Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Ačkoliv se témata energetické krize a energetické chudoby dostala do veřejných debat především v důsledku ruské invaze na Ukrajinu, jejich kořeny jsou hlubší a samotnou válku na Ukrajině předcházejí. Stávající podoba centralizovaného energetického systému, který je závislý na fosilních palivech, přeje hlavně fosilním korporacím a jejich ziskům, daleko méně koncovému spotřebiteli. Ačkoliv už několik desetiletí víme, že energetika musí projít důslednou dekarbonizací, energetičtí giganti dělají jen nutné minimum a změně spíš vzdorují, než že by jí šli naproti. Stát i distributoři elektřiny v přípravě na dekarbonizaci zaspali – příkladem může být nízká kapacita distribuční sítě nebo bariéry rozvoje větrné energie.
Pokud se nám ale transformaci energetiky povede uskutečnit správně, může vést nejen k výraznému omezení energetické chudoby, ale i k větší energetické soběstačnosti a komunitní solidaritě. Jinými slovy: může mít ve skutečnosti velmi pozitivní sociální dopady. A právě o tom jsme vedli rozhovor s Kristinou Zindulkovou z klimatického týmu Asociace pro mezinárodní otázky, kde se mimo jiné zabývá tím, jak zamezit negativním sociálním dopadům dekarbonizace uhelných regionů nebo teoretickými aspekty rozvoje komunitní energetiky.
Jaký potenciál podle vás mají obnovitelné zdroje energie v rámci ekologické tranzice a jak mohou přispět k demokratizaci energetiky?
Energetická demokracie je důležité téma s mnoha aspekty. Když hovoříme o zelené transformaci a vlivu obnovitelných zdrojů na energetickou chudobu, vidím několik přínosů. Zaprvé ekonomický aspekt, který souvisí s fungováním trhu s elektřinou. Energetická krize a vysoké ceny elektřiny jsou dnes ovlivněny cenami plynu, které stoupají z geopolitických důvodů, včetně ruské invaze. Cena elektřiny odpovídá ceně nejdražšího zdroje elektřiny, který je v momentální výrobě zastoupený – takže když je cena zemního plynu vysoká, elektřina je drahá. Přitom provozní náklady obnovitelných zdrojů energie jsou téměř zanedbatelné a nerostou s jednotkou vyrobené energie (jako je tomu u uhelných nebo plynových zdrojů). Spotřebitelé tak platí vysoké ceny elektřiny, zatímco velké energetické podniky mají mimořádné zisky.
Ačkoliv je už dlouho jasné, že energetický systém musí být postaven na obnovitelných zdrojích, velké energetické firmy se investicím do transformace energetické sítě dlouho vyhýbaly.
Nicméně když se obce, lidé nebo podniky rozhodnou vyrábět elektřinu sami skrze vlastní obnovitelné nebo komunitní zdroje, vyhnou se trhu a mohou tak získat elektřinu za výhodnější cenu. Pokud se jim podaří pokrýt investiční náklady do obnovitelných zdrojů, vyrobenou elektřinu pak mají téměř zadarmo. Skrz ušetřené náklady na spotřebu elektřiny se pak počítá doba návratnosti investice. Zároveň mohou přebytečnou elektřinu sdílet v rámci komunity a vyhnou se tak maržím firem. Vlastnictví zdrojů energie tím dostává jednoznačný ekonomický význam. Stále rostoucí používání fotovoltaických panelů na střechách rodinných domů je jasným příkladem tohoto trendu. V posledním roce a půl byly žádosti o podporu prostřednictvím programu Zelená úsporám rekordní. Počet žádostí dosáhl přibližně 100 tisíc, což je více než za posledních sedm let.
Je také zřejmé, že energetická krize odstartovaná geopolitickými změnami uvedla do pohybu procesy, které jsme si dříve nedokázali představit. Rychlý nárůst instalací fotovoltaických panelů je jedním z výrazných příkladů této proměny. Tyto změny ale zároveň vytvářejí nová rizika, jako jsou nedostačující kapacity distribuční sítě nebo podvodné energetické společnosti. Celkově se tím situace stává komplexnější. Lidé mají sice více možností, ale také se musí potýkat s novými výzvami.
Na jednu stranu je zjevné, že v Česku a v Evropě zažívá fotovoltaika velký rozmach. Nicméně pokud se podíváme na statistiky a porovnáme náš postup s některými západními evropskými zeměmi, jako jsou Holandsko, Německo a další, je zjevné, že jsme pozadu. Zároveň ale průzkumy veřejného mínění, například z loňského roku, zaznamenaly, že většina české společnosti favorizuje obnovitelné zdroje energie. Podíl obnovitelných zdrojů zůstává v porovnání se západními zeměmi poměrně malý. Čím si to vysvětlujete?
Máme stanovenou dekarbonizační strategii a cíle, ale jejich reálné dosažení je stále výzvou. Přetrvávají legislativní i technické bariéry pro rozvoj obnovitelných zdrojů, zejména větrníků nebo agrovoltaiky. Podobně je na tom rozvoj podpůrné infrastruktury, jako je akumulace energie, řízení poptávky nebo kapacita sítě. V tomto ohledu jsme zaspali především v poslední dekádě a teď, když se transformace děje takříkajíc odspodu, lidé mají o obnovitelné zdroje energie zájem a vidíme obrovský nárůst, zjišťujeme, že na to nejsme připravení. Další z příčin je i rozdílná podpora obnovitelných zdrojů v porovnání se západními zeměmi, kde jsou tyto zdroje již lépe aktivně podporovány, včetně komunitní energetiky.
Z toho, co jste už zmínila, se ukazuje, že pro spotřebitele je ekonomicky výhodné mít vlastní energii z fotovoltaiky a tím si prakticky vyrábět energii zdarma.
Rozhodně. Je nutno dodat, že i když jsou provozní náklady téměř nulové, neznamená to, že investice do fotovoltaických zdrojů je úplně zdarma. Investice se vyplatí zejména se státní podporou – vlastními silami by to nebylo tak jednoduché. Ale samozřejmě to není jen o penězích. Instalace solárních panelů je proces, který si žádá dobré organizační schopnosti. Během rozhovorů s lidmi z energetického sektoru jsem často slýchala, že obce a firmy řeší energetický management a rozvíjejí projekty instalace obnovitelných zdrojů, nicméně tato cesta ještě není zcela prošlapaná, vyžaduje hodně času, přináší rizika, a mnozí mají obavy, jak to celé dopadne.
Což nás přivádí k jedné věci, o které bych chtěla říct víc. O komunitní energetice se často říká, že může přinést řešení energetické chudoby. Aby to ovšem byla pravda, je potřeba, aby se tato možnost vůbec dostala k těm potřebným skupinám. K tomu nicméně v tuto chvíli nemáme data. Podle zahraničních výzkumů je zřejmé, že si domácí fotovoltaiku mohou dovolit především lidé ve střední třídě a ti, kteří vlastní nemovitost. Výsledky zahraničních výzkumů také ukazují, že tito lidé jsou často ve středním věku a mají technické vzdělání. To naznačuje, že úspěch v implementaci fotovoltaiky závisí nejen na finančních prostředcích, ale i na organizačních schopnostech nebo třeba odvaze se do něčeho nového vůbec pustit. Nedá se tudíž očekávat, že zranitelné skupiny budou prošlapávat cestu komunitní energetice. Naopak obecní projekty mohou mít pozitivní vliv i na energetickou chudobu, pokud sníží náklady na energie či nájem místním. V obecní energetice vidím velký potenciál.
A v čem tedy spočívá podstata komunitní energetiky?
Důležité je uvědomit si, že výroba elektřiny z obnovitelných zdrojů se nejvíce vyplatí tehdy, když si ji vyrábíte doma pro svoji vlastní potřebu. V okamžiku, kdy elektrárnu předimenzujete, anebo chcete elektřinu vyrábět pro prodej do sítě, tak prostě zjistíte, že výkupní ceny jsou velmi nízké a tím pádem i vaše zisky.
I proto si myslím, že komunitní energetika v kombinaci s obnovitelnými zdroji představuje skvělé řešení. Pokud vám soused „nasdílí“ část elektřiny, kterou ze svých zdrojů vyprodukoval, pořád za ni něco zaplatíte, a také (prozatím) zaplatíte distribuční poplatek, ale odpadá marže dodavateli, díky čemuž je výsledná cena nákupu elektřiny nižší. A to samé platí z druhé strany, platíte rovnou sousedovi, a tak pro něj může být výkupní cena vyšší, než pokud prodává skrze dodavatele. Tím se samozřejmě otevírá pole možností, jak účinně bojovat s energetickou chudobou – využitím komunitní energie můžete mít část vlastní spotřeby pokrytou z vlastních zdrojů a další část za nízkou cenu od energetické komunity, které jste součástí.
Zároveň ze zahraničních příkladů už dnes víme, že v takových komunitách často začne fungovat takzvaná energetická solidarita – jednoduše lidé radši sdílí energii sousedovi než za nízké výkupní ceny dodavateli. Bude v tomto ohledu každopádně zajímavé sledovat, jak se budou tyto ekonomické modely nastavovat u nás a jak to bude reálně fungovat.
Důležitost komunitní energetiky spočívá mimo jiné v tom, že zajišťuje dostupnou energii i těm, kteří mohou být částečně znevýhodnění – například tím, že nemají střechu orientovanou na jih nebo zkrátka nevlastní dům. Takoví lidé mají možnost zapojit se do energetické komunity a využít tak elektřinu, kterou vyprodukoval někdo v sousedství. Což má i další sociální benefity.
Chápu lidi, kteří razí perspektivu, že si má člověk instalovat právě takový výkon fotovoltaiky, který jim dobře pokryje spotřebu, a cokoliv navíc je nerozumné, protože výkupní ceny jsou nízké. Ze systémového pohledu naopak dává smysl využít energetický potenciál střech co nejvíce a následně distribuovat přebytkovou elektřinu těm, kteří z různých důvodů nemají tak ideální podmínky.
Když se nicméně podíváme na českou veřejnou debatu, která se vede o obnovitelných zdrojích, tak v ní právě docela často zaznívá onen individualistický postoj. Jakou cestou se podle vás Česká republika nakonec vydá?
Určitě se nedá říct, že by komunitní energetika, o které se tady bavíme, představovala nutně nějaký obecný standard, jehož rozšíření u nás můžeme bezezbytku očekávat. Je pravděpodobné, že někteří zůstanou se svojí fotovoltaikou připojeni do sítě a vedle toho budou existovat právě energetické komunity. Je to z velké části výzva pro municipality, aby zajistily, že na daném území budou fungovat synergie mezi producenty a odběrateli energie. Takové systémy ostatně už dnes v obcích vznikají, ať už s větší nebo menší participací obyvatel. Myslím si každopádně, že pro obce se v tom skrývá velký potenciál, který má zároveň výrazný demokratizační aspekt.
Jaké jsou podle vás v Česku největší překážky rozvoje komunitní energetiky?
U nás máme stále překážky v podobě legislativních a byrokratických bariér pro obnovitelné zdroje, zároveň pro komunitní energetiku chybí právní rámec. Kromě odstraňování bariér pokulhává i aktivní podpora. Když se podíváme do Rakouska, tak je obdivuhodné, jak je tam komunitní energetika rozvinutá, a to díky výrazné podpoře a řadě geniálních opatření. Existuje tam podpůrná agentura, která poskytuje veškeré potřebné zázemí. Například jsou zde připraveny a dány k dispozici modelové smlouvy pro energetické komunity, které lze snadno upravit a použít jako legislativní základ pro vytvoření energetického spolku nebo družstva. Aby zamezili podvodům tzv. energetických šmejdů, vytváří tato agentura databázi prověřených dodavatelů obnovitelných zdrojů s typovými instalacemi. Dalším důležitým faktorem je dostupnost všech informací na jednom místě a jednotná interpretace práva. A mnohé další. Právě rakouský příklad pro nás může být v mnohém inspirativní v tom, jak u nás vytvořit podobně efektivní podpůrné prostředí pro rozvoj komunitní energetiky.
Implementace obnovitelných zdrojů, jako jsou solární panely a větrná energie, nicméně vyžaduje více než jen instalaci samotných zařízení. Často zaznívá otázka, jak zajistit stabilitu sítě a adaptovat energetickou infrastrukturu, což bude vyžadovat nemalé změny a investice. Jaká je v tomto ohledu například vaše zkušenost z už zmíněného Rakouska, které je v této oblasti patrně dále než my? Zajímalo by mě, jak náročný proces transformace energetické sítě vlastně je, a to jak finančně, tak logisticky. Co u nás můžeme v této oblasti očekávat v následujících letech?
Nejsem odbornicí na technické aspekty energetické sítě, takže nemůžu poskytnout detailní odpověď. Nicméně lze říct alespoň to, že současná síť je navržena především pro přenos velkého množství elektřiny z velkých zdrojů ke spotřebitelům a není optimalizovaná pro decentralizované výrobní jednotky, jako jsou právě solární panely nebo větrníky. To způsobuje problémy s připojením nových zdrojů do sítě – distributoři v některých místech nové obnovitelné zdroje nepřipojují nebo omezí kapacitu instalace.
Nedávno se objevily mapy od energetických společností E.ON a ČEZ, které ukazují, jaká je kapacita sítě v jednotlivých oblastech a jaké jsou možnosti pro připojení nových zdrojů. Tyto mapy pomáhají lidem zjistit, zda je v jejich oblasti dostatečná kapacita pro nové výrobní zdroje, nebo zda už se síť blíží svým limitům. To samozřejmě souvisí i s historií budování sítě a tím, jak současná zástavba převyšuje původní očekávání, na které bylo dimenzováno vedení. Obecně distributoři preferují investice do bytových domů, kde je síť většinou robustnější, je možné instalovat fotovoltaiku na střechy domů a zároveň poskytovat dodatečnou elektřinu pro jednotlivé byty. Samozřejmě také platí, že v méně urbanizovaných oblastech je kapacita sítě často větší problém, zatímco ve městech je zase omezený prostor na instalaci solárních panelů.
Mimochodem, v minulosti bylo nutné sloučit všechny byty v bytových domech do jednoho odběrného místa, aby bylo možné nainstalovat fotovoltaiku. To ale znamenalo, že všichni obyvatelé museli odebírat elektřinu od jediného dodavatele. Nyní, díky změně v legislativě, si může bytový dům nainstalovat společnou fotovoltaiku a zároveň může mít každý byt svého vlastního dodavatele energie. To je první malý krok směrem ke komunitní energetice.
Pokud je problém kapacita sítě, mohou to být právě zájmy současných poskytovatelů energetických služeb, které u nás brání rozvoji komunitní obnovitelné energetiky?
Je zřejmé, že transformace energetické sítě vyžaduje další úpravy a investice, aby byla schopna účinně integrovat obnovitelné zdroje a podporovat decentralizovanou výrobu elektřiny. Důležitým nedostatkem je, že distributoři zaspali s posilováním sítě a její přípravou na větší podíl obnovitelných zdrojů v energetickém mixu. Ačkoliv je už dlouho jasné, že energetický systém musí být postaven na obnovitelných zdrojích, velké energetické firmy se investicím do transformace energetické sítě dlouho vyhýbaly.
Otázka zájmu některých firem a provozovatelů energetického systému je významná, protože někteří nechtějí podporovat komunitní energetiku a naopak dělají vše pro to, aby decentralizaci výroby elektřiny zabránili. Velké firmy, které na trhu dominují (ať už dodavatelé nebo distributoři), v tomto systému drží status quo a změny směrem k decentralizaci si často nepřejí, protože mohou ohrozit nebo zkomplikovat jejich pozici. S přechodem od fosilních paliv k obnovitelným zdrojům jsme byli svědky silného lobbingu ze strany fosilních korporací, které tlačily na to, aby byl přechod co nejpomalejší. Podobně při vyjednávání zákona o komunitní energetice dodavatelé a distributoři tlačí na to, aby si zachovali kontrolu nad cenami, např. skrze právo změnit cenový tarif při připojení jejich zákazníka do energetické komunity nebo skrze zachování stejných distribučních poplatků pro komunity.
V kontextu energetických komunit a přechodu na obnovitelné zdroje se často skloňuje termín „energetická spravedlnost“, s nímž také ve své výzkumné práci operujete. Myslím, že jsme se už alespoň částečně v našem rozhovoru dotkli některých jeho aspektů, nicméně mohla byste nám teď více přiblížit, co si pod pojmem „energetická spravedlnost“ máme představit?
V akademické debatě se rozlišuje mezi třemi oblastmi, mluví se o tzv. distribuční spravedlnosti, procesní spravedlnosti a nakonec spravedlnosti ve smyslu uznání (anglicky recognition). Tou možná nejpřístupnější perspektivou je rovina distribuční spravedlnosti, kde hlavní otázkou je, jak mezi jednotlivé subjekty rozdělit benefity i zátěž spojené se zelenou tranzicí. V souvislosti s komunitní energetikou bude například potřeba navýšit dosavadní kapacitu sítě a nastává samozřejmě otázka, kdo tyto investice zaplatí. Mají to být distributoři, protože zkrátka zaspali? Potíž je v tom, že cokoliv distributor zaplatí ze svého, si započítá do nákladů, což následně povede ke zvýšení distribučních poplatků. Neboli v praxi by to znamenalo, že by se placení nákladů spojených s navýšením kapacity sítě nakonec stejně přesunulo na spotřebitele.
Tím nám ale vzniká jiná zajímavá otázka: jak má přispívat samotná komunitní energetika? V zahraničí jsou distribuční poplatky pro energetické komunity často sníženy v závislosti na tom, jak daleko elektřinu posílají – logicky, posílají-li energii po jedné vesnici nebo čtvrti, využijí menší část sítě, než pokud ji posílají třeba přes polovinu země. Nicméně právě pro navýšení kapacity obnovitelných zdrojů, včetně komunitní energetiky, je síť nutné posilovat. To je jeden příklad debaty, která se vede nad tím, co vlastně znamená energetická spravedlnost. Co je spravedlivá cena? Jak má daný systém fungovat spravedlivě pro všechny?
Druhý pohled je procesní. Pro ten jsou zásadní debaty nad příslušnou legislativou, protože její finální podoba ovlivní to, kdo na transformaci energetiky nakonec vlastně vydělá a kdo naopak prodělá. Dnes je zjevné, že ne všichni hráči, kterých se změna týká, mají stejný hlas a stejnou možnost se k zákonům vyjádřit nebo se podílet na rozhodování o podobě energetické tranzice. Velké firmy, které mají materiální kontrolu nad energetickým systémem a jsou vlastně nepostradatelné pro transformaci, mají i daleko větší slovo v tom, jaká vlastně bude konečná podoba transformace.
Jaké další změny kromě ekonomických komunitní energetika přináší?
Už jsme se částečně bavili o ekonomické výhodnosti a s tím také související kontrole nad energetickými zdroji. To, co odlišuje komunitní energetiku od stávajícího systému centralizované energetiky, je ale především absence ziskového zájmu – lidé a obce nejčastěji staví obnovitelné zdroje pro sebe, aby zajistili svoje potřeby a ušetřili na energii, nikoliv proto, aby na tom vydělávali. I v zákoně mají být energetické komunity definovány jako organizace, jejichž hlavním cílem není zisk. To komunitní energetice dává šanci stát se základem takového energetického systému, který bude doopravdy fungovat pro lidi.
To zní jako docela optimistická vize: lidé budou součástí energetických komunit, v jejichž rámci budou zajišťovat produkci energie sobě i dalším členům. A zároveň z toho vyšachují velké hráče a distributory, kteří budou v tomto procesu už nadbyteční. Předpokládám ale, že takhle jednoduché to úplně nebude?
Tak to vůbec není, velcí hráči a zejména distributoři budou v energetickém systému klíčoví. Distributoři budou stále mít zodpovědnost za stabilitu sítě, kterou bude s nestabilitou obnovitelných zdrojů těžší pohlídat. Velká část výroby bude stále komerční a do velké míry centralizovaná – mimo jiné pro potřeby průmyslu, pro domácnosti mimo energetické komunity nebo pro potřeby energetických komunit tam, kde si nevystačí s vlastními zdroji. Zároveň se ale komunitní energetika může stát důležitým a možná i primárním způsobem, jak budou spotřebu pokrývat domácnosti – potenciál je podle studie EGÚ Brno někde na 80 procentech spotřeby domácností. Jak se tento potenciál naplní, ale záleží na tom, jestli se podaří odstranit bariéry, které stojí komunitní energetice v cestě.
A jaké bariéry máte na mysli?
Jedno z rizik, o němž jsme se už částečně bavili, je riziko legislativní, tedy že zákon o komunitní energetice bude příliš restriktivní a půjde na ruku lobbistickým zájmům centralizované energetiky. Další riziko spočívá v tom, že koncepce komunitní energetiky využijí právě ony velké firmy a pokusí se ji nějakým způsobem komercializovat a získat pod svoji kontrolu. Další bariéry jsou organizační, např. chybí know-how a lidé, kteří by projekty mohli realizovat, někde chybí peníze na studie proveditelnosti a spolufinancování nebo je omezené už zmiňované připojování do sítě. To všechno by měla současná vláda, obce i samotné komunity řešit, aby se potenciál komunitní energetiky naplnil.
A proč by měla komunitní energetiku podporovat vláda?
Zejména jde o to podpořit výrobu čisté energie a zároveň umožnit lidem výrobu a spotřebu levné elektřiny. Díky instalacím na střechách domů nebo obecních budov se dobře využije prostor a panely nemusí ležet na volné půdě – i když tam se zase dají dobře zkombinovat se zemědělstvím v podobě agrovoltaiky. Čím výhodnější bude nastavení komunitní energetiky pro lidi, tím spíše do ní budou investovat a svým úsilím tak přispějí k energetické transformaci. A nejen to. Když mají lidé přímé benefity z místní energetické infrastruktury, jsou energetické transformaci daleko spíše naklonění, než když jim nějaká firma postaví za domem elektrárnu, ze které nic nemají. Další otázkou je, jaký bude mít vlastně komunitní energetika dopad na spotřebu energie. Vzhledem k tomu, že obnovitelné zdroje nejsou v čase tak stabilní jako ty dnešní konvenční, vyvstává otazník nad tím, kolik energie spotřebujeme, ale také kdy ji budeme využívat. Z dosavadních zahraničních studií například vyplývá, že pokud lidé mají vlastní fotovoltaiku, tak zapínají domácí spotřebiče právě ve chvíli, kdy svítí slunce, protože zkrátka chtějí ušetřit. Otázka je, jak to v praxi bude fungovat v případě komunitní energetiky – nicméně potenciál pro tzv. řízení na straně poptávky tu určitě je.
To mě nicméně vybízí k poslední otázce, která je častým argumentem odpůrců obnovitelných zdrojů. Totiž právě jejich závislost na atmosférických podmínkách a počasí vůbec. Jak byste na tento argument reagovala? Můžeme třeba na zahraničních příkladech vidět, že je to problém, se kterými by se dané komunity potýkaly?
Nemá smysl si tady nic namlouvat – do určité míry to samozřejmě problém představuje. Respektive přesněji řečeno: je to problém v tom smyslu, že se tím získávání stabilní energie stává o něco složitější. Řízení energetické sítě bude muset být daleko sofistikovanější a spousta aspektů se pravděpodobně zautomatizuje.
Důležité je také uvědomit si, že intenzita výroby energie z obnovitelných zdrojů se liší nejen co do fází během dne, ale i během ročních období. I proto je potřeba mít na paměti, že je nezbytné rozvíjet jak fotovoltaiku, tak i větrnou energii. Pokud například budeme jednostranně rozvíjet pouze fotovoltaiku, tak v zimě narazíme: elektřiny bude najednou méně a bude dražší. Ruku v ruce s tím by měly jít i rozsáhlé instalace tepelných čerpadel, která jsou mimořádně efektivním zdrojem tepla, jež dokážou vygenerovat z podstatně menšího množství elektřiny. Tohle všechno jsou aspekty, které jsou často mediálně trochu na okraji zájmu, ale zároveň jsou pro úspěšnou tranzici nezbytné. Transformace teplárenství je samozřejmě sama o sobě velkou otázkou, která se v debatách o tranzici často skloňuje. Ani tepelná čerpadla totiž nejsou samospásná. Pokud bude během zimy elektřina drahá, tak to samozřejmě ovlivní i cenu tepla z tepelného čerpadla.
Na závěr je tedy možné říct, že zelenou energetickou tranzici je třeba vnímat komplexně jako proces, který stojí na několika pilířích. Pokud bychom neúměrně kladli důraz pouze na jeden z nich, můžeme čelit zbytečným ekonomickým nebo sociálním problémům. Zároveň ale platí, že dobře provedená transformace skýtá velký potenciál například pro řešení zmíněné energetické chudoby, dostupnosti energie a energetické soběstačnosti.
Text vznikl s podporou nadace Rosa Luxemburg Stiftung Praha.
