Foto: Zuzana Vondrová. Použito se svolením autorky
Jedním z fenoménů, které s ruskou invazí na Ukrajinu získaly větší pozornost, je energetická chudoba. Původně mnohými vysmívaný termín, který stále ještě nemá jednotnou evropskou definici, se takřka přes noc stal jedním z nejakutnějších úkolů pro vládní politiku. Vysoké ceny energií trápí jak nízkopříjmové vrstvy, tak českou střední třídu – pro obě sociální skupiny platí, že zvyšování cen energií představuje významnou čáru přes už tak dost napjaté rodinné rozpočty. Aktuálně se vláda soustředí na dočasná opatření, ale dlouhodobé řešení energetické chudoby musí být podstatně komplexnější. Svou roli v nich bezpochyby bude sehrávat zelená transformace a přechod z fosilních na obnovitelné zdroje energie. Snižování emisí a boj s chudobou, stejně jako narovnávání nerovností, totiž nejsou dvě odlehlé oblasti, které spolu nesouvisejí. Naopak by se mělo jednat o dvě strany jedné mince ekosociální politiky, usilující o ekonomickou i environmentální udržitelnost společnosti.
O tom, co si můžeme slibovat od nízkoemisní energetiky v otázce řešení energetické chudoby, kam směřují evropské peníze na spravedlivou transformaci nebo jak by měla vypadat komunitní energetika, jsme se bavili se Zuzanou Vondrovou, expertkou na životní prostředí a spravedlivou transformaci z Centra pro dopravu a energetiku.
Dnes se budeme bavit především o energetické chudobě a o tom, jestli k jejímu řešení může přispět přechod na obnovitelné zdroje. Na úvod bych se ale rád zeptal, co vlastně zelená transformace prakticky znamená?
Energetická transformace jednoduše znamená opuštění fosilních paliv a přechod na obnovitelné zdroje energie, abychom minimalizovali dopady lidské činnosti na stav klimatu. V tomto ohledu má před sebou Česká republika ještě hodně dlouhou cestu. Těžba uhlí u nás sice zažila vrchol v sedmdesátých a osmdesátých letech a v podstatě by se tak dalo říct, že se od uhlí dlouhodobě odkloňujeme, ale podíváme-li se na naše emise skleníkových plynů, energetika jich produkuje skoro 40 procent – podle údaje z roku 2020.
Zelená transformace pochopitelně levná nebude, ale je to pořád to nejlevnější řešení, které máme.
Díváme-li se ovšem na to, jakým způsobem veřejnost přistupuje k zelené tranzici, můžeme i v důsledku energetické krize vidět meziroční nárůst využívání a instalace fotovoltaiky v řádu stovek procent. To je samozřejmě pozitivní tendence. Vidíme také, že lidé už jinak přemýšlejí třeba o tepelných čerpadlech a mění se i jejich spotřebitelské chování a návyky. Můžeme tedy říct, že jsme na dobré cestě, ale zároveň je zjevné, že Česká republika ještě ani zdaleka nevyužívá skutečný potenciál obnovitelných zdrojů energie.
Bavíme-li se v Česku o obnovitelných zdrojích, představíme si hlavně solární panely. Poněkud opomíjená je větrná energie. Jak vidíte budoucnost větrné energie u nás?
Veřejnost je více nakloněná fotovoltaice než větrným elektrárnám, na které stále není zvyklá. Zároveň je u nás zřizování větrníků byrokraticky náročné – povolovací procesy nejsou vůbec jednoduché. Přitom se jedná o důležitý obnovitelný zdroj, který by mohl sehrát významnou roli například i pro výrobu elektřiny na vytápění. Například v Rakousku je větrná energetika podstatně rozvinutější než u nás. My jsme v tomto poněkud konzervativnější.
Je pravda, že fotovoltaika u nás skutečně zažívá rychlý rozvoj, nicméně bavíme-li se na úrovni jednotlivých domácností, týká se to v tuto chvíli pořád ještě hlavně středněpříjmových domácností a obecně těch s vyššími příjmy. Má-li zelená transformace proběhnout sociálně spravedlivě a přispět k řešení energetické chudoby, je nezbytné, aby se fotovoltaika dostala i k lidem s nižšími příjmy. To ale neznamená, že bychom rozvoj větrných elektráren měli opomíjet. Solární a větrná energie se dobře doplňují a mohou vzájemně vykrýt své nedostatky.
Jak by tedy podle vás měla vypadat dostupná obnovitelná energie v Česku?
Pro skutečnou dostupnost obnovitelné energie u nás je důležité rozvíjet komunitní energetiku, kdy lidé společně sdílejí jak výrobu, tak spotřebu a ukládání energie. Česká republika je v rozvoji komunitní energetiky stále velmi pozadu a vhodná legislativa zatím chybí. Přitom by taková forma energetických společenství mohla ve spravedlivé transformaci i v boji proti energetické chudobě sehrát významnou roli.
Chceme-li podpořit takzvané uhelné – či spíše dlouhodobě přehlížené – regiony, měli bychom hledat perspektivní cesty rozvoje, jako je propojení s přeshraničními sousedy, zkvalitnění vzdělávání nebo rozvoj odvětví s přidanou hodnotou, jako jsou například tradiční řemesla a jiné formy malého a středního podnikání. Zelená transformace je především příležitost pro zkvalitnění života a zvýšení životního standardu. Vedle kompenzací spojených s těžební historií je v regionech třeba investovat do smysluplných projektů a rozvíjet ekonomiku, ve které nedominuje fosilní průmysl. V těchto krajích bývají podfinancované veřejné služby, jako je zdravotnictví nebo vzdělávání. Zároveň v nich lidé často čelí dnes už notoricky známým problémům, jako jsou exekuce, vysoká míra zadlužení, nízká míra vzdělanosti atd. Tyto problémy se musí řešit v rámci kohezní politiky, která půjde ruku v ruce s politikou klimatickou a sociální.
Významnou součástí sociálně spravedlivé zelené politiky mají být peníze z evropského Fondu pro spravedlivou transformaci. Mohla byste tento fond trochu přiblížit?
Fond pro spravedlivou transformaci znamená v podstatě bezprecedentní cílenou podporu regionů, které jsou v tuto chvíli závislé na fosilních palivech a přidružené infrastruktuře. Z Evropské unie k nám z tohoto fondu putuje nějakých 41 miliard korun, což je poměrně velký balík peněz, který bude hrát při transformaci regionů významnou roli. Způsob, jakým tyto peníze čerpáme, je ovšem jiná otázka. Mezi nejproblematičtější návrhy patří „strategické projekty“, jež mají tvořit až polovinu z celkového objemu financí, tedy zhruba dvacet miliard korun. Nejsem jediná ze zástupců odborné veřejnosti, kdo si myslí, že v této oblasti dochází ke spoustě rizik. Jedná se například o způsob, jakým byla vyhlášena jediná výzva na ucházení se o financování těchto strategických projektů či o velmi krátkou lhůtu na zpracování žádosti.
Druhou věcí je, že strategické projekty jsou skutečně rozsáhlé s relativně vysokou minimální hodnotou nákladů, takže si je malé subjekty v podstatě nemohou dovolit. Projektová rozmanitost tím je samozřejmě zásadně omezená. Pozoruhodný byl ale i způsob, jakým docházelo k předvýběru jednotlivých strategických projektů. Jednalo se o netransparentní proces, který velmi dobře zpracovali kolegové z Transparency International. Ačkoliv se jim podařilo získat spoustu důležitých informací, nejzásadnější výtkou v tuto chvíli je, že o těchto projektech víme pořád dost málo. To představuje problém i z toho důvodu, že proces výběru je v současné době už v docela pokročilé fázi. K podkladům se však kromě pověřených úředníků stále dostane jen pár vybraných hodnotitelů. Musíme tedy věřit tomu, že ti, kteří o projektech rozhodují, skutečně znají potřeby jednotlivých krajů a dokáží dobře posoudit, zda konkrétní projekt povede ke kýženým cílům spravedlivé transformace.
Může se stát, že Evropská komise vyhodnotí, že peníze nebyly vynaloženy účelně, a budeme je nakonec muset vracet?
To si nemyslím. Na přípravu programu, ale i na samotnou implementaci je velmi málo času a Evropská komise si je toho problému vědoma. Obávám se však toho, že tento spěch bude mít vliv na kvalitu předkládaných projektů. Z analýzy Transparency International vyplývá obava, že proces rozdělování peněz z fondu je vystaven zásadním korupčním rizikům. Samotný fond není určen k řešení obtížné sociální situace jednotlivých domácností ani k energetické transformaci jako takové. Sám o sobě nepředstavuje například nástroj k řešení energetické chudoby. Tento fond by měl zkrátka zajistit regionům závislým na uhlí, aby se staly více konkurenceschopnými a aby se vyrovnávaly rozdíly mezi regiony s důrazem na ekonomickou diverzifikaci.
Některé z těchto strategických projektů mají za cíl i rozvoj vodíkové infrastruktury. Jedná se podle vás o krok správným směrem?
Co se týče rozvoje využívání vodíku, je to otázka, která v poslední době silně rezonuje. Evropská unie vodík chápe jako součást svých dekarbonizačních snah, pro něž neustále hledá nové technologie, což je v pořádku. Pokud se ale bavíme specificky o konkrétních příkladech strategických vodíkových projektů u nás, narazíme například na problém, že „zelený vodík“ je pořád ještě velmi drahá záležitost, a vodík je tudíž v současné době vyráběn především z fosilních paliv. Na to, aby byl zelený vodík konkurenceschopný, je potřeba udělat ještě velký krok vpřed, například snížit cenu elektrolyzérů. Aniž bychom příliš zabíhali do technických podrobností, je na místě říct, že aby byl vodík ekologický, musí být vyráběn elektrolýzou z přebytků obnovitelné energie, které ale v tuto chvíli nemáme. Rozhodně je však důležité investovat do vědy a výzkumu, které jsou v Česku na vysoké úrovni, nicméně stávající představy o tom, že bychom měli investovat do vodíku v dopravě, se velmi rychle mohou ukázat jako slepá ulička.
Podobně kontroverzně mohou být vnímány projekty na těžbu a zpracování lithia. Vidíte v tom spíš potenciál, nebo hrozbu pro životní prostředí?
Evropa si stanovila cíl dekarbonizovat vlastní ekonomiku a transformovat svůj energetický sektor. Z toho vyplývají mimo jiné i určité technologické požadavky pro uskladňování elektrické energie, kde lithiové baterie hrají samozřejmě významnou roli. Z globálního, potažmo evropského pohledu má smysl budovat lithiovou infrastrukturu na území Evropské unie, zároveň ale platí, že změna uhelného regionu na region, který netěží uhlí, ale lithium, je dost problematická a zcela jistě neřeší sociální nerovnosti, o nichž jsme se bavili.
Nakolik mohou být obnovitelné zdroje energie součástí řešení energetické chudoby?
Pokud se bavíme o energetické chudobě, pak jednou stránkou mince tohoto typu chudoby jsou nízké příjmy a druhou pak vysoké výdaje za energie. Rozvoj obnovitelné energetiky pochopitelně těžko pomůže s řešením příjmové chudoby, která má hlubší sociální příčiny. Pokud se ale podíváme na druhou složku energetické chudoby, tedy vysoké ceny energií, pak má zelená transformace vysoký potenciál – ať už se to týká typů vytápění, nebo už zmíněné komunitní energetiky. Pokud by totiž došlo k rozvoji tohoto typu energetiky na komunální úrovni, mohli by mezi sebou lidé vzájemně sdílet jimi vyprodukovanou energii, což by mohlo vést k významnému snížení cen energií.
Významným opatřením by ale bylo i zateplování budov: dnes víme, že v Evropské unii je sedm z deseti budov energeticky neefektivních, takže se jedná o stále ještě přehlíženou oblast, která si ale žádá podstatně více pozornosti než dosud. Také platí, že velké množství lidí žije v nájmech a jejich možnosti řešit energetickou neefektivnost bytu, kde bydlí, jsou velmi omezené. Je proto nejvyšší čas přijít s funkční legislativou nebo změnou v sociální politice, která bude na toto myslet.
Zajímavá a relevantní je i debata o zranitelném zákazníkovi na trhu s energiemi. Jedná se o pojem, který Evropská unie chce konečně definovat. Ve zkratce jde o to, abychom ohrožené skupiny chránili před tím, aby byly odpojeny od elektřiny. Tito lidé mohou být zranitelní z řady důvodů, ať už jsou to různá socioekonomická kritéria, nebo třeba zdravotní problémy. Tato definice pak má sloužit k tomu, aby se pro tyto skupiny vytvořil jednotný právní mechanismus, který by vymezil vztah mezi nimi a obchodníky s energiemi. Ministerstvo průmyslu a obchodu však loni v předložené novele energetického zákona přišlo s definicí, která je velmi minimalistická a chce v podstatě do této kategorie zařadit pouze lidi, kteří by se v důsledku odpojení od energií ocitli v riziku smrti například proto, že jsou připojení na zdravotnická zařízení, která je udržují při životě. To je bezpochyby důležité, ale úplně to pomíjí socioekonomický kontext ohrožených lidí.
Někteří lidé mají obavy z toho, že přechod na obnovitelné zdroje a zelená transformace jako taková budou příliš drahé. Co byste na tuto námitku odvětila?
Zelená transformace pochopitelně levná nebude, ale je to pořád to nejlevnější řešení, které máme. Rostoucí množství studií jasně ukazuje, že neřešení klimatické krize je podstatně dražší – včasná opatření jsou tedy rozhodně ekonomicky racionálnější než nečinnost. V souvislosti s fosilním průmyslem dochází k nákladům na životní prostředí či zdraví lidí, a trh je přitom plně nezohledňuje. Proto ekologické organizace apelují na to, abychom se neuzamykali do neperspektivních fosilních odvětví, ale naopak investovali do modernějších a udržitelnějších technologií.
Text vznikl s podporou nadace Rosa-Luxemburg-Stiftung.
Přečtěte si všechny texty ze série Zelená transformace jako řešení energetické chudoby.
