Foto Alarm / Magdalena Dušková
Vládní regulace cen energií, danění neočekávaných zisků (tzv. windfall tax) nebo zestátnění energetické infrastruktury. Co bylo ještě včera naprosto nemyslitelné a vyvolalo by v české, antikomunismem nasáklé debatě mediální bouři, prosazuje a navrhuje vláda bez významnějšího zájmu médií i veřejnosti. V podstatě nikdo významně nezpochybňuje dnešní nutnost cenové regulace energií, bez níž by se spousta českých domácností, společně s malými a středními firmami, ocitly přinejlepším na hranici finančních možností.
A to i navzdory tomu, o jak vysokou položku státního rozpočtu se jedná. V lednu letošního roku Energetický regulační úřad (ERÚ) uvedl, že očekává mnohem vyšší státní výdaje na kompenzace zastropovaných cen elektřiny a plynu: podle odhadu Ministerstva průmyslu a obchodu by se mělo jednat o 200 miliard, ERÚ ale očekává, že se částka vyšplhá na 242 miliard. Pro ilustraci: podle údajů Ministerstva financí ČR činil schodek státního rozpočtu na konci srpna 194,6 miliard Kč, přičemž plánovaným schodkem pro tento rok má být 295 miliard Kč. Drastické škrty — podobné těm, jaké jsme zažili za Nečasovy vlády — se ale zatím nechystají.
Ačkoliv u nás i v Evropě zaznívají hlasy, že fosilní plyn má představovat most od uhelné k obnovitelné energetice, jedná se velmi pravděpodobně o slepou uličku.
Místo toho se vláda možná až překvapivě soustředí na příjmovou stránku rozpočtu: kromě dividend z polostátního ČEZu jí pomáhá už zmíněná mimořádná daň z neočekávaných zisků, která platí od 1. ledna letošního roku po dobu tří let „pro mimořádně ziskové společnosti z oblasti výroby a obchodu s energiemi, bankovnictví, petrolejářští a těžby a zpracování fosilních paliv“. Daň vychází z parametrů nařízení Evropské unie a je tak součástí celoevropského úsilí o danění nadměrných zisků v důsledku ruské invaze na Ukrajinu. Této dani se už během minulého roku rozhodla vyhnout Křetínského EP Commodities a přesunula své aktivity do zahraničí.
Vysoké náklady na kompenzace cen energií se ale týkají celé Evropy. Podle analýzy bruselského think-tanku Bruegel z června letošního roku „bylo od začátku energetické krize v září 2021 v evropských zemích vyčleněno 758 miliard eur na ochranu spotřebitelů před rostoucími náklady na energie.“
Patří plyn do dějin?
Neméně překvapivá jsou ale i vládní opatření v oblasti energetické bezpečnosti (taková je alespoň oficiální vládní rétorika), která spočívají v převzetí klíčové energetické infrastruktury. Vláda například schválila převzetí firmy Net4Gas státem. Společnost přitom dosud spravovala tuzemskou síť páteřních plynovodů. Ty slouží především k importu plynu ze zahraničí a jeho následné distribuci v rámci Česka. Učinila tak poté, co už skoupila plynové zásobníky, které jsou dalším z klíčových prvků plynárenské infrastruktury.
Jakkoliv takový vstup státu do energetiky může být v krátkodobém ohledu dobrou zprávou pro stabilizaci českého energetického sektoru, v dlouhodobé perspektivě se věci ukazují v poněkud jiném světle. Státní investice do plynové infrastruktury, jakých jsme dnes svědky, jsou také jasným signálem o dlouhodobém zájmu českého státu na udržení a rozvoji plynu jako významné součásti našeho energetického mixu. Masivní využívání fosilního plynu ale není dlouhodobě v souladu s mitigací klimatické krize.
Ačkoliv u nás i v Evropě zaznívají hlasy, že fosilní plyn má představovat most od uhelné k obnovitelné energetice, jedná se velmi pravděpodobně o slepou uličku. Při spalování plynu dochází sice k polovičním emisím CO2 oproti spalování uhlí, nicméně metan unikající při spalování i těžbě fosilního plynu je zcela zásadním — a dosud z velké části opomíjeným — skleníkovým plynem, nadto mnohonásobně účinnějším než samotný oxid uhličitý. Spíše než přechodným stavem mezi fosilní a nízkouhlíkovou energetikou představuje plyn snahu fosilních firem udržet svoje zisky a pokud možno zpomalit přechod na obnovitelné, skutečně nízkoemisní zdroje.
Důraz na plynovou infrastrukturu ale dost možná z dlouhodobého hlediska souvisí také s vodíkovou strategií České republiky z dílny Ministerstva průmyslu a obchodu. Doprava a skladování vodíku totiž mohou v budoucnu alespoň zčásti využívat právě dnešní plynovou infrastrukturu. Vodíková strategie je sice součástí cílů Zelené dohody pro Evropu a plánu REPowerEU, které nízkouhlíkový (tzv. zelený) vodík chápou jako nedílnou součást ekonomiky budoucnosti, nicméně odborná komunita v přínosu vodíku pro mitigaci změny klimatu není zajedno. Výroba vodíku je totiž velmi energeticky náročná a sama o sobě by vyžadovala obrovské množství obnovitelné nízkoemisní energie.
Jak například tvrdí závěr studie z roku 2020: „Největší výzvou pro zelený vodík je, že bude vyžadovat obrovské množství obnovitelné energie. IEA (Mezinárodní energetická agentura, pozn. aut.) odhaduje, že uspokojení dnešní poptávky po vodíku pomocí elektrolýzy by vyžadovalo 3 600 TWh ročně, což je více než celá roční výroba elektřiny v EU. (…) Zúčastněné strany se shodují, že Evropa nikdy nedokáže vyrobit dostatek energie z obnovitelných zdrojů, aby mohla provozovat soběstačnou vodíkovou ekonomiku.“
Nouzový socialismus pro 21. století?
Plynovou infrastrukturou to ale nekončí. Fialova vláda si totiž brousí zuby i na energetický gigant ČEZ, v němž má stát dosud podíl bezmála 70 procent. Ve hře je totiž návrh novely zákona, která vešla ve známost jako lex ČEZ, jehož druhou variantu aktuálně vláda přepracovává poté, co sněmovní ústavně-právní výbor jeho projednávání přerušil kvůli jeho možné neústavnosti. Jeho smyslem je v posledku snazší vytěsnění minoritních akcionářů a posílení role státu jako majoritního vlastníka — konkrétně získání kontroly nad elektrárnami ČEZu s tím, že by ostatním akcionářům ponechal jen zbývající aktiva. Někteří právní experti i část poslanců ale varují, že se návrh ve stávající podobě pohybuje na hranici ústavnosti a mohl by tak být napaden právě ze strany minoritních akcionářů jako nelegitimní zásah do ochrany soukromého vlastnictví.
Nutno podotknout, že v tom česká vláda není zdaleka sama a jedná se o širší evropský trend. Na konci minulého roku například německá vláda kompletně znárodnila společnost Uniper za 50 miliard eur (v přepočtu více než 1,2 bilionu Kč). Stalo se tak především v důsledku přerušení obchodních styků ze strany ruského Gazpromu, který následně po ruské invazi na Ukrajinu přestal exportovat dodávky plynu do Německa. Několik měsíců předtím Francie znárodnila tamější energetickou skupinu EDF, která se dostala do finančních problémů vlivem zesilující energetické krize, zastropování cen energií a technickými potížemi na několika jaderných reaktorech ve vlastnictví EDF.
Evropu tak možná čeká vlna znárodňování v energetickém sektoru — alespoň podle slov prezidenta Evropské investiční banky Wernera Hoyera, který předpokládá, že po Francii a Německu budou následovat další země. Evropskou energetiku tak jako odpověď na klimatickou krizi i ruskou invazi na Ukrajinu každopádně čekají velmi dynamické a možná také velmi nepředvídatelné roky. A také nová debata o tom, jaká je role státu a trhu v energetice i dalších klíčových oblastech.
Přesto je ale s podivem, jak entuziasticky se Fialova vláda do takového počinu vrhá a jak ostře se tím protiví volnotržní ideologii, která je jinak nezpochybnitelným základem většiny vládních stran. Tak trochu bezděčně vlastně provádí politiku, která byla doposud spíše doménou levicových stran. Je ostatně ironické, že když v srpnu minulého roku Vladimír Špidla v České televizi volal po zastropování cen energií a převzetí ČEZu, byly jeho návrhy tehdy ještě mnohými chápány jako příliš radikální. Vývoj ale zdá se nakonec dává Špidlovi za pravdu: po více jak roce se zastropování cen energií stalo samozřejmostí, bez níž si zvládnutí vysokých cen energií nelze představit, a o převzetí ČEZu se vláda snaží už několik měsíců.
A podle všeho tím růst role státu v energetice ještě zdaleka nekončí. Podle slov ministra průmyslu a obchodu Josefa Síkely pro Český rozhlas z letošního září usiluje vláda o posílení energetické bezpečnosti nákupem dalších firem a na stole je také vytvoření státního obchodníka s plynem, který by zprostředkovával kontrakty na zkapalněný zemní plyn ze zemí, jako je Alžírsko, Katar nebo Omán. Ukazuje se tím minimálně to, jak je stát zcela nepostradatelný pro zvládání krizí, které tržní mechanismus sám o sobě vyřešit nedokáže.
Autorka je redaktorka Alarmu
Text vychází s podporou nadace Rosa Luxemburg Stiftung.
