Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
Těžko najít slova. V pátek 9. prosince zemřel jeden z nejvýznamnějších českých Romů polistopadové éry, aktivista a předseda Výboru pro odškodnění romského holocaustu Čeněk Růžička. Zemřel náhle, bylo mu 76 let. Posledních pětadvacet let svého života věnoval svou energii tomu, aby se společnost dozvěděla, co se během druhé světové války odehrálo v koncentračním táboře v Letech u Písku. Bojoval za odstranění vepřína z místa tábora a za vybudování důstojného památníku. Za své úsilí v roce 2017 obdržel cenu Alice Garrigue Masarykové, kterou uděluje velvyslanectví USA. Tentýž rok obdržel z rukou tehdejšího ministra kultury Daniela Hermana Cenu Artis Bohemiae Amicis. Ministr Herman ocenil Růžičkovu snahu dosáhnout satisfakce pro oběti romského holocaustu, a to i prostřednictvím kulturních aktivit, především tematické výstavní činnosti.
Jak je to možný?
Čeněk Růžička se narodil se v roce 1946 Alžbětě a Janu Růžičkovým, přeživším romského holocaustu. Jeho matka byla nejprve internována v Letech u Písku, potom byla deportována do tábora Auschwitz-Birkenau. Jeho otec byl internován se svou první manželkou a dvěma dětmi rovněž v Osvětimi. Oba Růžičkovi rodiče přišli v koncentračních táborech o své původní partnery i děti. Seznámili se po válce a založili novou rodinu. Jako dítě Čeněk Růžička s rodiči kočoval. Vychodil osm tříd základní školy a pak se učil na kamenickém učilišti. Později se živil také obchodováním se starožitnostmi. Podle vlastní slov žil docela spokojeným životem, cítil se být společností uznávaný a respektovaný.
Zatímco ze začátku viděl boj za odstranění vepřína spíše jako záležitost českých Romů, postupně si čím dál víc uvědomoval, že je to věc evropského významu.
Jeho život se změnil v roce 1997, kdy se seznámil s Markusem Papem, Lubošem Zubákem a dalšími aktivisty, kteří usilovali o to, aby se veřejně mluvilo o táboře v Letech u Písku. Kontaktovali ho, protože se dozvěděli, že má v Letech pohřbeného dědu a sestru. „Řekli mi, co se v Letech odehrálo a že tam mám pohřbené svoje lidi. Mě to moc překvapilo, protože jsem o tom vůbec nevěděl. Moje maminka v tom táboře byla zavřená a vůbec jsem to nevěděl, mně to neřekli. Kluci mě naložili do auta a odvezli mě k bráně toho prasečáku,“ vzpomíná Čeněk Růžička ve videu Paměti Romů. „A tam se mi převrátil celej můj dosavadní život – tam jsem si uvědomil, co vlastně jako Rom v téhle společnosti znamenám. A hrozně mě to naštvalo. Říkal jsem si, sakra, jak je to možný? Jak je to možný?“
Kam vede pocit nadřazenosti
Podle Čeňka Růžičky bylo nelidské chování dozorců v českých koncentračních táborech pro Romy institucionální: „Když se začtete do materiálu z konference tehdejšího ministra vnitra generála Ježka, který si svolal podřízené a nabádal je k tomu, jak se mají k Romům v koncentrácích chovat, tak to je šílené,“ komentoval Růžička dobové materiály. „Proto se ti dozorci chovali k Romům tak, jak se chovali – protože měli dopředu jasno, že je za to nikdo nepotrestá. Měli to nařízené. Tady fungovalo takové to: zbavíme se jednou provždy Romů, využijme situace a neponeseme za to vinu. Je potřeba to říkat otevřeně, protože společnost to neví, tápe. Je potřeba to říkat otevřeně, aby si společnost uvědomila, kam vede pocit nadřazenosti, předsudky a rasismus,“ říkal Čeněk Růžička, který si moc dobře uvědomoval, jak nebezpečné jsou rasistické nálady české společnosti.
Čeněk Růžička vnímal velmi pozitivně podporu okolí a postupem času se čím dál více otevíral spolupráci, vážil si podpory ze zahraničí, aktivity velvyslanců i spolupráce se slovenskými Romy. Zatímco ze začátku viděl boj za odstranění vepřína spíše jako záležitost českých Romů, postupně si čím dál víc uvědomoval, že je to věc evropského významu, která se dotýká svědomí Evropy.
Poprvé jsem se s Čeňkem Růžičkou potkala koncem devadesátých let. Tehdy jsem nevěděla, že poznání toho, co se s Romy v naší zemi dělo za války, je pro něj nové. Od prvního setkání jsem obdivovala jeho upřímnost, čestnost a to, že s každým mluvil jako se sobě rovným. A postupně jsem si čím dál víc vážila i toho, že se nevzdává, ačkoli se jeho boj zdál dlouho marný. Jak říká náš společný kamarád Jožka Miker: „Vždycky mu říkali: ty nevyhraješ, hlavou zeď neprorazíš, a on říkal: neprorazím, ale budu do ní tlouct tak dlouho, dokud nepovolí.“ A nakonec zeď povolila, vepřín už na místě koncentračního tábora není a památník na něm bude.
Čeňku, Mi del o Del tumenge loki phuv.
Autorka je redaktorka Alarmu.