Foto Alarm / Petr Zewlakk Vrabec
V pátek 18. srpna se v Hodoníně u Kunštátu uskutečnilo pietní shromáždění k uctění památky obětí holokaustu Romů a Sintů na Moravě. Akce proběhla na místě bývalého „cikánského tábora“, kde byli za druhé světové války nuceně internováni Romové a Sintové z Moravy a Čech. Většina z nich byla deportována do vyhlazovacího tábora Auschwitz-Birkenau, kde zahynuli. V samotném hodonínském táboře zemřelo podle posledních výzkumů 207 osob, včetně dětí.
Člověk si znovu a znovu uvědomuje, jak málo jako Rom v téhle společnosti znamená.
Na pietním aktu promluvila historička a ředitelka Muzea romské kultury Jana Horváthová, která připomněla, že se pietní akce koná na osmdesáté výročí odjezdu transportu s osmi sty lidmi, dospělými i dětmi, do vyhlazovacího tábora. Přítomným přiblížila roli Muzea romské kultury, které je nyní správcem hodonínského památníku. „Jsem sice ředitelkou tohoto muzea, ale dnes jsem tady i za přeživší. Otec mého děda, Pavel Holomek, se totiž ukrýval před transportem do Auschwitzu v lesích na Vyškovsku. Byl udán a uvězněn ve věznici policejního ředitelství v Brně a následně přidán k transportu Romů a Sintů z Hodonína. Takže do Auschwitz-Birkenau dorazil spolu s nimi. V průběhu dnes už známé noci hrůzy z 2. na 3. srpna roku 1944 byl spolu s dalšími čtyřmi tisíci a třemi stovkami Romů a Sintů umučen v plynové komoře. Tři jeho zde věznění synové už byli v té době po smrti,“ uvedla historička, která je vnučkou jediného syna, který jako jeden z mála z celé široké rodiny přežil díky tomu, že utekl na Slovensko.
Horváthová rovněž připomněla, jak málo se o holokaustu Romů a Sintů po válce mluvilo a jaký význam mají snahy připomínat jej dnes. „Učebnice mlčí, školní osnovy téma ignorují,“ uvedla Horváthová. Vzhledem k tomu, že ve školách se o této hrůzné kapitole našich dějin skutečně většinou neučí, stojí za zmínku, že vznikly webové stránky, kde jsou dostupná vyprávění přeživších Romů z českých zemí a Slovenska. Ta jsou dostupná na webech svedectviromu.cz a romatestimonies.com. Online databáze vědkyň a vědců z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd ČR bude postupně obsahovat zhruba 250 svědectví o konkrétních osudech českých a slovenských Romů a Sintů poznamenaných válkou a nacistickými represemi. Může tak sloužit jako výukový materiál pro všechny učitele, kteří by chtěli své žáky a studenty s temnou kapitolou našich dějin seznámit.
O tom, jak málo se o holokaustu Romů a Sintů mluví, promluvila i Jana Kokyová, která byla ve svém projevu velmi kritická k současné politické reprezentaci. „Aby se takovéto události již neopakovaly, je naší povinností připomínat hrůzy nacistické genocidy, vzdělávat a vysvětlovat. Je nutné, aby si společnost pokládala otázku, proč se to těm lidem stalo,“ uvedla Kokyová, která zároveň představila Centrum Romů, na jehož vzniku pracoval její strýc, aktivista Čeněk Růžička. Tato instituce bude šířit osvětu o historii spojené s pronásledováním v době nacismu, kdy byla většina původních českých a moravských Romů vyvražděna. „Budou zde probíhat debaty a otevírat se témata, která snad povedou k obrušování ostrých hran současného vztahu Romů s většinou. A především se zde budou vzdělávat žáci, studenti, a povinně bych tam poslala i některé politiky. Mluvím o příspěvku pana ministra práce a sociálních věcí v souvislosti s kampaní k připravované změně sociálního systému, kde píše, cituji: ‚Kdo se snaží podvádět nebo je zdravý a nechce pracovat, na toho si posvítíme.‘ A u tohoto textu je vyobrazen Rom,“ uvedla Kokyová, která zároveň přiznala, že v ní tento příspěvek vyvolává strach – navíc rasistické výroky měla i senátorka Miroslava Němcová.
„Slovy svého strýce bych řekla, že si člověk znovu a znovu uvědomuje, jak málo jako Rom v téhle společnosti znamená. Vážená politická scéno, když svými výroky živíte stereotypy a předsudky, jak si má většinová společnost uvědomit, jak málo stačí k tomu, aby se podobné tragédie jako holokaust odehrály znovu? A nemusí se týkat jen Romů, ale jakékoliv menšiny, která se znelíbí majoritě. Myslím si, že politici, kteří štvou národ proti menšinám, nemají v politice co dělat. Copak se nikdy nevymotáme z kruhu populistického zobecňování a nálepkování?“ uzavřela Kokyová svou řeč.
