Foto Dajana Zubáková. Použito se svolením autorky.
V Brně-Bystrci poblíž tramvajové zastávky Přístaviště v sobotu večer pobodal muž dva mladé lidi poté, co se pohádali kvůli poslechu hudby. Na zastávku jeli společně tramvají, kde konflikt začal. Muži vadilo, že si parta mladých lidí pouští na mobilu hudbu a už v tramvaji jim nadával, ale protože mluvil ukrajinsky, tak mu nerozuměli. Když vystoupili, muž vystoupil také a pokračoval v dohadování. Jeden z mladíků, třiadvacetiletý Nikolas, poslal dívky, které byly spolu s nimi, pryč, protože konflikt se vyhrocoval. Dívky poodešly, vzápětí se k nim Nikolas vrátil, byl ale bledý a zkolaboval. Pak zavolaly sanitku, záchranáři se Nikolase snažili oživit, bohužel bezvýsledně. Druhý pobodaný muž je stále v nemocnici. Policie pachatele zatkla.
Zpráva vzbudila velkou mediální pozornost zejména proto, že pachatelem je podle dostupných informací Ukrajinec. Bez ohledu na to, kdo to udělal a proč, je potřeba si uvědomit, že byl zmařený mladý lidský život a smutek, který zažívá jeho rodina a jeho blízcí, je nezměrný. Nikdo jim už Nikolase nevrátí a je jen pochopitelné, že cítí žal, vztek, ale i nenávist. Chtěla bych napsat cokoliv, co by jejich žal mohlo zmírnit, ale vím, že to neumím.
V pondělí byla v Brně malá demonstrace, která byla z počátku klidná, účastníci zapálili svíčky a položili květiny. Jeden z organizátorů, který si vzal slovo, se však bohužel nesnažil nenávist tlumit, ale přímo ji podněcoval. Další demonstrace bude 17. června u Janáčkova divadla ve dvě hodiny odpoledne, doufejme, že bude důstojná.
Strach a obavy chudých Romů
Mezi Romy, zejména mezi těmi nejchudšími, vzrůstají pocity ohrožení a nepřátelské postoje vůči ukrajinským uprchlíkům. Skutečnost, že stát válečné uprchlíky podpořil a mediálně to vypadalo, že je to podpora velmi štědrá, působí na mnohé lidi, kteří sami mají nekonečně problémů, jako červený hadr. Skutečnost přitom není tak růžová, podpora má mnohá omezení a nedostatky a velmi brzy bude zásadním způsobem snížena. Mimo jiné je nepřátelsky nastavená vůči lidem, kteří přijdou a spadnou do spárů mafií, jež vydělávají na lidském neštěstí. Pokud tyto mafie ubytují nově příchozí na svých ubytovnách a zařídí si pro ně příspěvek od státu, mají tito lidé velmi ztížené možnosti, jak z takového bydlení, a tudíž i z práce, kde často dostávají jen část své výplaty, uniknout.
Mnozí se přesto snaží upozorňovat na to, že není možné odsoudit všechny Ukrajince, protože přesně to se děje jim, když se nějaký Rom dopustí násilného trestného činu.
Tyto mafie samozřejmě využily válečné situace a dostávají sem i lidi, kteří nespadají do žádné z kategorie mužů, kteří smí opustit Ukrajinu. Vozí je sem, aby pracovali v továrnách, nebo například jako řidiči autobusů, kterých je nedostatek. Tito lidé pak bydlí na ubytovnách, kde jsou samí muži, protože zde nejsou se svými rodinami. Zrovna minulý týden jsem mluvila s mladou ukrajinskou ženou, která se na takovou ubytovnu dostala a to, co popisovala, bylo příšerné. Hovořila o opilých lidech, kteří leželi na chodbách, a o strašných podmínkách, kdy kuchyň byla ve sklepě, ale tekoucí voda až ve druhém patře. Na ubytovně byly myši, špína, a hlavně skoro samí muži. Každou tragédii, i takovou, jako je válka, někdo zneužije k tomu, aby se obohacoval.
Příliv těchto lidí, kteří zde nemají rodiny, o něž by se museli starat, a tím pádem ani sociální kontrolu svých nejbližších a důvod nepít každý den příliš mnoho alkoholu, samozřejmě působí ve společnosti problémy a je potřeba o tom otevřeně mluvit. V Brně konkrétně se objevují zprávy o tom, že pouliční konflikty s podnapilými ukrajinskými muži narůstají. Stejně tak je ale potřeba zdůraznit, že váleční uprchlíci, což jsou pořád v drtivé většině ženy, potřebují naši pomoc bez ohledu na to, že jeden Ukrajinec někoho zabil, jakkoliv je to strašná událost. Budeme se muset zkrátka naučit rozlišovat, a také se pokusit získat kontrolu nad migračními toky a mafiemi, které současné situace zneužívají.
Jaké byly motivy, co přesně měl ten člověk za sebou, zda se jednalo o válečného uprchlíka, člověka s nějakým traumatem, anebo člověka, který sem přišel pracovat pod křídly mafií, co sem ve velkém dovážejí muže na práci, nevíme. Víme jen jednu jedinou věc, a to že když se podobná věc stane a pachatel není Rom, Ukrajinec, Syřan nebo kdokoliv jiného původu, ani se o tom nedozvíme. Taková událost médii buď proběhne jako jedna z mnoha zpráv, které se ani nezačnou šířit po sociálních sítích, nebo se v médiích neobjeví vůbec. K nám se dostanou právě jen ty zprávy, které mají potenciál zaujmout co nejvíce lidí a budit vášně, taková už je povaha médií. Romové by měli tento princip dobře znát.
Boj, který bojujeme sami se sebou
Romové nejen v Brně, ale i v celé zemi, teď bojují jeden z nejtěžších bojů. Tragická událost a smrt mladého člověka zasáhla mnoho z nich. A je pochopitelné, že zápasí s pocity nenávisti. Mnozí se přesto snaží upozorňovat na to, že není možné odsoudit všechny Ukrajince, protože přesně to se děje jim, když se nějaký Rom dopustí násilného trestného činu. Takových Romů, kteří se ozývají, je hodně a já jsem jim vděčná, že to říkají veřejně a snaží se ostatní ovlivnit. A uvědomuji si, že to v této situaci může vyžadovat velkou odvahu.
Při svých cestách po severních Čechách jsem minulý týden mluvila také s Petrem Globočníkem, zastupitelem a komunitním pracovníkem na sídlišti Janov. Petr se v Janově narodil, v jedné z ulic, které už brzy podlehnou demolici. Vyprávěl mi o svém dětství a o tom, jak měli romské sousedy, rodinu, která byla fajn, než došlo k jednomu násilnému incidentu u něj doma, který pro něj byl velmi traumatický, protože se víc jak hodinu bál o život své mámy. Tehdy se na sídlišti potulovali i neonacisté a Petr popisoval, jak byl blízko tomu, aby se k nim přidal, když i „tihle slušní Romové jsou takoví.“ Pak si ale vzpomněl na romského spolužáka ze školy, který ho chránil před šikanou, na dalšího Roma ze školy, kterého jako kluk obdivoval, a další lidi a svůj boj s nenávistí vyhrál. Nepřidal se k neonacistům, naopak dnes na sídlišti Janov znovu se svou rodinou žije a dělá tam skvělou komunitní práci.
Sama nevím, zda bych takovou situaci, jako zažívají blízcí zesnulého Nikolase, ustála, kdyby někdo zabil mého syna. Ani kdybych jako dítě byla vystavena nějakému těžkému traumatu. Zda bych i potom chápala, že nelze uplatňovat princip kolektivní viny. Můžu jen obdivovat ty, kdo to dokázali a dělají tak náš svět lepším.
Autorka je redaktorka Alarmu.
V titulku bylo původně použito slovo zavražděn. Vzhledem k tomu, že neproběhl soud a o vině nebylo rozhodnuto, změnili jsme je na zemřel.