Foto Iniciativa Hlavák
Při sledování současné vlny solidarity cítím už od počátku určitou hořkost z toho, že kulturně blízkým Ukrajincům je většina českého národa ochotna pomáhat skutečně velkoryse, zatímco v případě Syřanů či Afghánců nebyl český stát v nedávné minulosti ochoten podat pomocnou ruku ani čtyřiceti dětem živořícím v příšerných podmínkách na ostrově Lesbos. Krystalicky se tato neschopnost vypořádat se s kulturní jinakostí projevuje ale i dnes v případě ukrajinských Romů, kteří k nám přicházejí z nuzných podmínek zakarpatských osad. Odráží se v tom česká nevole systematicky se zabývat vyloučenými lokalitami a lidmi na okraji v České republice, jež jde často ruku v ruce s latentním rasismem, který se po protiromských nepokojích v roce 2012 a uprchlické krizi v roce 2015 v mnoha případech proměnil v rasismus otevřený.
Avšak je potřeba brát v potaz, že jediný důvod, proč část těchto lidí má maďarské pasy, je Orbánova politika budování „Velkouherska“ a zvýšení počtu zahraničních Maďarů, nikoliv to, že by se o ně Maďarsko hodlalo starat, když se dostanou do potíží.
Důsledkem takové situace pak je, že se dnes romští uprchlíci hromadí v Praze na hlavním nádraží. Přičemž jak zmiňuje v rozhovoru pro Deník můj kolega, ředitel Programů sociální integrace Člověka v tísni Jan Černý, romské uprchlíky z Ukrajiny si kraje a města posílají jako horké brambory a pražský primátor místo vlastní akce píše dopis premiérovi, že to má nějak vyřešit. Jenomže předseda vlády těžko půjde na nádraží přistavit další vlak na přespávání nebo postavit stanové městečko, to je role koordinace na úrovni krajů, tedy Prahy. V Brně to ale „řeší“ ještě svérázněji.
V Brně nevystupovat!
Velmi zvláštní zážitek na mě čekal v pondělí 9. května během cesty vlakem z Budapešti do Prahy. Na nástupiště v Brně dorazilo ještě před příjezdem soupravy odhadem patnáct až dvacet policistů se dvěma služebními psy. Rozestavěli se ke dveřím vagónů a vyzývali domnělé uprchlíky, aby zůstali ve vlaku. Výsledkem této razie bylo, že policie zabránila ve vystoupení několika romským rodinám, které se daly jako „uprchlíci“ na první pohled bezpečně identifikovat, zatímco ostatní lidé mohli v klidu vystoupit. Pokud byli v davu vystupujících nějací „běžní“ ukrajinští uprchlíci, policie je neměla šanci poznat. Svoji roli v celé věci možná také sehrál fakt, že s přicházejícími Romy si obce v mnoha případech neví rady – to ale nechci předjímat. Nakolik mohu posoudit, policie v Brně nepoužila proti Romům násilí, ale 190 centimetrů vysoký muž v uniformě s vlčákem, který říká „zůstaňte ve vlaku – Brno je plné,“ byl pro rodiny s dětmi dostatečně pádný argument, aby skutečně ve vlaku zůstaly. S jednou z rodin jsem se dal nicméně do řeči. Zjistil jsem, že je registrovaná a ubytovaná v Břeclavi a do Brna jela pouze na výlet. Místo toho ale kvůli policejní intervenci dojela na do Prahy. Na tak dlouhou cestu nebyli připraveni, jedna žena byla těhotná a na cestě s nimi bylo i pětiměsíční dítě. Neměli s sebou vodu, plenky, ani jídlo.
Koupil jsem rodině lístky zpátky do Břeclavi, a ještě ve vlaku kontaktoval kolegy z Člověka v tísni s otázkou, jestli je podobný postup policie dnes v Česku normální? Po pěti letech na balkánské uprchlické trase jsem byl zvyklý na to, že z hranice s EU přicházeli prakticky denně brutálně zbití a policií okradení uprchlíci. Občas se objevil i případ lidí, které chorvatská nebo maďarská policie postřelila. Můžu tedy říct, že manévry české policie na nádraží v Brně mě sice překvapily, nikoliv však šokovaly. Výsledkem bylo, že jsem měl během chvíle možnost mluvit s několika policejními důstojníky a novináři, jimž jsem mohl celý případ popsat. Bylo mi sděleno, že podobná věc se v Brně snad nebude opakovat. Policisty by měli místo psů doprovázet tlumočníci a sociální pracovníci, kteří místo represe vnesou do problému dialog.
Skutečné problémy a neexistující řešení
Problém ale nechci nikterak bagatelizovat. Vím, že přijetí lidí z nuzných podmínek zakarpatských romských osad je obtížným úkolem, zvláště pokud někteří z nich zůstávají v právně velmi neobvyklé situaci. Avšak je potřeba brát v potaz, že jediný důvod, proč část těchto lidí má maďarské pasy, je Orbánova politika budování „Velkouherska“ a zvýšení počtu zahraničních Maďarů, nikoliv to, že by se o ně Maďarsko hodlalo starat, když se dostanou do potíží. Navíc nelze automaticky předpokládat, že všichni romští uprchlíci mají maďarské pasy. Ať už jsou to občané EU nebo ne, stále se jedná o lidi utíkající z válkou postižené země. Těžko se přijímá představa, že v České republice budou města porušovat zákonná práva těchto lidí, během pár vteřin je segregovat na základě etnického původu, omezovat jejich pohyb a celý problém řešit tím, že se ho pokusí přehodit na sousední město či kraj. I u papírové situace „unijní chudá rodina“ na útěku z válečné země má převládnout humanitární hledisko, byť možná půjde jen o dočasnou pomoc.
Postup policie se nyní na popud organizace, kde pracuji, prošetřuje. Alarmující je však ale i situace na pražském hlavním nádraží, kam stále přicházejí noví lidé. Dobrovolníci, na jejichž práci stojí významná část pomoci příchozím, jsou vyčerpaní, chybí jim solidní logistické zázemí, psychologická péče i dostatečná podpora ze strany státních struktur. Není možné, aby po téměř třech měsících od začátku války na Ukrajině stála podpora uprchlíků z tak významné části na práci nadšenců. Člověk v tísni podporuje práci s uprchlíky ze sbírky SOS Ukrajina. V pomoci se angažuje i naše pražská pobočka. Sbírkovými penězi rovněž podporujeme práci romských organizací spolupracujících s pražským Krajským asistenčním centrem pomoci Ukrajině. Samy mají zkušenosti se zacházením s českými a slovenskými Romy v České republice a ovládají jazyk. Avšak rozhodující část zodpovědnosti leží na státu, krajích a městech, jež si nemohou na základě etnického původu či barvy pleti vybírat, kterým uprchlíkům z Ukrajiny budou pomáhat a kterých se co nejrychleji zbaví.
Autor je mediální koordinátor organizace Člověk v tísni.