Na planetu Špindl je klimatická katastrofa krátká

Zpráva o povolení rozšíření kapacity lyžařského areálu ve Špindlerově mlýně je dalším učebnicovým příkladem toho, jak stát pod tlakem soukromého byznysu selhává v ochraně životního prostředí.

Austrálie je už několik týdnů v nekontrolovatelných plamenech, Viktoriiny vodopády téměř vyschly, Benátky minulý měsíc několikrát zaplavil rekordně vysoký příliv, v Madridu a Bruselu se minulý týden vedly vzrušené debaty o bezprecedentních krocích nutných k zabránění klimatické katastrofě. Zatímco svět trýzní dopady prohlubující se klimatické krize, miliardáři v Česku evidentně žijí na úplně jiné planetě. Na planetě jménem Špindl nic jako sucho, nedostatek sněhu ani šesté velké vymírání druhů neexistuje. Špindl je zřejmě centrem krásných, opálených lidí, kteří celý den v zlatých kombinézách lyžují na umělém sněhu, paří na nekonečných večírcích a vzájemně uzavírají další výhodné obchody směřující k ještě větší expanzi jejich podnikatelských aktivit, rozšiřování sféry vlivu a extrakci přírodních zdrojů.

Pro lidi, kteří jsou součástí netransparentní sítě propojující stát s byznysem, je životní prostředí hodnotou, jen pokud ho lze využít k soukromému zisku.

Skutečnost, že Královéhradecký krajský úřad na základě pověření Ministerstva životního prostředí vydal kladný posudek pro megalomanský projekt slovenského miliardáře Igora Rattaje, hlavního akcionáře společnosti Tatry Mountain Resorts, musí zvednout ze židle nejen ochrance přírody. Jedná se o výstavbu patnácti kilometrů nových sjezdovek a s tím související infrastrukturu přímo v srdci Krkonošského národního parku. Národních parků v Česku nemáme zrovna mnoho a i obyčejného milovníka zimních sportů začíná štvát zvyšující se tlak nejrůznějších zbohatlíků na privatizaci a monetizaci posledních zbytků relativně nepoškozené české přírody. Na investičním projektu založeném na propojení špindlerovských skiareálů přitom nezarazí jen to, k jak rozsáhlému kácení stromů a masivní výstavbě daly úřady své posvěcení. Do projektu jsou zapojeni i lidé, kteří se ve svých obchodních aktivitách pohybují na tenké hranici mezi politikou a soukromou sférou, jako jsou Roman Janoušek, Tomáš Hrdlička nebo Martin Roman. Hlavním investorem plánovaného rozšíření je společnost Melida, která dnes skiareál ve Špindlerově mlýně provozuje. Jenomže akcie Melidy drží hned několik dalších společností. Jednou z nich je třeba Skidor, za nímž podle všeho stojí Roman Janoušek. Stejný podíl akcií jako Skidor má ale i NVT Tomáše Hrdličky, další kontroverzní postavy pražské politiky. Významný podíl v Melidě má už zmiňovaný Igor Rattaj a jeho Tatry Mountains Resorts, ale skrze společnost SMMR v ní jako podílníka najdeme také bývalého šéfa ČEZu Martina Romana.

Polistopadová traumata jako hlavní investoři

Zatímco značná část obyvatel by se pravděpodobně shodla na tom, že ochrana národních parků a jejich zachování pro příští generace patří k důležitým veřejným zájmům – tím spíše v době, kdy se na nás ze všech stran valí temné zvěsti o bezprecedentní míře destruktivního vlivu lidstva na přírodní ekosystémy –, to samé již nelze tvrdit o obchodních zájmech a aktivitách výše uvedených osob. Roman Janoušek, proslulý přezdívkami jako Kolibřík a Mazánek, je neodmyslitelně spjat s kauzou Opencard i mnoha dalšími machinacemi, včetně pochybností o jeho nakládání s financemi (praní špinavých peněz). Janoušek ale také skončil ve vězení za úmyslné těžké ublížení na zdraví. Tomáš Hrdlička pro změnu patří ke skupině tzv. krajských kmotrů rekrutujících se z řad nejvlivnějších členů ODS a je spjat s mnoha pražskými kauzami v době primátorství Pavla Béma. Martin Roman pak čelí podezření, že se coby čelní představitel polostátního ČEZu podílel na financování politických stran. V součtu jde tedy o osoby ztělesňující mnohá traumata naší polistopadové historie.

Kladný posudek EIA vydaný krajem pro záměr na takto zásadní rozšíření skiareálu ve Špindlerově mlýně tak vyvolává podezření. Slovenský miliardář Igor Rattaj, „otec“ myšlenky „krkonošského Aspenu“, sice popisuje, jak obtížné bylo najít úředníka, který by kladný posudek pro megalomanský zásah do přírody podepsal, nakonec se ale někdo přece jen našel. V podmínkách státu silně spjatého se soukromým byznysem se však obtížně odhaduje, zda a do jaké míry šlo o korupci, či spíše o chybu v systémovém nastavení. Základní problém totiž spočívá ve způsobu, jakým v Česku k ochraně přírody přistupujeme.

V článku na iDnes jsou zmiňovány některé dílčí aspekty dohody dosažené mezi stavaři a ochranáři, jako je například podmínka ochrany stanovišť netopýrů a vymezení období, kdy ke kácení stromů s těmito stanovišti nesmí docházet. Dále je zde zmíněno, že sjezdovky nemají vést až na samotné horské vrcholky, čímž údajně dojde k respektování „ochranných pásem“. Takové detaily však spíše vyvolávají falešný dojem šetrnosti k životnímu prostředí a mají za cíl uklidnit veřejnost. Ve skutečnosti jsou jasným důkazem pokračujícího sektorového a nekomplexního přístupu k ochraně přírody, kdy se vybrané jevy posuzují pouze individuálně a bez vzájemné provázanosti, zatímco navazující a nadlokální dopady jsou ignorovány.

Stát jako asistent soukromého byznysu

K přehlíženým dopadům patří například vliv zvýšeného provozu a návštěvnosti na místní ovzduší i světové klima, úbytek biodiverzity, nedostatečné zadržování vody v krajině, zvýšená spotřeba energie v nových provozovnách či zmenšení významného úložiště uhlíku v důsledku kácení horských lesů. I když nemůžeme vyloučit, že šlo o utilitární dohodu dosaženou na základě vlivných sítí mezi místními i vládními elitami, posudek lze zároveň vnímat i jako další z řady selhání českých úřadů, pokud jde o přístup k ochraně životního prostředí. Ve své podstatě vychází z konzervativního pojetí přírody jako něčeho, co není hodnotou samo o sobě, ale statkem, o nějž se člověk musí starat a jemuž teprve až svou péčí hodnotu vtiskuje. Pro lidi, kteří jsou součástí netransparentní sítě propojující stát s byznysem, je životní prostředí hodnotou, jen pokud ho lze využít k soukromému zisku. A státní instituce bez adekvátních kontrolních mechanismů ze strany nezávislých institucí a občanské společnosti u této monetizace přírody ochotně asistují.

Podobné destruktivní projekty, jimiž „česká elita“ výrazně a negativně zasahuje do naší budoucnosti, by měly být ve fungující demokracii vystaveny ostrému odporu veřejnosti. Avšak ve společnosti, která má tendenci zaměňovat přírodu s upravenou kulturní krajinou, za každých okolností přístupnou a vždy pečlivě očištěnou od klestí, mrtvých stromů i nebezpečných predátorů, budeme takový odpor hledat těžko. Mimo jiné i vinou nereformovaného školství u nás naprostá většina lidí nechápe, jak přírodní ekosystémy fungují, ať už lokální či globální. Umíme vyjmenovat základní druhy obojživelníků a krytosemenných rostlin, ale nevíme zhola nic o závislosti lidské civilizace na klimatickém systému a funkčních ekosystémových službách. Těžko se pak můžou studenti a studentky z hnutí Fridays for Future spokojit s tvrzením našich politiků, že v ochraně životního prostředí a klimatu údajně rozhodují především fakta. Právě fakta, jimiž se konvenční ochrana životního prostředí v Česku řídí, lze celkem jednoduše zpochybnit. Z růstu HDP, spotřeby energie v automobilovém průmyslu ani výtěžků Igora Rattaje ze zvýšeného prodeje lyžařských permanentek se v budoucnosti rozhodně nenajíme.

Autorka je sociální geografka.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies