Foto Magdalena Grzymkowska
V popelu uprchlického tábora Moria na řeckém ostrově Lesbos se potulují jen psi a kočky. Jdou po stopě opuštěného oblečení, zelených kostiček z lega, těstovin v plastových krabičkách a afghánského chleba. Kostry zhroucených postelí jsou přikryty konfetami z kartónu. Je to tu cítit pečenými brambory.
Dvanáctiletý chlapec si sedne na zem. Sedí zády k olivovému háji, ve kterém dodenávna stál jeho stan. Samir Rahimi a jeho rodina, tři mladší bratři, sestra a rodiče, ztratili téměř všechno při požáru, který před dvěma týdny zničil Moriu. „Zbyli jenom policajti a nebe“, říká Rahimi. Zbyl i on sám. Jeho rodina neopustila shořelý tábor ve strachu o skromný majetek – polštář, přikrývku a pár kusů oblečení. Rahimi spal poslední dvě noci na jedné z těchto přikrývek na zemi na úpatí olivového háje v neoficiální části největšího uprchlického tábora v Evropě, který shořel na prach.
Samir dneska nic nejedl. Rád přijme balíček sezamových tyčinek, ale neotevře je. Možná si je schovává na horší časy. Nebo se rozdělí se sourozenci. Ulice, která rozděluje olivový háj s táborem, jenž býval vojenskou základnou, je nyní prázdná. Všechny zvuky zmizely: zvuky kadeřnických salónů, zelinářů, krámků s falafely, dětského smíchu, rozhovorů v daríjštině, perštině, ngalštině, arabštině. Stany a přepravní kontejnery zachvátil oheň, ale řada toalet a sprch stále stojí. Teď je můžete volně používat. Beze strachu, že vás někdo znásilní nebo pobodá, jako to bylo dřív, když v táboře bydlelo třináct tisíc lidí. Před koronavirovou pandemií v Morii žilo ještě více obyvatel – přes dvacet tisíc.
Na silnici
Běženci zůstali na silnici mezi Moriou a Kara Tepe, dalším táborem s více než tisícovkou lidí. Jen některé z obětí požáru měly stan. Řecké úřady jich na začátku rozdaly tři tisíce. Ti, na které se nedostalo ani od neziskovek, spali na zemi na parkovišti vedle Lidlu, který byl po celou dobu zavřený.
Skupinka mužů hraje karty pod ručně vyrobenou střechou. Pár dětí skáče panáka. Je devět hodin ráno a slunce už začíná pálit. „Kamaráde, žádná voda, žádné jídlo!“ řekne procházející Afghánec. Někteří lidé nejedli už dva dny. Pár zbylých neziskovek není schopno zajistit pomoc pro všechny. Policejní zátarasy to dělají ještě složitější. I Doktoři bez hranic měli potíže se dostat do svých klinik, které přežily požár. Organizovaná distribuce potravin začne až v sobotu. Ale ani tak se na každého nedostane, není dost porcí. A z „jídla pro Morii“ se lidem dělá špatně. Je stejné jako v táboře, poskytuje ho cateringová společnost, která má dohodu s armádou. Není vhodné pro děti. Vlastně není vhodné pro nikoho. Mnoha lidem se udělalo zle a po jídle zvraceli.
Ve stanech bydlí i deset lidí. Stále nejsou k dispozici matrace, alespoň už ale přišly přikrývky. I když vláda všechny ujišťuje, že je to dočasné řešení, nikdo tomu nevěří, uprchlíci ani místní.
Nad parkovištěm se vznášejí obavami. „Co se s námi bude dít? Nechají nás (Evropané) tady?“ uvažuje Ali Džafárí z Afghánistánu. Všichni kolem něj vědí, že mezitím většina nezletilých bez doprovodu odešla do pevninského Řecka. Co ti ostatní? Ti, kteří zažili peklo v Morii, si pravděpodobně břímě násilí ponesou po zbytek života. „Tisíc lidí do Německa? A sto do Nizozemí?“, rozpačitě se směje Samira Nijazí z Afganistánu. „Co se ale stane s ostatními?“.
Mirjam Násirí radši týden zůstala na ulici pod plachtou na rákosových tyčích, než aby vstoupila do tábora. Co když tam taky začne hořet? Jak se dostaneme ven? Sedí na chodníku na dece, kterou se jí podařilo zachránit před ohněm. Zůstává pozitivní, občas se i zasměje. I když neví, co se s ní stane. Přísahá, že do nové Morie nevkročí. V té staré byla dlouho. Slyšela, že těhotná žena spáchala v novém táboře sebevraždu. Nechce skončit stejně, je v šestém měsíci. Proto s ostatními uprchlíky neprotestovala. Musí se toho ušetřit, dnes jedla jenom ovoce. „Jídlo pro Morii nám škodí. Raději nejím. Nemůžu oslabovat své tělo ještě víc, než už je.“
Věřte úřadům
Takhle tomu bylo v pondělí 14. září odpoledne. Ve čtvrtek se Násirí a její muž, bývalý policista pronásledovaný v Afghánistánu Tálibánem, odstěhovali do nového tábora. Předtím přespávali na vojenské střelnici. Ve čtvrtek ráno policie přiblížila zátarasy k supermarketu Lidl, kde pobývala většina uprchlíků. V sedm ráno začala chodit policie od přístřešku k přístřešku a budit spící, aby je odvedla do nového tábora. „Všechno probíhá hladce, běženci se pomalu shromažďují a přihlašují se v novém táboře,“ říká mi řecký novinář Stavros Malichudis, který se dostal dovnitř. Aby mohl zdokumentovat počínání policie, musel přelézt nedaleký kopec. Tisku není od neděle vstup povolen.
Ministerstvo pro migraci a azyl zdůraznilo ve zprávě uprchlíkům, že se nemají čeho bát: „Tábor je jediné bezpečné místo na ostrově pro tebe i tvou rodinu. Tam vám řecký stát zajistí elektřinu, vodu, zdravotní péči, WIFI atd. Nevěřte nikomu jinému než řeckým úřadům, ostatní vás využívají.“
„Pamatujte: váš blahobyt je pro nás důležitý,“ slibuje zpráva Úřadu vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHRC) bývalým obyvatelům Morie. Atmosféra v novém zařízení je ale katastrofální. Bašala (z bezpečnostních důvodů nezmiňujeme skutečné jméno) posílá fotky záchodů a jídla, které lidé dostanou jednou denně: „Smrad je nesnesitelný, všechno je neuvěřitelně staré a ve strašném stavu. Nic nefunguje. Jeho večeře se skládá z jablka, jogurtu, kusu bagety a z hotového pokrmu – brambor a něčeho, co připomíná maso.
Bašala a Nasárí sdílejí stan s šesti lidmi. V jiných stanech bydlí i deset lidí. Médiím se sděluje, že ve stanech bude asi pět až šest lidí. Bašala spal od soboty do úterý na zemi na plachtě stanu od UNHRC. V úterý ráno mi poslal fotku spacáku a přikrývky. Stále nejsou k dispozici matrace, alespoň už ale přišly přikrývky.
I když vláda všechny ujišťuje, že je to dočasné řešení, nikdo tomu nevěří, uprchlíci ani místní. „Dočasně znamená v Řecku napořád.“ říká Chrisanthi Zeibeki, vlastník pekárny v Panagiudě, asi dva kilometry od nového tábora. V úterý zveřejnila místní média smlouvu o pronájmu pozemků a vláda už náklady zahrnula do svého rozpočtu do roku 2025.
Nevěřte fámám
Vláda již dříve uvedla, že kvůli pandemii nebude nikoho posílat do pevninského Řecka ani do jiných evropských zemí. „Nevěřte fámám,“ sděluje ve zprávě uprchlíkům. Obyvatelé Morie se budou moci volně pohybovat, třeba si jít nakoupit, aby si mohli uvařit, až po ukončení karantény. Což může trvat dost dlouho. Jen ve čtvrtek bylo potvrzeno 135 nových případů koronaviru při registraci uprchlíků – u vstupu se provádí test.
Všechny uprchlické tábory v Řecku jsou od dubna v karanténě. Poté co se objevily první případy nákazy, byla Moria na začátku září uzavřena do úplné karantény. Stejný scénář se opakoval o týden později na ostrově Samos. První tři případy nákazy byly objeveny v místním táboře s kapacitou 648 lidí, kde ve skutečnosti bydlí 4600 lidí. V úterý 15. září v noci vypukl požár. Hasiči všechny ujistili, že hrozba pominula, oheň byl uhašen. Nebylo to však poprvé. V dubnu následkem požáru zůstalo 200 lidí bez domova. Takovéto nehody se stávají pravidelně ve všech uprchlických táborech v Řecku. Ve většině táborů má přístup k elektřině jen část areálu a obyvatelé nacházejí vlastní způsoby, jak uspokojit potřeby každodenního života (například nabíjení telefonů nebo používání větráků v horku). V Morii tak dochází ke „kradení“ elektřiny z několika stožárů uvnitř zařízení. To sice dokázalo zajistit určitý pocit uspokojení základních potřeb, ale znamenalo to také četné výpadky elektřiny nebo propuknutí požárů kvůli zkratu. Nedostatečný přístup k elektřině také znamenal, že si obyvatelé museli najít jiný způsob, jak si uvařit jídlo. Používání plynových bomb jak v původním zařízení, tak i ve stovkách stanů postavených kolem původního tábora, vedlo k výbuchům a požárům.
Bůh na nás zapomněl
Nevládní organizace již nyní bijí na poplach, že nový tábor na Lesbu není ani zdaleka bezpečné místo. Norská nevládní organizace Aegean Boat Reports zveřejnila na svých stránkách video tábora natočeného ze vzduchu: „Nový ,dočasný‘ tábor v Kara Tepe na Lesbu je obrovský. Tak velký tábor Evropa ještě neměla. Podle řecké vlády bude mít po dokončení kapacitu dvanáct tisíc lidí. Ze vzduchu může vypadat dobře, stany jsou ale ve většině případů postaveny přímo na holé zemi bez palet pod nimi. Problém nastane s vodou a blátem, až začne pršet. První zkouška může nastat již tento víkend, předpověď počasí naznačuje silné deště a vítr.“
Původně se na ostrově Lesbos plánovalo postavení tří středisek, aby se předešlo přelidnění. Na tři tisíce lidí mělo být posláno do tábora blízko Kara Tepe, zbytek do jiných táborů. Jeden z nich měl vyrůst na popelu tábora Moria. Ale již v sobotu mi mluvčí Ministerstva pro migraci a azyl řekl: „Předpokládáme pokračování ve stavebních pracích a budeme stavět více a více stanů. Víte, čím více, tím lépe, čím více, tím lépe.“
Běženci se však nesmějí. Ve čtvrtek mi Mirjam napsala přes WhatsApp: „Jsem strašně unavená. Doufám, že to brzy skončí. Modli se za nás.“ Hamid, který má psychologický problém, do tábora ještě nevstoupil: „Mám strach z uzavřených míst. Srdce mi buší. Bůh na nás zapomněl.“
Autorka je novinářka.
