Photo Georeator, PxHere, CC0
Mezi ukrajinskými uprchlíky, kteří přišli během války do Česka, je celá řada kvalifikovaných i vysoce kvalifikovaných lidí. Přesto se nedaří, aby se tito lidé zaměstnali v profesích, které vykonávali na Ukrajině. Brání tomu celá řada okolností. Existují přístupy, které by český stát mohl aplikovat, aby se lidé snáz mohli integrovat, bohužel to však spíš vypadá, že ve vztahu k uprchlíkům volí spíše strategii nechat věci plynout a jediný vysledovatelný nástroj, který používá, je snižování podpory. Na první pohled by se mohlo zdát, že je to logický přístup, jenže nefunguje.
Bydlení a práce, práce a bydlení
Socioložka Olga Gheorghiev ze Sociologického ústavu AV ČR, která v současnosti dělá výzkum mezi ukrajinskými uprchlicemi ohledně pracovních podmínek, upozorňuje na to, že možnost dělat dobrou práci úzce souvisí také s ubytováním. Řada uprchlic dostala ubytování v různých ubytovnách nebo penzionech na horách v pohraničí, kde není mnoho pracovních nabídek.
„Případ izolovaných zón je zajímavý z hlediska práce. Žijí tam sice vysoce kvalifikované ženy různých profesí a ženy, které na Ukrajině pracovaly jako podnikatelky, manažerky, ale možnosti v těch místech, kde teď žijí, jsou velmi omezené. Zároveň na ně tlačí politika českého státu, aby se staly co nejvíce finančně nezávislé,“ naráží Gheorghiev na Lex Ukrajina V.
Poskytovatelé bydlení byli navíc motivováni mít ve svých ubytovacích zařízeních co nejvíce lidí, protože tak měli vyšší příspěvek od státu. „V pohraničí jsem se v jednom místě setkala s něčím, co nelze asi nazvat jinak než obchodem s chudobou, kdy se majitel ubytovny snažil vměstnat co nejvíce lidí do jedné místnosti, takže tam bydlí třeba dvě rodiny v jednom pokoji a žijí takto už víc než rok,“ popisuje socioložka podmínky, se kterými se některé rodiny musejí utkávat. Možnosti lepší práce ovlivňuje i skutečnost, že děti začaly v těchto místech chodit do školy, matky pracují často jako uklízečky nebo pomocná síla v kuchyni, dělají práci, která je v místě dostupná. Odpoledne po české škole ještě on-line sledují ukrajinskou školu a mají tolik práce a starostí, že jim často nezbývá už energie na to, aby se učily česky nebo si sháněly lepší práci, za kterou by navíc musely odejít, a to by znamenalo, že děti by znova měnily školu a celé prostředí, čemuž je logicky jejich matky nechtějí znovu vystavovat.
Finanční polštář jako základ
Všichni lidé, kteří s uprchlíky pracují, se shodují na tom, že zcela klíčová je pro získání lepší práce znalost jazyka. Lepší integraci uprchlíků, kteří se naučí jazyk, potvrzují i data PAQ Research, podle kterých pracuje 70 procent těch, co se dokážou domluvit, polovina těch, co umějí česky aspoň trochu, a jen 38 procent těch, co vůbec nerozumějí. Zde ovšem není rozlišeno, jakou práci tito lidé dělají. Nejde totiž jen o to, aby se lidé dokázali domluvit, pro lepší práci potřebují i lepší znalost jazyka. Pro to, jestli se toho podaří dosáhnout, je podle socioložky Gheorghiev důležité, zda mají finanční polštář, aby měli čas na aklimatizaci a na to, aby se dobře naučili česky. Uvádí také příklad ženy, jejíž rodina je bohatá, a tak měla možnost nejprve se naučit česky a vytvářet si sociální kapitál a nyní už pracuje jako lékařka. Ve chvíli, kdy lidé tyto peníze nemají, jsou nuceni vzít první práci, která je k mání, a tím se dostávají do koloběhu, ve kterém si jazykové kompetence zlepšují už jen velmi obtížně.
Českému zdravotnictví se nedostává lékařů, zdravotních sester, zubařů a dalších pracovníků. Vstup lidí ze zemí mimo EU na tento segment trhu práce je ale dlouhodobě obtížný.
Aby nebylo potřeba finančního polštáře, existují postupy a politiky, které fungují, jsou známé, popsané, mnohokrát zkoumané a existuje nespočet dat, která ukazují, jaký by měl přístup státu být. Podle analýzy PAQ Research, která pracuje s daty a odkazuje na různé studie, stejně jako příklady politik v zahraničí, je potřeba vytvořit jazykové edukační programy. „V zahraniční praxi se potvrdilo, že aby byl program účinný a dosahoval systematicky vysokých výsledků, je třeba, aby byl pro uprchlíky zaveden povinně,“ uvádí se v analýze. Jako příklad pak autoři uvádějí dánský systém, ve kterém je každý uprchlík povinen pod hrozbou sankcí absolvovat během tří let po příchodu jazykový trénink odpovídající 1,2 rokům plnoúvazkové práce. Trénink je bezplatný a široce dostupný. V Česku je naopak problém, protože jsou jazykové kurzy nedostupné, je jich málo a často nejsou ani zdarma. Takový kurz sice může proplatit úřad práce, přesto je to další bariéra, kterou musejí lidé překonávat.
Jazykové kurzy jsou v Dánsku zakončené standardizovaným testem nutným pro udělení povolení k trvalému pobytu. „Tento systém vykazuje velmi dobré výsledky a umožňuje imigranty v Dánsku efektivně integrovat do pozic odpovídajících jejich kvalifikacím. Zároveň se ukázalo, že jazykový trénink by měl být po příchodu imigranta hlavní – a prakticky jedinou – náplní času, jelikož i přes přechodně zvýšenou nezaměstnanost výrazně zlepší jeho uplatnění na trhu práce,“ odkazuje analýza k dánské studii z roku 2020, která tento fenomén zkoumala.
Nejen jazyk
Možnost učit se česky a také jiným kulturním vzorcům za situace, kdy stát hradí vaše náklady na život, zní v Česku celkem nereálně. Dvaačtyřicetiletá paní Anna, která přišla do Česka se dvěma dětmi, byla na Ukrajině učitelkou a hovoří anglicky i francouzsky. Stará se o své děti a potřebuje pracovat, a proto neumí dost dobře česky. Stát se učitelkou, je pro ni nejspíše nereálné, ale kdyby se slušně česky naučila, mohla by například pracovat jako asistentka pedagoga. Na to jí však za současné situace nezbývají síly.
Jazyk přitom není jediná překážka. Kromě již uvedené sídelní segregace, jsou jimi často další faktory. Složitá je z hlediska integrace i situace pětatřicetileté paní Ireny, která má sedmileté dítě, jež se nedostalo do žádné školy. Paní Irena je právnička, což je vzhledem k povaze práva profese, kterou nelze jen tak vykonávat v jiné zemi. Přesto je jasné, že by se svým vzděláním a kompetencemi mohla dělat nějakou lépe placenou práci, než jsou ty nekvalifikované. Místo toho, aby se intenzivně učila česky a přemýšlela nad tím, jakou rekvalifikaci si vybrat, řeší aktuálně to, že se její dítě nedostalo do školy a ona tudíž nemůže dělat nic.
Jednoduchá není ani situace pana Fedira, který byl na Ukrajině učitelem hudby. Snaží se sice získat práci tak, že kontaktuje různé základní umělecké školy, ale zatím neúspěšně. Kdyby se pořádně naučil česky, což by ale opět vyžadovalo možnost věnovat se intenzivně pouze učení češtiny a mít možnost nestarat se mezitím o existenční starosti, mohl by se živit – pokud by nenašel žádného zaměstnavatele – jako soukromý učitel. I v jeho případě platí, že k dosažení celkem realistického scénáře nemá podporu státu.
Příklad zdravotnictví
Přístup českého státu lze dobře ilustrovat na dlouhodobém problému, kterým je zdravotnictví. Českému zdravotnictví se nedostává lékařů, zdravotních sester, zubařů a dalších pracovníků. Vstup lidí ze zemí mimo EU na tento segment trhu práce je ale dlouhodobě obtížný.
Člověk, který přijde ze země mimo EU, musí projít opravdu dlouhou a nesmírně složitou cestu, aby zde mohl pracovat jako zdravotník. Nejdřív musí absolvovat nostrifikaci a pak musí absolvovat aprobační zkoušku, která se skládá ze tří částí. První je test z odborných znalostí a legislativy, druhá je praktická část, během které musí strávit šest měsíců v nemocnici, v zubní ordinaci nebo v lékárně, a poslední je ústní zkouška. Každá z etap má různá úskalí, v testu je například možnost zaškrtnout více odpovědí, ale pokud aspirant zaškrtne třeba dvě správné a tu třetí nikoliv, nedostane ani jeden bod. Nepovedené testy si uchazeči nemohou ani prohlédnout, aby se ze svých chyb poučili.
Úskalí praktické části spočívá v tom, že trvá šest měsíců, ale pro lidi ze zemí mimo EU neexistuje žádná možnost, jak zde legálně pobývat. U ústní zkoušky jsou obory rozdělené, skládá se ve dvou dnech. V případě zubních lékařů je dokonce potřeba uspět u všech zkoušek najednou. To znamená, že i v případě, že jich uchazeč udělal pět ze šesti a jen jedna se mu tedy nepovedla, musí při příštím pokusu dělat všechny zkoušky znova. Podrobně vše, co se týká této složité cesty stát se v Česku zdravotníkem, popisuje Olga Žernosek, spoluzakladatelka a současná předsedkyně neziskové organizace Doktor Čechov, spolku lékařů se zahraničním vzděláním v našem podcastu.
Olga Žernosek vysvětluje, že postup je stále stejně těžký i pro příchozí z Ukrajiny, jen jsou osvobozeni od poplatku za nostrifikaci a nemusí řešit legálnost pobytu na našem území. Všechny ostatní překážky zůstávají stejné. V důsledku toho tu máme lidi, kteří by mohli pracovat ve zdravotnictví, ale místo toho někde uklízejí nebo pracují v továrně. Jak výhodné je to pro české zdravotnictví i pro státní kasu, není těžké si domyslet. Kolik žije někde na ubytovnách v pohraničí lékařek, zdravotních sester nebo zubařek nevíme, ale je jasné, že český stát v tomto ohledu trestuhodně selhal.
A co ve skutečnosti děláme?
Všechno ukazuje na to, že je pro stát sice krátkodobě výhodné ušetřit na dávkách, ale dlouhodobě velmi nevýhodné, protože takto se státu například nedostane příjem z odvodů, které by se mu ale velmi hodily v situaci, kdy celková populace stárne a řeší se nedostatek peněz na důchody. Podle PAQ Research je jednou z klíčových věcí, které by stát měl udělat, eliminace šedé ekonomiky. „Uprchlíci nesmí spadnout do šedé ekonomiky, která bude vytěžovat jejich složitou pozici a bránit maximalizaci jejich ekonomického přínosu; příležitostí je i snížení počtu Ukrajinců, kteří se v šedé ekonomice nachází v současnosti.“ To zní logicky, jenže jaké jsou ve skutečnosti zcela přímé důsledky české politiky?
„Jsme v situaci, kdy v platnost vstupuje nová legislativa zvaná Lex Ukrajina V. Její součástí je i změna výpočtu humanitární dávky, do které nově patří i započitatelné náklady na bydlení. Problém, na který upozorňujeme z terénu a kontaktu s klienty, je, že se od celkového nároku na dávku, což je součet životního/existenčního minima a nákladů na bydlení, který je 3 000/2 400 korun na osobu, odečítá příjem a zůstatek na účtu,“ vypočítává Matěj Šulc, koordinátor sociálního a právního poradenství v Centru následné podpory uprchlíkům z Ukrajiny z Organizace pro pomoc uprchlíkům. Zdánlivě má tedy například matka s dvěma dětmi ve věku 8 a 11 let nárok na dávku 19 808 korun, což se zdá hodně, ale pokud si vydělá více než 19 808 korun, nebo i méně a má nějaký zůstatek na účtu, nemá nárok ani na korunu.
Ukrajinci nejsou v českém dávkovém systému, tedy pro ně nelze žádat jinou podporu s výjimkou mimořádné okamžité pomoci, která je ale jednorázová pro mimořádné situace, což dlouhodobě nic nevyřeší. Pokud se jedná o samoživitelku s dětmi, které ještě nemohou pracovat, je podle Šulce, který má díky informacím o klientech přehled, celkový výdělek okolo 20 000 korun realita. „Z terénu vidíme, že si klienti dokážou spočítat, že pokud budou mít nelegální příjem, budou mít nárok na nějakou dávku, zatímco pokud budou pracovat oficiálně, často v nekvalifikovaných pracích typu sklad, úklid, picking a podobně, nebudou mít nic a nedokážou se postarat o sebe a děti.“ Proto tedy podle Šulce vzrůstá množství lidí, kteří chtějí nelegálně pracovat a považují to za jediný způsob, jak uživit svou rodinu.
Jazyk v ilegalitě
„V nelegální práci taky není možnost nemocenské, tedy si klienti zhuntují zdraví do situace, kdy bude jejich léčba neodkladná a výrazně nákladnější. Pro samotné klienty to dlouhodobě také není výhodné, může se jim potom stát, že nedostanou mzdu, je s nimi ukončena spolupráce ze dne na den a především takto zůstávají dlouhodobě závislí na podpoře státu, což v důsledku není výhodné ani pro ně, ani pro stát, protože jejich situace nemá dlouhodobou naději na zlepšení. To mimochodem i proto, že v prostředí nelegální práce často pracují ve své jazykové bublině a vůbec si nezlepšují češtinu, která je přitom zásadní pro získání lépe placené práce,“ vysvětluje Šulc, který by také dynamiku obrátil tak, že by stát krátkodobě výrazně zvýšil podporu uprchlíkům, například formou vyšší dávky, ze které by se dalo žít po dobu několika měsíců. „Tato dávka by ale byla podmíněna aktivní účastí v jazykových kurzech,“ vykresluje Šulc možný přístup, který se ukazuje jako funkční v jiných zemích. „Krátkodobě by to sice stát stálo více než humanitární dávka, dlouhodobě by se to ale státu vyplatilo, protože by se uprchlíci dokázali domluvit plynule česky a tím se výrazně lépe integrovat do společnosti, dělat lépe placené práce, ze kterých jsou vyšší odvody a není k nim potřeba dávkové podpory,“ argumentuje Šulc ze zkušenosti z terénu stejně jako ze zahraniční studie.
„Zlí jazykové namítnou, že se přece uprchlíci mohou česky učit i normálně, že je přeci jasné, že když jsou v Česku, tak musí mluvit česky, nicméně zkušenost z terénu ukazuje, že pokud je matka samoživitelka s několika dětmi, o které se musí starat, což neznamená jen nakrmit, ale i umístit do školky nebo školy, zajistit volnočasové aktivity, a tak dále, a k tomu ještě musí sama pracovat, aby alespoň základně uživila sebe a děti, tak její kapacita učit se ještě k tomu po večerech cizí jazyk je výrazně omezena,“ vysvětluje Šulc, proč jsou nezbytné jazykové kurzy.
Právě naopak
Lex Ukrajina V podle všech aktérů, kteří se situací zabývají, počet lidí v šedé ekonomice zvýší. Český stát měl příležitost integrovat mnoho kvalifikovaných lidí, místo toho jim často nedal jinou příležitost než pracovat v prekarizované práci. Nízká motivace uprchlic, které sem často přicházely s představou, že válka brzy skončí a ony se vrátí, a které také byly traumatizované odchodem i strachem o své blízké na Ukrajině, zde jistě sehrála také nějakou roli. Architekti přístupu státu však měli vidět dál a zajistit podmínky k co nejlepší integraci, v prvé řadě zajistit povinné jazykové kurzy dostupné všem. Místo toho sledujeme, jak do prekarizované práce upadá čím dál víc lidí, kteří mohli dostat příležitost. Dopady zákona Lex Ukrajina V se zcela jistě dočkají analýz, až budeme za nějaký čas zkoumat sociální problémy ukrajinské diaspory v Česku a klást si otázku, jak se to vlastně mohlo stát.
Autorka je redaktorka Alarmu.