O právě objeveném hrdinství dnešní doby a jeho symbolech

Tleskáme hrdinkám v první linii, a přitom zapomínáme, že místo potlesku nebo symbolických gest by potřebovaly, aby jejich práce byla důstojná, bezpečná a dobře zaplacená.

Hrdinky dnešní doby. Je to jedna ze současných otřepaných frází, nebo – jak jsme jim říkali v hodinách češtiny – floskulí. Ale o jazyku platí, a o tom mediálním obzvlášť, že žádné slovo, ani aktuálně módní floskule, není bez významu.

Když přišla apokalypsa, byla úplně jiná, než jakou jsme ji čekali. Museli jsme zapomenout na to, co jsme kdy viděli v kině, protože běžným apokalyptickým úborem se stalo pyžamo nebo tepláky s hodně elastickou gumou v pase. Stejně tak hrdinové vypadají jinak, než bychom čekali. Fotky pohledných žen ve zdravotnickém oděvu s otlaky a modřinami od respirátoru obletěly svět.

Někde dříve, jinde později se vyděšeně zastavil život. U nás to bylo v polovině března. Je to ale jen zdání – společnost funguje dál. Vytvořilo se nám tu několik „prvních linií“, o jejichž osobách a obsazení už nikdo nepochybuje – zdravotnictví, sociální služby, obchod a školství jsou výrazně feminizované profese, roušky šijí převážně ženy, o domácnost se starají převážně ženy, děti učí převážně ženy.

Je naprosto nezbytné, abychom si uvědomili, že tohle dnešní hrdinství je v první řadě práce. Ať už ta placená, nebo domácí a neplacená.

Den za dnem, týden za týdnem tato placená i neplacená práce udržuje společnost v chodu a rukou upatlanou od chlebového těsta z podpultového droždí ji drží jako školáka za límec, ať přes okraj apokalypsy nespadne někam, odkud už není návratu.

Tichý i hlasitý potlesk

Hrdinům a především hrdinkám v první linii tleskáme, ať už pomyslně, nebo v předem stanovenou hodinu i doopravdy, v tištěných médiích i na sociálních sítích. Nechápejte mě špatně – zaslouží si to. Ale potlesk ani pomyslné pomníky zkrátka našim hrdinkám a hrdinům nestačí. A někdy o to ani nestojí.

Pokud nějakou činnost označíme za hrdinství, pak takové úsilí odsuneme někam do éterických výšin, kde s medailí není spojena žádná odměna – za hrdinství se tleská, ale neplatí. Stejně jako když o učitelství nebo o práci zdravotní sestry říkáme, že je to poslání, a o domácích povinnostech mluvíme jako o práci z lásky. Kdo by tady mluvil o penězích? Nebo o vyčerpání, zastupitelnosti, dovolené?

Je naprosto nezbytné, abychom si uvědomili, že tohle hrdinství je v první řadě práce. Ať už ta placená, nebo domácí a neplacená. A že to, co vnímáme jako hrdinství, pramení právě z toho, že zaměstnankyně a zaměstnanci se na svou práci nevykašlali, ale doma i mimo domov plnili své povinnosti a dělali to nejlepší, co uměli.

Nestavme jim za to pomníky. Postarejme se o to, aby tato práce byla do budoucna důstojná – bezpečná, dobře zaplacená, dostatečně personálně i věcně zajištěná. Aby nadšence a srdcaře nejen lákala, ale i udržela, bez chudoby a bez vyhoření.

Přiznejme také skutečnou společenskou i ekonomickou hodnotu péči o děti – jen na nich totiž spočívá naše budoucnost. Neberme ji jako samozřejmost, vždyť je to psychická a někdy i fyzická dřina a velká zodpovědnost. Nepředstírejme, že být ženou v domácnosti je pohoda a dovolená, když to tak není. A kolektivní péči a vzdělávání konečně přiznejme nejen vzdělávací, ale i socializační status, který má dávno mít.

Uvědomme si také, že nepečujeme jen o děti. Že křehkých a zranitelných je v naší společnosti mnohem víc a že jich do budoucna méně nebude, ať už se jedná o nemocné nebo o seniory. Mimochodem, kdo zatleskal sociálním pracovnicím a pracovníkům a personálu domovů důchodců?

Obrázek na tričko

K ženské práci se společnost chová s chronickou utilitárností, jak výstižně poznamenává třeba socioložka Hana Maříková. A dodávám, že se tak chová i k feminizovaným profesím. Když je potřebujeme, jsou to hrdinky v první linii. Jinak o nich nemluvíme v lepším případě vůbec, v horším jejich práci devalvujeme („Dojídání po pacientech? Celé prázdniny volno? Kdo z vás to má?“).

Pokud si ale úctu a vděk odbudeme potleskem, případně i nějakým tím pomníkem, nemá to do budoucna valného smyslu. Pamatujme si to. Jinak totiž hrozí, že se fotografie hrdinky dnešní doby stane vyprázdněným symbolem a za pár let ji uvidíme na tričku vedle Rosie the Riveter, Strýčka Sama a Che Guevary. A spolu s pandemií zmizí i zázračně nalezený respekt k převážně ženské práci.

Autorka je odborová právnička a publicistka.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies