být spolu, když jí služba skončí. O víkendech, kdy službu nemá, se snaží s tou mladší, která o to ještě stojí, jezdit na výlety. „Dřív jsme šly třeba na koupaliště, teď se chodíme koupat do rybníka,“ směje se. Na internetu vyhledává, kde jsou nějaké akce zdarma, aby tam dceru mohla vzít. Příjem jí totiž stačí tak akorát. „Dřív jsem vyžila z jedné práce, teď mám dvě. Ještě nedávno jsem ušetřila každý měsíc tak dva tisíce, teď už neušetřím vůbec nic.“
Kamila se ukazuje jako osoba prostá nenávisti a přes všechny těžkosti pozitivně naladěná. Dojde sice jak na Syřany, tak na uprchlíky z Ukrajiny, ale v docela jiných souvislostech než obvykle. V prvním případě jde o hosty hospody, kde pracuje, kteří tam přicházejí z Německa, a Kamila je zmíní ve výčtu hostů, aniž by se jakkoliv pohoršila. V případě druhém jde o nezvládnuté přijímací zkoušky na střední školy, kdy bylo málo míst. Kamila jen konstatuje, že letos míst bylo málo, i když bylo žáků tolik a jejich počet se navýšil ještě o ukrajinské děti. Stejně tak je ve zdejším kraji neobvyklé, že si spolu povídáme přes čtyřicet minut a ani jednou neřekne nic pohrdavého o Romech. To místní obvykle zmíní v prvních deseti minutách, i když se na to neptám. Obvykle o tom nepíšu, prostě to vynechávám jako takový folklor, sama se ale ptám, jestli tím vlastně čtenářům nelžu. Kamilin život a to, jak se s ním statečně pere, mě dojímá. A to přesto, že vím, že to zvládne, a že kdyby jí už moc teklo do bot, najde si prostě třetí práci. Ráda bych ale k lidem, kteří si myslí, že špatně jsou na tom ti, kdo se nesnaží, dostala zprávu, že navýšení nutných výdajů i o pár stovek může být pro někoho problém, i když se tak moc snaží.
Autorka je redaktorka Alarmu.
Text vznikl v rámci projektu Zelená transformace jako řešení energetické chudoby díky podpoře nadace Rosa Luxemburg Stiftung.
