Foto MIT Media Lab, Flickr, CC BY-SA 2.0 Deed
Minulý týden došlo k rozpoutání kontroverze v souvislosti s článkem novináře*ky Mashy Gessen publikovaném v týdeníku The New Yorker. Kvůli přirovnání Gazy k nacistickým ghettům jemu*jí málem nebyla v Německu předána cena Hannah Arendt od nadace Heinricha Bölla. V sobotu Gessen ale nakonec cenu v rámci omezeného ceremoniálu převzal*a. Článek pojmenovaný Ve stínu holocaustu mimo jiné popisoval, do jaké míry je debata okolo „výjimečnosti“ holocaustu, který je vnímán jako událost mimo běžnou historii, neproduktivní pro chápání současných nespravedlností.
Absurdita situace spočívá zejména v tom, že v současném Německu by podle stejné logiky cenu nejspíš nedostala ani samotná Hannah Arendt. Jak poukázal*a Gessen, ta jen pár let po holocaustu v otevřeném dopisu přirovnávala izraelskou židovskou stranu Cherut (Svoboda) k nacistickým a fašistickým stranám. Právě s odkazem na ni vysvětluje Gessen své motivace pro přirovnání židovských ghett druhé světové války k pásmu Gazy. Holocaust by podle Gessen neměl být chápán jako odchylka či neopakovatelný exces. Jak sám*a v textu píše: „To, že k holocaustu došlo, znamená, že byl možný – a možný zůstává.“
Absurdita situace spočívá zejména v tom, že v současném Německu by podle stejné logiky cenu nejspíš nedostala ani samotná Hannah Arendt.
Gessen to dále rozvedl*a v rozhovoru pro server Politico: „(…) moje esej hodně cituje Arendt, protože jsem ji četl*a jako autorku, která trvá na tom, abychom neustále dělali srovnání s holocaustem, nacisty a totalitarismem. Ne v tom smyslu, že bychom měli vše srovnávat a říkat, že všechno je totožné. Ale v tom smyslu, že jelikož jsou tyto věci tím nejhorším, čeho je lidstvo schopno, musíme neustále kontrolovat, zda do této temnoty opět nesklouzáváme.“
Gessen pochází z židovské rodiny. Během sedmdesátých let vyrůstal*a v sovětské Moskvě, ve „všudypřítomném stínu holocaustu“. Část jeho*její rodiny byla vyvražděna v koncentračních táborech a mezigenerační trauma bylo posléze přesunuto i na něj*ni. Sílu, kterou s sebou nese kolektivní paměť, tak pocítil*a na vlastní kůži. Jak popisuje v textu pro The New Yorker, když se v dětství dozvěděl*a, že někteří nacističtí váleční zločinci jsou stále na svobodě, nemohl*a po nocích spát.
Síla této kolektivní paměti v kombinaci s antisemitským prostředím tehdejšího Sovětského svazu Gessen v mládí přimkla k sionismu. Představa, že existuje místo, kde jsou Židé většinou, mu*jí v takových podmínkách umožnila přežít. Později svůj vztah ke státu Izrael přehodnoti*la právě kvůli jeho zacházení s Palestinci.
Německá politika paměti
Ve svém textu Gessen kritizuje německou jednostrannou podporu Izraele, která částečně plyne právě z politiky paměti spojené s nacistickými zločiny během druhé světové války. Rozebírá například německou rezoluci proti hnutí BDS z roku 2019, která je založena na definici antisemitismu od IHRA (International Holocaust Remembrance Alliance).
Podle formulace IHRA může být kritika Izraele, která izraelské politiky přirovnává k nacistickým, vykládána jako antisemitská. Existenci situací, ve kterých je kritizování Izraele spojeno s antisemitismem, Gessen nepopírá. Nejsou to však všechny případy. Plošně odsoudit každou kritiku Izraele jako antisemitskou je podle Gessen daleko skandálnější, protože to přehlíží opravdu existující antisemitismus.
V Německu v současnosti působí desítky komisařů, kteří mají prošetřovat antisemitské incidenty. Podle Gessen není téměř nikdo z nich židovského původu. Naopak se zdá, že je paradoxně více Židů mezi těmi, na něž se tito komisaři soustředí. Gessen zmiňuje například případ německo-izraelského sociologa Moše Zuckermanna či jihoafrického židovského fotografa Adama Broomberga.
Izrael a stín šoa
Stejně jako je kritizován*a Gessen, by se dali kritizovat ti, kteří masakr 7. října označují jako druhý holocaust. Zatímco je pochopitelné, že takové spojení zaznívalo zevnitř mnoha židovských komunit, měli bychom být na pozoru, když to dělají vysoce postavení politici, často za účelem legitimizace tvrdé izraelské odvety v pásmu Gazy.
Přirovnáváním k holocaustu pak nešetří ani samotní Izraelci. Izraelský premiér Benjamin Netanjahu přirovnal Hamás k nacistům, ministr financí Becalel Smotrič rovnou za nacisty označil všechny Palestince žijící na Západním břehu. Ve stejném duchu vystoupil na jednání rady bezpečnosti izraelský velvyslanec při OSN s Davidovou hvězdou na klopě s nápisem „Never again“.
Kolektivní paměť šoa je pro národní identitu Izraelců ústřední. Nebylo tomu tak ale vždy. Holocaust začal být pro izraelské sebepojetí určující až po procesu s Adolfem Eichmannem v roce 1961. Po válce sice v Izraeli byla hrozivá historie holocaustu známá, nebyla nicméně ve společnosti příliš připomínána. Izrael byl založen na odmítnutí hodnot diaspory – měl být státem bojeschopných a silných Židů. Do tohoto narativu se většina událostí holocaustu příliš nehodila. Častěji byly vyzdvihovány momenty odporu jako například povstání ve varšavském ghettu v roce 1943.
Soudem s Eichmannem tedy odstartoval proces vlévání paměti holocaustu do izraelského povědomí. Prizmatem šoa byly například interpretovány výhružky egyptského prezidenta Násira vůči Izraeli během roku 1967 nebo jomkipurská válka. Když Izrael v roce 1981 zničil irácký jaderný reaktor, tehdejší premiér Menachem Begin na tiskové konferenci krok obhájil tím, že Izrael pouze využívá všech svých možností, aby „nedošlo k žádnému dalšímu holocaustu.“
Samozřejmým rozdílem mezi izraelským využíváním politiky paměti a nynější situací je fakt, že ve výroku Gessen je trauma holocaustu přenášeno na jinou etnicitu, tedy palestinskou. Přitom právě radikální palestinské hnutí nedávno provedlo nejhorší masakr Židů od druhé světové války. To z pochopitelných důvodů vyvolává v některých židovských komunitách i mimo ně nevoli. Stejně tak je ale zřejmé, že míra kontroverze byla způsobena nejen přirovnáním k pásmu Gazy, ale také tím, že se jednalo o tvrdou kritiku Izraele. Gessen se v textu jasně vymezuje vůči tomu, jakým způsobem je v Izraeli (či Německu) paměť šoa využívána k legitimizaci vedení tvrdé války v Gaze.
Připomíná to tak více událostí, ve kterých byli od začátku války někteří lidé „napomenuti“ za přílišně kritické stanovisko vůči izraelskému postupu po 7. říjnu. I přestože se zatím kauza tolik nevymyká jiným snahám umlčet kritičtější hlasy vůči Izraeli, bylo by chybou opomenout debatu o souměřitelnosti holocaustu, která byla textem otevřena. Nadále vzpomínat je důležité, ale text Gessen nám mimo jiné připomíná, že nedotknutelnost holocaustu z nás častěji spíš dělá zajatce této dějinné paměti a neumožňuje v ní nacházet poučení pro budoucnost.
Historikerstreit
Debata o jedinečnosti holocaustu není nová. Zvláště v Německu proběhla mezi prominentními intelektuály už v osmdesátých letech v podobě tzv. sporu historiků (Historikerstreit), který probíhal na stránkách Frankfurter Allgemeine Zeitung a Die Zeit. Sérii výměn odstartoval článek Jürgena Habermase, který vystoupil proti neokonzervativním tendencím v tehdejším Německu, které kritizovaly přílišnou levicovou zahleděnost do historie a z ní vycházející kulturu odpovědnosti za nacistické zločiny. Součástí diskuze byla debata ohledně toho, zda je možné porovnávat holocaust s jinými historickými událostmi, včetně sovětských gulagů. Ze strany pravice však často docházelo k přílišné relativizaci holocaustu se snahou vytvořit novou německou národní identitu, která bude stínu zodpovědnosti zbavena.
Jak poznamenává Michael Rothberg ve svém eseji o Historikerstreit, svět se od té doby dramaticky proměnil a s ním i pozice pravice a levice. Zatímco ve více než 30 let starém sporu německá levice obhajovala jedinečnost holocaustu, nyní jeho singularitu spíše popírá a snaží se hrůzy šoa zasadit do kontextu a vytvářet k němu historické paralely. Na druhé straně se část pravice spíše zastává Izraele a jeho snahy obhájit „výjimečnost“ této historické události.
Tuto proměnu podle Rothberga dokazuje i obdobný spor, který v Německu propukl (často nazývaný právě Historikerstreit 2.0) v roce 2020 okolo kamerunského filosofa Achille Mbembeho, který byl obviněn z antisemitismu a relativizace holocaustu. Ten v eseji The Society of Enmity (2016) přirovnává apartheid v Jižní Africe k nacistické genocidě. Jinde v textu navíc přináší paralely mezi jihoafrickým apartheidem a izraelskou okupací palestinských území. V tomto sporu to byla naopak progresivní německá levice, která tyto příměry obhajovala, zatímco konzervativci byli proti.
Neopakovatelný fenomén?
Během poslední dekády posílily v západním světě pravicové nálady, jak jsme mohli vidět u Brexitu, zvolení Trumpa či vzestupu krajní pravice v Evropě. Patří sem i mainstreamizace krajní pravice v Netanjahuově Izraeli. Změnilo se rovněž postavení holocaustu v evropské paměti. Všechny tyto fenomény staví kontext debaty o jedinečnosti nacistické genocidy do jiného světla.
Je tak důležité, v jakých národních a dobových souvislostech jsou podobná přirovnání pronesena. Pavel Barša ve své knize Paměť a genocida ukazuje, jak může jedinečnost holocaustu nabývat v různých národních kontextech odlišných významů. Již zmiňovaná obhajoba jedinečnosti nacistické genocidy ve Spolkové republice Německo osmdesátých let byla podle něj projevem morálního univerzalismu, protože poukazovala na lekce plynoucí z holocaustu pro všelidskou vzájemnost a sounáležitost. Naopak v Izraeli se v tomtéž období jednalo spíše o výraz morálního partikularismu. Podle Barši bylo posilující vědomí holocaustu podnětem pro upřednostnění židovské identity nad jinými, včetně té palestinské.
Sám*a Gessen si je dle svých slov moc dobře vědom*a toho, do jaké míry byl jeho*její výrok kontroverzní. Přesto podle něj*ní existují takové situace, kdy je naopak morálně a politicky nutné dělat i takto znepokojující přirovnání. Gessen ve svém textu formuluje progresivně-levicovou odpověď na otázku jedinečnosti holocaustu v proměněném kontextu 21. století. Ukazuje, že ve stínu holocaustu budou naše společnosti patrně žít nadále a je jen na nás, zda odkaz jeho obětí využijeme k pojmenování existujících nespravedlností.
V tom se ostatně shoduje také s izraelským historikem Tomem Segevem. Ten svou knihu o izraelské politice paměti uzavírá obdobným imperativem. Jestli podle něj šoa člověka k něčemu vyzývá, tak především ke starosti o demokracii, potírání rasismu a obhajobě lidských práv. Jak je zřejmé z německého historického sporu či izraelské politiky paměti, debaty o jedinečnosti a porovnatelnosti holocaustu nejsou koneckonců tolik o poznání minulosti, jako spíše o správném směřování v budoucnosti.
Jak připomíná Barša, některé skupiny odkaz holocaustu zneužívají k utvrzování své národní identity a prosazování svých partikulárních cílů, ať už je to za účelem posilování národní identity či ve prospěch boje proti svým nepřátelům. Důraz by měl být kladen na propojení mezi lidmi jakožto lidskými bytostmi, spíše než na základě jejich příslušnosti k určitým skupinám. Poučení, které si mimo jiné z holocaustu brala i sama Arendt. Cílem by pak mělo být takové vzpomínání, které před nás klade především závazek k tomu, aby se něco podobného v dějinách již neopakovalo – a to pro nikoho.
Autorka je spolupracovnice redakce.