Praha 2022. Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Když se před časem v médiích po smrti mladého Roma začalo tematizovat, že vztah obou komunit, respektive mnoha Romů a mnoha Ukrajinců, není ideální, dostala jsem celou řadu reakcí na svůj článek na Alarmu a také na vystoupení v Českém rozhlase. Reakce se dělily v zásadě na dvě skupiny. Ta první psala, že Romové jsou slušně řečeno budižkničemové, zatímco ta druhá, že obě skupiny jsou stejně špatné, nejspíš na rozdíl od nás dobrých, pracovitých a lidsky kvalitních etnických Čechů. Jeden pán mě dokonce obvinil, že Romům nadržuji, což je jistě pravda. Jen jim tedy nenadržuji ve vztahu k Ukrajincům, protože už nějaký čas zkoumám situaci ukrajinských uprchlíků ve vztahu k pracovním podmínkám a nestačím se divit.
V médiích se od té doby objevily analytičtější momenty, které se snaží vysvětlit, proč se Romové na ukrajinskou migraci nyní dívají s nedůvěrou a negativními emocemi. O tom, proč se tolik Romů nedokáže popasovat s tím, že přístup státu k nim je zdánlivě jiný, se dá mluvit a vysvětlovat to, protože je to celkem pochopitelná věc. Méně pochopitelné už je, že nyní v přímém přenosu sledujeme, jak se tady česká vláda snaží vytvořit další armádu lidí, kteří upadnou do takových problémů, že se z nich po generace nevyhrabou.
Diskurz individuální odpovědnosti je natolik oblbující, že se kvůli němu ve veřejném prostoru málo mluví o důsledcích různých politik.
Když v Česku startovaly exekuce, kdy se z pidi dluhů vytvářely dluhy na celý život, nebyla zde ještě síla občanských organizací, která by na tyto problémy od začátku ukazovala. Když Nečasova vláda rozjela svou asociální politiku, byly tu sice odbory a ProAlt, ale to byli všechno levičáci. Občas jen nějaká spíše levicově orientovaná neziskovka upozorňovala na některé možné důsledky asociální politiky.
Data, o která není zájem
Ale dnes? Máme tu velký občanský sektor, od kterého se vláda může nechat různými způsoby inspirovat. Máme tu odborníky z řad sociologů i antropologů, kteří vytvářejí různé analýzy, dělají průzkumy nebo dávají dohromady studie založené na evaluaci funkčních modelů ze zahraničí. Máme dokonce i pár novinářek, které sociální témata zajímají a snaží se je pokrývat ve svých redakcích. Jsme v naprosto odlišné situaci, než jsme byli kupříkladu v roce 2011. Dnes má každý, kdo se chce zamyslet nad možnými důsledky své politiky, informace a s nimi možnost trochu přemýšlet i jinak než jen čistě ideologicky – například na základě dat a výzkumů toho, co funguje.
Přesto všechno se vláda rozhodla přistupovat k ukrajinským běžencům stejně jako dříve k Romům nebo sociálně znevýhodněným etnickým Čechům. To znamená, že si vzali rozpočet a řekli si, že ty výdaje prostě sníží, aniž by aspoň vteřinu přemýšleli nad tím, jaké to bude mít důsledky. Existuje přitom celá řada funkčních přístupů, které by Česko mohlo zvolit, politici se ale zjevně nijak nezajímají o důsledky svých rozhodnutí.
Pokud zde v roce 2011 nebyl nikdo, kdo by hlasitě volal, že tudy vede cesta do pekla, tak dnes je tu takových aktérů už celá řada. Ale je to jedno, stejně se musíme dívat na to, jak stát potápí celou jednu skupinu lidí pod vodu. Jediná možná reakce je už teď říkat, budeme vám říkat, že jsme vám to říkali. Ale to je asi to jediné, co můžeme dělat.
Nemůžu vlastně uvěřit tomu, že se opravdu dívám na to, co vidím. Ale o co tedy jde? Ze všech relevantních dat a studií vyplývá, že pokud chcete dobře zvládnout integraci migrantů, musíte jim ze všeho nejdřív poskytnout široce dostupné a nejlépe povinné jazykové kurzy, aby se jich co nejvíc co nejlépe naučilo místní jazyk. Jaká je realita? Kurzy jsou nedostupné, jsou za peníze a povinné nejsou ani trochu. Lidé, kteří mají nějakou kvalifikaci, se jen těžko mohou zařadit na trh práce na úrovni, která by odpovídala jejich vzdělání a schopnostem. Přicházíme tak například i o zdravotnice.
Budoucnost jako společenský rozvrat
Dále se jakákoliv dobrá integrační politika staví na přístupu ke vzdělání. Ze zhruba 20 tisíc ukrajinských teenagerů jich navštěvuje českou střední školu jen 3 368. Ze zbytku jistá část už pracuje, další budou jistě následovat. Důsledky budou nedozírné. A práce, která je špatně placená, bude od nynějška čím dál častěji nelegální. Na vině jsou jednak zaměstnavatelé, kteří takovou práci nabízejí – ostatně právě migrace znamená další zájemce, kteří vytvářejí tlak poptávky po jakékoliv práci. Vinen je ale i český dávkový systém, který Ukrajinky a Ukrajince postavil před hotovou věc: pokud budete pracovat legálně a vyděláte si třeba kolem 18 tisíc, nebudete mít už nárok na žádnou další dávku. To znamená, že ukrajinští běženci jsou na tom mnohem hůř než čeští občané, kteří mají pořád ještě aspoň teoretickou možnost dostat dávky na bydlení nebo péči, ale také to znamená, že každý, kdo nemá štěstí na bydlení zdarma nebo nějakou jinou výhodu, přejde do šedé ekonomiky, tedy prekarizované nelegální práce.
Co bude s ukrajinskou komunitou za pár let? Jak se budou k českému státu vztahovat mladí lidé, kteří nemají žádné školy? Rodiny, které sestoupily z různých podmínek na úplné dno? Ke státu, který místo toho, aby se pokusil nějak postihnout různé mafiánské sítě, je svou politikou vlastně podpořil. Bojím se, že za pár let, až mi lidé budou psát své hejty, bude počet těch, kteří budou nenávidět Romy a Ukrajince plus mínus vyrovnaný. A také toho, že se tyto dvě ostrakizované skupiny budou napadat mezi sebou.
Diskurz individuální odpovědnosti je natolik oblbující, že se kvůli němu ve veřejném prostoru málo mluví o důsledcích různých politik. Protože každý, kdo chce (a má kapitál), tak může. Je skandální, když tu tolik lidí varovně volá, že důsledky této politiky založí na problémy na mnoho let dopředu, a je to úplně marné. Možná byly lepší ty časy, kdy jsme ta data neměli, kdy to ještě ani v médiích nikoho nezajímalo a nemohli jsme se v přímém přenosu dívat na to, jak se politická reprezentace, kterou jste možná někteří dokonce volili, rozhodla, že nechá všechny problémy vyhnít a všechny ty lidi hodí přes palubu. Opravdu se s tím nedá ještě něco dělat? Vždyť to není jen levicový pláč nad podmínkami, které lid má, ale taky konkrétní lidské tragédie, které se odehrávají tady a teď.
Autorka je redaktorka Alarmu.