Lidská práva obchodujeme jako ropu nebo palmový olej

V uplynulém týdnu došlo k dvěma událostem, na kterých se opět ukazuje, že lidská práva – a v důsledku i právo mezinárodní – jsou pouze dobrovolnou součástí fungování naší společnosti, stejně jako třeba clo na dovoz palmového oleje nebo obchod s ropou. První událostí bylo rozhodnutí o přijetí Chorvatska do schengenského prostoru; druhou prodloužení kontrol na česko-slovenské hranici. Podívejme se, co tyto dvě věci spojuje.

Brutální chorvatská policie

Rozšíření schengenského prostoru je obecně pozitivní jak pro samotné Chorvatsko, tak pro ostatní státy EU, a to nejen z pohledu ekonomického, ale i třeba z pohledu cestovního ruchu. Vedle toho však zapomínáme – nebo spíše úmyslně ignorujeme – to, co se už několik let děje především na chorvatsko-bosenské hranici, kudy prochází jedna z variant tzv. balkánské migrační trasy.

Je nešťastné, že ministr vnitra Vít Rakušan stále trvá na dodržování readmisních dohod se Slovenskem, čímž však pouze podporuje byznys pašeráků a převaděčů.

Je poměrně dobře prokázáno, že chorvatská policie dlouhodobě porušuje mezinárodní právo na individuální posouzení žádosti migrantů o azyl. Kromě toho však máme celou řadu zdokumentovaných případů, kdy chorvatské pohraniční hlídky zadržené migranty bily, týraly, okrádaly o telefony, peníze i cennosti a odvážely zpět na bosenské území. Orgány EU se k tomu ovšem dlouhodobě raději nevyjadřují. Přijetí Chorvatska do Schengenu bez toho, že by tato praxe byla problematizována a řešena, pak ukazuje, že mezinárodní právo se dodržuje hlavně tehdy, kdy se nám to hodí.

Pohraniční kontroly nepomáhají

Policejní a vojenské kontroly na česko-slovenské hranici probíhají už od konce září. Celkem se podařilo zadržet přes stovku pašeráků a necelých deset tisíc migrantů. V posledních týdnech počet migrantů výrazně klesá, přesto došlo k prodloužení kontrol, zatím do 27. prosince. Na první pohled by se mohlo zdát, že kontroly fungují, protože počet migrantů se snižuje. Bylo by ale velkou chybou plést si v tomto případě korelaci s kauzalitou. O množství migrantů, kteří procházejí balkánskou trasou, se rozhoduje úplně jinde než na našich hranicích se Slovenskem a nijak nesouvisí s přísností těchto kontrol.

Určují je tři důležité faktory. Prvním je situace syrských uprchlíků v Turecku (zhoršuje se, proto jich začalo letos přicházet více), druhým je intenzita brutality na hranicích států, které sousedí se Srbskem (Bulharsko, Maďarsko, Severní Makedonie) a třetím, velice důležitým, je počasí. V mrazivých teplotách se na cestu zkrátka vydává mnohem méně migrantů. Je tedy nešťastné, že ministr vnitra Vít Rakušan stále trvá na dodržování readmisních dohod se Slovenskem, čímž však pouze podporuje byznys pašeráků a převaděčů, jakkoli se proti němu vymezuje a uvádí ho jako hlavní důvod kontrol. Jediným reálným efektem je nicméně to, že migranty přechod hranice stojí více peněz a v horším počasí více trpí.

Jak je na tom V4?

Podívejme se na přístup k neregulérní migraci v kontextu uskupení V4, do kterého patří Polsko, Česko, Slovensko a Maďarsko. Všechny tyto státy jsou v poslední době nějak ovlivněny migrací a stále deklarují určitou míru soudržnosti. Na vrcholu pomyslného žebříčku brutality a nelidskosti stojí jednoznačně Maďarsko, které jako první postavilo ostnatý plot na hranici se Srbskem a posledních sedm let je tvrdě kritizováno za svůj přístup k migrantům a uprchlíkům nejen neziskovými a nevládními organizacemi, ale například také Evropským soudem pro lidská práva. Maďarsko vytvořilo nelegální pohraniční pásmo, ze kterého migranty vrací násilně do Srbska, bije lidi obušky, nechává je hladovět v pohraničních táborech a neumožňuje jim lékařskou ani právní pomoc.

Minulý rok se s Maďarskem rozhodlo soutěžit Polsko. Situace byla komplikovaná, protože běloruský diktátor Lukašenko začal do Minsku letecky převážet tisíce migrantů ze zemí Středního Východu a severní Afriky a posílat je na polské hranice. Nicméně Polsko se rozhodlo problém řešit bez ohledu na to, kdo při tom bude trpět nebo kolik lidí zemře. Postavilo ostnatý plot, zavedlo pohraniční pásmo, do kterého nesměla humanitární pomoc a často ani novináři, a s klesajícími teplotami polská pohraniční stráž začala lovit migranty v hlubokých lesích, vracet je do Běloruska, bít je i okrádat. Několik desítek lidí zemřelo. Pohraniční plot stojí dál a polské úřady reportují každý měsíc několik stovek až tisíc pokusů o překročení této železné opony.

Česká republika je v tomto ohledu zdánlivě pozitivním případem, protože se k migrantům chová relativně civilizovaně (i přes občasné incidenty na hranicích nebo bezdůvodné umísťování do detenčních zařízení). Bývalá ani současná česká vláda se však nijak nevymezila vůči chování našich sousedů a spojenců na hranicích. Premiér Fiala se svého času nechal fotit u maďarského ostnatého drátu, představitelé ODS se staví na podporu Polska a ministerstvo vnitra hrdě vysílá desítky policistů na Balkán, aby tam chránili Evropu před jakýmsi virtuálním nebezpečím, které prý přinášejí zoufalí syrští uprchlíci. Mimochodem, pokud se Syřané dostanou do Německa, v drtivé většině případů uspějí se žádostí o mezinárodní ochranu nebo azyl.

Zmiňme na závěr ještě Slovensko, které se nakonec zachovalo jako nejotevřenější země a postavilo na česko-slovenské hranici infrastrukturu a zázemí pro migranty, kde jim poskytuje základní lékařskou pomoc, teplé nápoje i stravu. O účinnosti a efektivitě českých kontrol přitom svědčí i to, že ve slovenském uprchlickém táboře se migranti nehromadí, ale spíše tudy plynule procházejí na své cestě do první opravdu civilizované země – Německa.

Nezbývá, než si povzdechnout, že Chorvatsko se do našeho „klubu lidských práv na baterky“ docela hodí a nebude svou brutalitou nijak zvlášť vybočovat ze standardů zemí východní části EU, na které jsme si už zvykli: „pevnost Evropa“, utrpení na hranicích a ostnaté dráty.

Autor je analytik spolku Pomáháme lidem na útěku.