Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Energetická krize, výrazně zesílená ruskou invazí na Ukrajinu, učinila ze zelené transformace také otázku energetické bezpečnosti. Zatímco doposud často zaznívaly hlasy, že politicko-ekonomické zájmy a řešení změny klimatu jsou spolu často v rozporu, nová geopolitická situace ukazuje, že tomu může být přesně naopak. Naše závislost na fosilních palivech – aktuálně především na ruském fosilním plynu – nás činí velmi zranitelnými vůči událostem, které nemáme možnost ovlivnit. Ukazuje se tak, že zelenou transformací naší energetiky a ekonomiky můžeme nejen přispět k řešení změny klimatu a zlepšení životního prostředí, ale i posílit naši energetickou bezpečnost a soběstačnost.
To si uvědomuje i velká část evropských zemí, které v reakci na novou geopolitickou situaci začaly urychlovat dekarbonizaci svých ekonomik. Jak ukazuje přehledová studie think tanku Ember, devatenáct evropských vlád se následkem covidové pandemie i ruské invaze na Ukrajinu rozhodlo zrychlit tempo přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku. Podle stávající podoby národních energetických plánů by do roku 2030 měla Evropa vyrábět 63 procent své elektrické energie z obnovitelných zdrojů (oproti původním plánům usilujícím o dosažení 55 procent). Zároveň se nepotvrdily prognózy o návratu uhelné energie v důsledku ruské invaze. Výroba energie z uhlí srovnání s rokem 2021 klesala v EU v každém z posledních čtyř měsíců loňského roku.
V loňském roce představovala větrná a solární energie celkem 22 procent v Evropě vyrobené energie, a vůbec poprvé tak přeskočila fosilní plyn.
Nejen to, v souvislosti se Zelenou dohodou se do klimatické debaty dostává i tolikrát skloňovaný pojem „konkurenceschopnost“, který jsme doposud byli zvyklí slýchat spíše z opačného břehu. Ti, kdo ještě donedávna tvrdili, že nás „zelené šílenství“ zbaví konkurenceschopnosti, dnes mají potíž dokázat opak: jak zůstat konkurenceschopní, aniž bychom zelenou transformací úspěšně prošli. Nemáme-li zůstat na chvostu Evropy a mimo realitu globálních trendů, je v našem zájmu, abychom přešli na nízkoemisní zdroje energie co nejdůsledněji. Aktuálně k tomu máme k dispozici podpůrné mechanismy, jako je Modernizační fond, jehož smyslem je „v období let 2021 až 2030 podpořit investice do modernizace energetických soustav a zlepšení energetické účinnosti“. Z fondu, který cílí především na postkomunistické země, bude Česká republika čerpat více než 150 miliard korun.
Dohánění rozjetého vlaku
Česko má v oblasti rozvoje obnovitelných zdrojů skutečně co dohánět. V loňském roce představovala větrná a solární energie celkem 22 procent v Evropě vyrobené energie, a vůbec poprvé tak přeskočila fosilní plyn. Během loňského roku totiž v evropských zemích výrazně narostlo tempo instalace solárních panelů i větrných elektráren. Podle studie think tanku Ember zároveň výroba elektřiny z uhlí od začátku loňské zimy v Evropě klesá společně s tím, jak se zrychluje průběh přechodu na obnovitelné zdroje. Ty už dnes generují více elektřiny než fosilní plyn (20 procent) a uhlí (16 procent). V České republice ovšem výroba energie dlouhodobě zaostává. Podíl solární a větrné energie na celkovém objemu byl loni pouhých 3,7 procenta. A nejen to: Česko zaostává i v tempu instalace obnovitelných zdrojů, což v praxi znamená, že se mezi námi a západní Evropou čím dál více rozevírají nůžky, což je velmi špatná zpráva pro naši budoucí konkurenceschopnost.
Ačkoliv Evropa v posledních dvou dekádách snížila své emise z 24procentního globálního podílu na dnešních 12 procent, je tento pokrok značně nerovnoměrný. Výroba elektřiny z uhlí na evropském kontinentu sice od roku 2015 klesla o čtvrtinu, nicméně k tomuto přechodu přispěla hlavně západní Evropa. Pokrok ve východní a jihovýchodní Evropě je v tomto směru podstatně menší. Podle Mezinárodní energetické agentury je přitom nezbytné, aby Evropa dosáhla uhlíkově neutrální energetiky v polovině třicátých let. Alespoň pokud máme mít šanci na udržení míry globálního oteplování na hranici 1,5 °C, která je součástí Pařížské dohody a kterou vědecká komunita považuje ještě za relativně „bezpečnou míru“ oteplení.
To platí i pro Českou republiku, která se se svým tempem dekarbonizace ocitá na chvostu Evropy. Zároveň způsob, jakým zdejší politicko-podnikatelské prostředí využívá evropské fondy, vyvolává otazníky u odborné komunity i místních. Týká se to především takzvaného Fondu pro spravedlivou transformaci, který se zaměřuje na tlumení sociálních dopadů při transformaci uhelných regionů především ve střední a východní Evropě. Z Evropy do Česka má na tyto účely plynout bezmála 43 miliard korun. Obavy místních i odborné komunity ale vyvolávají především tzv. strategické projekty, tedy obří investice do velkých projektů, jejichž přínos pro zelenou transformaci i řešení socioekonomických výzev je mnohdy sporný.
Důvod, proč evropské peníze plynou mimo jiné právě k nám, je nasnadě: Česká republika je v Evropě stabilně čtvrtým největším emitentem skleníkových plynů na obyvatele. Je tomu tak nejen vlivem fosilně orientované energetiky, ale i tradičního průmyslu nebo dopravy. I proto bude zelená transformace Česka patrně náročnější než u našich západních protějšků. To pochopitelně není důvod pro zvolnění, ale naopak pro volbu podstatně ambicióznější cesty, pakliže nám nemá ujet vlak. Z dosavadní trajektorie dekarbonizace Česka totiž vyplývá, že máme-li dosáhnout uhlíkové neutrality do poloviny století, musí se tempo dekarbonizace výrazně zrychlit.
Kolik to ale celé bude stát? To je otázka, která často zaznívá na adresu zelené transformace. Jakkoliv jsou odhady konečného čísla nutně spekulativní, dávají alespoň tušit rozměr a finanční náročnost celé věci. Například podle studie Aspen Institute Central Europe a Boston Consulting Group z června letošního roku vyjde česká cesta k uhlíkové neutralitě do roku 2050 na 3,2 bilionu korun, přičemž na dekarbonizaci energetiky má jít celá polovina těchto prostředků. Z ekonomického i energetického hlediska je ale důležité se této výzvy podle autorů studie chopit co nejdříve: „Transformace směrem k uhlíkové neutralitě zrychluje a přináší s sebou nebývalé příležitosti. V důsledku přechodu na zelené energie dojde k přerozdělení bohatství. Příštích několik let rozhodne o vítězných zemích, které budou v budoucnu schopny poskytovat svým občanům vyšší kvalitu života.“
Zpomalování transformace se nemusí vyplatit
Energetika budoucnosti je dnes narýsovaná dostatečně precizně na to, aby už bylo jasné, že v ní spalování uhlí nebude mít místo. Je už pouze otázkou času a politické vůle, kdy a jak dojde k definitivnímu útlumu využívání uhlí. Střet fosilních zájmů a snah mitigovat klimatickou krizi je nevyhnutelný: fosilní lobby je už možná smířená s realitou probíhající energetické transformace a ve svých dlouhodobých strategiích už s uhelnou energií nepočítá. Přesto se ale snaží uhájit co největší část svých zisků například pokusy o transformaci uhelných elektráren na elektrárny na biomasu nebo třeba rozvojem využívání fosilního plynu, který se podle některých evropských scénářů má stát mostem mezi fosilní a nízkouhlíkovou energetikou.
Fosilní zájmy sice (alespoň v Evropě) z velké části prohrály boj o nerušené pokračování svého byznys modelu, nicméně to ještě zdaleka neznamená, že řekly poslední slovo. Tam, kde už není možné energetickou transformaci zastavit, je stále možné ji alespoň oddalovat, zpomalovat a ohýbat ve prospěch svých soukromých zájmů. Na to mimo jiné upozorňuje studie z roku 2020, v níž se tým vědců a vědkyň zaměřuje na nový typ klimaskepticismu, který nazývá „discourses of climate delay“. Tato nová forma klimaskepse, protežovaná fosilním průmyslem, už nevede kampaň proti vědeckým poznatkům o změně klimatu. Jejím novým cílem už je zelená transformace, kterou se snaží zpomalit a oddálit. Noví klimaskeptici podle autorského týmu „uznávají existenci změny klimatu, ale ospravedlňují nečinnost nebo nedostatečné úsilí. V současných debatách o tom, jaká opatření přijmout, kým a jak rychle, zastánci tohoto směru argumentují jen pro minimální opatření nebo volají po tom, aby jednat začali druzí. Zaměřují pozornost na negativní sociální dopady klimatické politiky a vyvolávají pochybnosti, zda je mitigace změny klimatu vůbec možná.“
Takové brždění a zpožďování zelené transformace má nejen klimatické, ale i ekonomické dopady. V současnosti je jedním z často diskutovaných témat dominance Číny na trhu s elektromobily, která je výsledkem dlouholeté politiky Číny ve vztahu k automobilovému průmyslu. Po více než dekádě masivní státní podpory čínské elektromobility je dnes tamější automobilový průmysl v mnohém napřed před evropským nebo americkým. To, co platí o uhlí, můžeme totiž říct i o spalovacím motoru: konec jeho využívání je jenom otázkou času. Ačkoliv se Evropa zavázala, že v roce 2035 skončí evropské automobilky s výrobou automobilů se spalovacím motorem, reálně může být tento proces rychlejší než dosavadní předpoklady. Už dnes totiž Čína dokáže vyrábět elektromobily, které se svou cenovou dostupností dají srovnat s dosavadními modely se spalovacím motorem. Především jsou ale čínské elektromobily zhruba o 40 procent levnější než ty, které se prodávají na evropském trhu. Kromě toho má Čína i výhodu silného postavení v dodavatelském řetězci baterií do elektroaut: v minulém roce dosáhl podíl čínských baterií na světovém trhu 60 procent.
To je jen jeden z mnoha příkladů, který by Česko – zemi s tradičně robustním zastoupením automobilového průmyslu – měl zajímat. Představa, že uprostřed „zeleného šílenství“ bychom měli zachovat „chladnou hlavu“ a „zdravý rozum“ a rozvíjet českou ekonomiku jako fosilní skanzen uprostřed Evropy, je lichá. Opak je totiž pravdou: uprostřed jasných globálních ekonomických trendů si nemůžeme dovolit zaspat v žádné oblasti. Zelená transformace je tedy trendem, který může pro Českou republiku představovat jak hrozbu, tak příležitost – v závislosti na tom, jak se k takové výzvě postaví.
Autorka je redaktorka.
Text vychází s podporou nadace Rosa Luxemburg Stiftung.