Foto Prima TV
Z asi minutové ukázky ze seriálu TV Prima Eliška a Damián se na začátku září stal na sociálních sítích nečekaný virál. Drobná majitelka výrobny marmelád v podání Emmy Smetany si nejprve odfrkne: „Tak pojď, ty hajzle,“ a pak pár chvaty složí nepoměrně většího útočníka před vyjevenými arabskými investory. Negativní odezva Primu poplašila a když následoval propad sledovanosti, odsunula předpokládaný vrchol podzimního programu ze sobotního primetimeu na pondělí. Ostudy se tím však nezbavila.
Emma Smetana na obranu seriálu na sociálních sítích napsala, že do toho všichni před kamerou i za ní dali srdce. Prý přesně věděli, co točí za daných zdejších finančních a časových podmínek – odlehčený, jednoduchý příběh pro celou rodinu, trochu ozvláštněný dvěma časovými rovinami. „Kdo se budete dívat dál, užijte si to tak moc, jak moc nás bavilo tuhle práci v tomhle kolektivu a náladě dělat. Já jsem za své nové kamarády a zkušenosti vděčná a zkazit si to nenechám.“ Negativní reakce internetových uživatelů podle ní jen dokazují, že „míra přednasranosti je v naší společnosti obrovská a tomu odpovídá množství lidí, kteří potřebují ventil.“
Odkýval bych asi jen poslední dovětek. Víc než civilním herectvím, které se dost tluče s patosem zbytku ansámblu, mě ale Smetana naštvala zbytečným přikrášlováním filmařského a seriálového života. Její kolega Robert Urban je zřejmě také vázaný smlouvou, a přece v TV Magazínu výslovně zmiňoval obrovské tempo práce a že „víc času strávili v práci než s blízkými.“
Když si na zápřah stěžuje herec titulní role, který opouští záběr jako poslední, má to pro mě váhu. Elišku a Damiána jsem sice netočil, ale v roli komparzisty jsem zažil, jak za běžných okolnosti vzniká komerční seriál. Podobně jako Smetana bych popsal asi jen své první natáčení rakousko-českého seriálu Sarajevo (2014), když na mě ještě zabíral endorfin z potlesku po posledním obrazu. Rozhodně bych ale takhle neshrnul úhrnem tři čtvrtě roku trvající zkušenost, kdy jsem se snažil podpořit rodinu, se kterou jsem zároveň skoro nežil.
Tímto rutinérstvím jsme velmi rychle nasákli také. Bylo mi jedno, že mám na sobě o dvě čísla větší koženou bundu a že rekvizitáři místo falešných drog dealovali nealko piva a cigára.
S tehdejší přítelkyní jsme bydleli hodinu od Prahy a peníze potřebovali nejpozději včera. Dost jsme bojovali s letitými dluhy z jejích předchozích manželství. Psal jsem v podstatě pořád, a stejně jsem často neměl z čeho složit půlku nájmu. Při jedné z mnoha našich vyhrocených hádek jsem se rozpomněl na zmíněnou zkušenost ze seriálu Sarajevo a také na manžela maminčiny kamarádky z Prahy, který po vyhazovu z pojišťovny pár měsíců obcházel televizní studia. Myslel jsem, že všechna natáčení probíhají jako to v produkci ORF; většinu času zabere čekání, následuje trocha šaškování a pak už jen berete peníze. Potvrzuji, že v Praze a okolí je možné tímhle způsobem vydělat dvacet, šestadvacet tisíc, ale radši hned dodávám, že není o co stát.
Přidáme vám. Práci
Jako příklad použiju jeden díl seriálu 1. MISE odehrávajícího se v nemocničním prostředí, kde působí vojenský lékařský tým. Točili jsme začátkem roku 2021. Na nabídky od Primy ve facebookových skupinách „Komparz ČR“ nebo „Komparz, castingové agentury, nejen pro začínající“ jsem obvykle neodpovídal. Platili jako všichni sto korun na hodinu, ale nabízeli pouze šestihodinová natáčení s „možností (honorovaných) přesčasů“. Smyslem citované klauzule je především zviklat nezkušené a váhavé. Točit šest osm hodin má smysl pro komparz vybavený Lítačkou, ne přespolní. Mě přesvědčila až o dvě stovky lépe honorovaná dvanáctihodinová směna ve vybydleném poplužním dvoře v Bašti, obci na půl cesty z Prahy do Neratovic.
Chtěl jsem být ten den svěží, čekal jsem náročnou šichtu. Naneštěstí jsem si na předchozí den domluvil jiné natáčení a také můj nejpesimističtější odhad jeho délky byl mylný. Pustili nás ještě o dvě hodiny později, načež jsem byl zpátky v Poděbradech kolem jedenácté. Po stěží čtyřech hodinách spánku jsem vstal a šel na první ranní vlak, abych v Praze před pátou chytil poslední noční tramvaj a dojel včas na kostýmní zkoušku. V polospánku jsem prošel testem na antigeny, kostymérnou i maskérnou a zkoušel potom usnout v kavárně, kde jsme čekali na autobus, nebo během jízdy. Jistěže jsem mezi padesáti komparzisty nezabral. Pořád někdo žvanil.
Jakkoliv jsem byl ospalý, poznal jsem kolem známé tváře v pilné práci. Okruh lidí, které mohou produkce zaplatit, aby dělali křoví v záběru, šibovali kamerami, věšáky, kolejnicemi a jeřáby nebo byli ověšení kosmetickými taškami, je obecně úzký. Proto ti volní mají k nekonečným šichtám ještě pestrou pracovní náplň. Tytéž vesele švitořící paní jednou v pohodlí ateliéru mezi řečí oblečou a upraví pár civilů, protože na rozdíl od venkovního natáčení odpadá sborka a rozborka filmového setu i čekání na správné světlo a počasí.
Jindy kmitají v tuhé zimě po nevytápěném zámku nebo kolem vojáků v rozbahněném újezdu. Také tam bývají milé, ale ne proto, že by tolik svoji práci milovaly. S bídně placeným komparzem, který jednou zapomene doma produkcí vyžadovanou tašku se třemi variantami oblečení, podruhé vleze do záběru a potřetí kecá, když asistent režie trvá na naprostém klidu, lépe pořídí po dobrém. Když nabydou dojmu, že je komparz neslyší, už si servítky neberou.
V podobně pozitivním duchu nás koučoval také režisér Jaromír Polišenský, zodpovědný za valnou část seriálové tvorby TV Prima včetně Elišky a Damiána, Zoo a 1. MISE. Srovnávat jeho práci s filmovou nebo reklamní režií je jako položit vedle sebe hodinky z tržnice a zakázkové od hodináře. Reklamní a filmový štáb do maniakálních detailů ladí tvrdost a rozptyl světla, clonu, filtry, orámování a skladbu záběru, hloubku ostrosti nebo rychlost, jakou kamera najíždí. Polišenský honil počty záběrů a soustředil se na základní výrobní parametry.
Tímto rutinérstvím jsme velmi rychle nasákli také. Bylo mi jedno, že mám na sobě o dvě čísla větší koženou bundu a že rekvizitáři místo falešných drog dealovali nealko piva a cigára. Zajímalo mě jedině, abych byl z chladné stodoly co nejdřív v teple, abych našel volnou židli a měl kde po hodinách somnambulního tance natáhnout nohy. Zuby jsem zatínal tak třikrát, nejprve po hlášce, která opravdu hodně šustila papírem, podruhé, když na postavu Olivie Žižkové spadla světelná rampa, a nakonec při obědě.
Feudální skanzen
Právě při jídle člověk vidí nejostřeji, že se propůjčil ani ne tak továrně na sny jako spíš poslední baště feudalismu. Štáb a komparz nejedí totéž a nezasednou ani v tentýž čas k témuž stolu. Filmařstvo může mít hrozny, broskve, banány, řízky, saláty nebo pečené kuře. Na „extras“ zbyde laciný čaj, rozpustná káva a talíř těstovin s omáčkou z konzervy a během natáčení českého seriálu leckdy ani to ne. Nemáte-li jídlo z domu, pak musíte jít do cateringu s pražskými cenami a obracet v dlani každou korunu.
Přátelství mezi komparzem a zbytkem štábu vznikala a vznikají, jenže mají také vždy svoji zištnou stránku. Být s filmaři zadobře znamená mít přístup do jejich zázemí, lepší vhled do plánu natáčení a další výhody. Jakkoliv je efekt skupinového nátlaku zřetelný i v řádu hodin – odřekne-li dostatek lidí účast, produkce zvyšuje gáže – člověka s chutí rozjet odbory jsem potkal tak jednoho. Nebylo náhodou, že šlo o komparzistku s dlouholetou kaskadérskou praxí.
Častěji lidé svůj přínos filmovému a televiznímu průmyslu zlehčují. Napoprvé každý i každá řekne, že se tímhle neživí, jde jim hlavně o zážitky, a chlubí se kuriozními fotkami v mobilu. Až později ve slabé chvilce z šedesátiletého chachara vypadne výše jeho penze po letech fárání, dispečer pražského metra zmíní dcery na vysoké a ruská učitelka hudby nemohoucí rodiče. Chybí jim sebevědomí jednat jako skupina, jejíž rozostřené siluety jsou pro záběr stejně důležité jako role s textem. Velkou roli hraje strach, jestli dostanou další nabídky točit.
Na druhé straně jsou celebrity, které sami od sebe jeví zájem o podmínky komparzu. Herci Sabina Laurinová, Steve Buscemi nebo Jackie Chan jsou milí en bloc na všechny. Orlando Bloom během mimořádně vyčerpávajícího natáčecího dne v zakouřené tovární hale v těžkých kostýmech vydupal komparzu přístup do štábního cateringu.
Jde však ponejvíce o výjimky, o nichž mezi extras kolují hotové legendy, neboť přístup většiny herců ke komparzu se neliší od chování majority k bezdomovcům. I mimo záběr je vesměs vnímají jako živé kulisy; vidí je, vyhýbají se jim a dívají se jakoby skrze ně. Jim ani režisérově suitě přesto není co závidět. Kameramani, zvukaři nebo herci nemají své odbory. Jestli komparzista zabije natáčením průměrně čtrnáct hodin včetně cesty, štáb klidně dvacet, než dotočí dialogy a všechno přivezou, postaví a zapojí.
Zapomeňte na povinnou přestávku po čtyřech a půl hodinách. Oběd se může běžně podávat v době večeře, která se zas posune do časných ranních hodin. Co budete dělat, jak dlouho a za kolik, se přibližně dozvíte za pět minut dvanáct a konkrétně až během natáčení. Záleží na režii, jak se rozmyslí. Řádné pracovní smlouvy jsou stejně jako příplatky za svátky, víkendy nebo noční směny vzácnější než sníh na Sahaře. Z tohoto bordelu těží jedině produkce. Sází na provozní úspory u kostýmů, masek a skladby záběrů, ale také na lidi, kteří potřebují rychle a bez otázek přijít k penězům, a utáhnou je na možnost se vidět v záběru či titulcích.
Mezitím daleko od tohoto marasmu odpovědní manažeři klamou sami sebe, když si namlouvají, jak přesčasy zvyšují produktivitu. Je pod jejich rozlišovací schopnost, že „šéfové, kteří potřebují mít jednoho člověka na place šestnáct hodin, jsou šéfové mizerní (…) a že i na činnosti tak snadno rozdělitelné mezi více směn plýtvají nejvzácnějšími a zároveň konečnými zdroji: lidským časem, energií, pozorností a v konečném důsledku i zdravím. (…) Při vší té dřině vznikne v Česku máloco hodnotného,“ jak upozorňuje Michal Kašpárek v komentáři Jsme pracovitý národ, jenom nám šéfují nemehla.
U mě na jeden povedený švenk ze seriálu Devadesátky připadá závěrečná dvacetiminutová scéna tradičně otřesné vánoční pohádky, úvodní scéna pologramotné detektivky, dva dokumenty o nacistech a díl vztahové reality show. Pořád mi castingové agentury esemeskují nabídky, ale už jim neposílám míry, velikost bot ani fotku s neutrálním pozadím. Ke konci roku 2021 jsem se uchytil v jedné pražské jazykovce a než bych se za obecně mrtvé vánoční sezóny pídil po natáčení, raději jsem tři týdny odsekával beton ze stavebního bednění.
Demografické trendy pracují pomalu, ale jistě
Prohlášení Primy o nádherných exteriérech a skvělém hereckém obsazení Elišky a Damiána mají svou platnost, ale pouze posuzujeme-li je podle zažitých oborových norem. Běžná česká mýdlová opera se pořád točí jak za Oldřicha Nového. Základem je tehdy jako dnes ředit známé tváře a hlasy dostatečně vysokým počtem vysoce motivovaných nováčků, využívat co nejvíc ateliéry a herecké šatny a šetřit propracovanějšími záběry.
K výše zmíněnému seriálu Eliška a Damián přidali postavu vypravěče, jehož hlas obecenstvo degraduje na pomyslné nedoslýchavé stařenky. Popisuje, co jsme právě viděli nebo co neuvidíme, protože na to chyběly peníze. V takto nastavené branži vyniknete už tím, že objednáte nové historické kostýmy, na pár dní si pronajmete zámky hodinu od Prahy, v případě Elišky a Damiána Veltrusy a Loučeň, a vyšlete tam několika autobusy štáb.
Seriálu tudíž víc než Smetana a podkopávání beztak nízkých standardů uškodila reklamní kampaň vedená stylem: „Narveme produkt lidem tak hluboko do krku, že někdo určitě polkne.“ Proti Voyo.cz, které přinejmenším jeví snahu napodobovat estetiku Netflixu, Prima nasadila seriál, který vypadá jako řádově nudnější latinskoamerická telenovela z přelomu tisíciletí.
Ohlášená vykrádačka romance Kate a Leopolda, v níž vévoda z Albany uteče před dohodnutým sňatkem trhlinou v časoprostoru z roku 1876 do současnosti, se jaksi nekonala. Jako by televize žila v domnění, že divácká obec padesát plus, která má rozhodující podíl na sledovanosti, nemůže mít jiné a třeba ani vyšší nároky než před patnácti lety. Přitom pravděpodobnost, že je vedle Arabely zasažená už také ohlasy estetiky quality TV v podobě seriálů Cirkus Bukowsky nebo Terapie s postupujícím časem roste.
Můžete nad tím vším jako Prima pokrčit rameny, zapřít výdaje na reklamu, krýt se za Smetanou a nechat ji napsat vybraným slovníkem, že na kvalitu není rozpočet. Pak se ale nedivte, že vaše klíčová cílová skupina přeběhne ke konkurenci. Jak řekl Leslie Nielsen v roli popleteného poručíka Drebina ze série The Naked Gun, skutečná šlichta má v sobě kousky něčeho a tohle je spíš špína. „Kdo si myslíte, že jsme? Zvířata?“
Autor je publicista.