Autor při práci. Foto město Jaroměř, použito se svolením
Z Ukrajiny do Česka prchají stovky tisíc lidí, v naprosté většině ženy a děti. Organizace PAQ Reseach, České priority a další tvrdí, že asi dvě třetiny z nich už tu zůstanou. Pracovní trh by jim měl vyjít vstříc, jinak je spolkne past agentur a ubytoven. Co práce pod agenturou obnáší? Něco málo o tom vím.
Kdo chce pracovat, toho si práce najde
Rovnou říkám, že nejsem klasický gastarbeiter. Kozácké kořeny mám až ve třetí generaci a mám se kam vrátit, kdyby bylo nejhůř. Nicméně i na mě uhodila bída. Škola, pro kterou na živnostenský list učím češtinu, uzavřela v Boleslavi svoji pobočku. Poslední kurz mi tam skončil ke konci listopadu. Dva týdny jsem nabíral nové kurzy po Praze, další dva byly svátky, čas měl jen jeden student z Makedonie, a to jen večer. Navíc jsem musel počítat s tím, že první peníze uvidím za měsíc. A já jsem kolem Vánoc a zkraje roku potřeboval mít týden co týden výplatu. Na filmové štáby, u nichž jsem brigádničil jako komparzista a které platí hned na ruku, se nedalo spolehnout. Vánoční reklamy už běžely naplno. Jako „smart personnel solution“ mi tak vyšla vstříc nejmenovaná pracovní agentura.
Na dveřích do účtárny byly vylepené dvě sady termínů. Pro ty, kdo chtějí peníze na účet, a ostatní, kdo potřebují hotovost – třeba kvůli exekucím. Ti museli čekat čtrnáct dní.
Výběrové řízení bylo hodně formální. Odpověděl jsem na inzerát, volali hned druhý den a třetí už byl pohovor. Během něj si pracovnice personálního oddělení opsala údaje z občanky a kartičky pojištěnce, zeptala se, kdy můžu a kdy ne, dala mi píchačku a nechala mě podepsat sedm papírů. Celá administrativa zabrala ani ne patnáct minut. Zvládne ji každý, tedy i člověk s tou nejzákladnější, intuitivní češtinou.
Zvláštní mi přišla jiná věc: do kanclu v brutalistní budově u metra Hradčanská jsem šel s vidinou tří týdnů ve skladišti v okrese Praha-Východ za 190 Kč/h, odešel jsem ale s telefonním číslem na předáka v servisu na severu Prahy, který platil 140. Personální mi tvrdila, že sklad přes svátky nejede a nic jiného takhle rychle nesežene. Nevím, jestli říkala pravdu, nebo jsem naletěl, ale určitě mohlo být hůř – pravidlem nebyla ani ta týdenní výplata. Na dveřích do účtárny byly vylepené dvě sady termínů. Pro ty, kdo chtějí peníze na účet, a ostatní, kdo potřebují hotovost – třeba kvůli exekucím. Ti museli čekat čtrnáct dní.
Na ta skoro dvě kila bych se nicméně býval dopracoval, jen by mi to trvalo dva roky a z větší části bych je musel strávit venku.
Proč se spěchá, aby se čekalo
Středně velká dvoupatrová administrativní budova a asi čtyřikrát větší hala s dispečinkem, kde se nacházelo moje nové pracoviště, zabíraly jen malou část rozsáhlého servisu stavebního bednění. Na většině plochy se rozkládal venkovní sklad s překladištěm, kde se točily dřevěné nosníky, desky a hlavně železo pocákané ztvrdlým betonem a montážní pěnou. Podle etiket pocházely z Prahy a okolí: velkých administrativních a investičních budov, tratí a silnic. Ukrajince jsem tam potkal jednoho; jmenoval se Vasil a kroužil po venku s ještěrkou. V Praze žil už devět let. Zato tu byla spousta chalanů z chudého středního Slovenska.
Ven do té zimy se jim moc nechtělo – to ani „Ještěrovi“, co nás všechny kvůli dost abstraktním normám honil z kabiny svého VZV. Taky spěchal do tepla, ale nechtěl se zdržovat zajížděním s paletami do vytápěné haly. Kdo by se obtěžoval za jen trochu lepší peníze, než jaké jsem bral ještě jako student na brigádě?
Teplíčko, ale pořád smrad
Nechápejte mě špatně. Svátky v servisu jsem si užil. Přišel jsem v sedm, skončil o půl čtvrté a nic dalšího neřešil. Jako bych byl zase v příhraničním Broumově, kde jsem prožil prvních dvacet let života s podobnými náturami, s jakými jsem tam kdysi rovnal žáruvzdorné a filtrační desky nebo pytloval damašek. Tykalo se automaticky, a nikdo nedělal vědu z krkání, větrů nebo přitroublé homofobie zhuštěné do hlášek typu „Jdi do prdele! – Žádný usmiřování nebude.“ Stačilo se držet několika jednoduchých počtů a postupů a poslouchat dobře míněné rady zkušenějších, kdy a kde si co vzít nebo jak splnit normu a nedřít se. Nevadilo mi vstávat o půl páté, hodinu a půl dojíždět a vracet se v pět. Po skoro dvou letech, kdy jsme s partnerkou v Poděbradech řešili moji nepozornost a kdo se postará o kluka, když školka zavřela, jsem si připadal, jako bych odjel do lázní a naložil se do bahenní koupele. Posmutněl jsem, až když jsem zjistil, že se nás tu takhle rekreuje víc. Tichošlápek od balicí linky, který mi chvílemi splýval s inventářem, se prořekl, že jsou se ženou dost na kordy, a že Rus Kolja v práci chlastá, protože v bytě ho žena hlídá.
Chlast byl hned po prachách velké téma. Covid se řešil, ale jenom, když chlapi dumali, jestli si budou muset platit antigen, nebo kam půjdou na pivo. Několik hospod k 1. lednu zavřelo, ve zbylých chtěli vidět papíry. Nenechte se mýlit, uměli počítat. Spořit si na stáří z něčeho, co tak tak stačilo na pokoj a stravu, nedávalo smysl. Proto lili a pálili jedno retko od druhého, aby nevnímali pakárnu v servisu, bordel na ubytovně, o které vím jen, že „by se tam holky poblily,“ a přesto cítili, že jsou naživu. Problém mohl nastat jedině, když všichni dlužili všem a nikdo nevracel. Dušan rád pomohl, když mohl, akorát nepůjčoval zadarmo. Nepřišel si akorát na dva bráchy z Levice, kteří brali dvanáctky, soboty a pili a hulili spíš rekreačně. Jeden z nich chtěl dceru do střídavé péče a potřeboval se v Česku finančně zotavit.
Chlast neřešili jedině šéfové. Neměli jak a ani kdy. Ani jeden nevěděl, kdo ten den přijde a kolik budou mít lidí. Až na pár kmenových zaměstnanců sem chodili hlavně agenturní: Dědek měl další dvě práce, Cigán taky tak, akorát sem moc nechodil. Byl z Tesca na Ostrovech zvyklý na lepší. Jiné – jako borce, se kterým jsem nastupoval, jsem už nikdy potom neviděl. Poslední slova, která mi řekl asi jen, aby řeč nestála, byla: „že to tady utíká.“
Ještěr prskal, že „už ho mrdá co tři týdny školit nový vemena,“ vcelku marně. Servis upotřebil talenty všeho druhu, notorika Kolju i Inženýra, který seděl za finanční podvody a na titul to uhrál vždycky, když měl jít ven na železo. Letěl jedině Hádě, kluk tak pětadvacet z Rimavské Soboty. Uměl prý vzít za práci, ale jen když měl na trávu a náladu práci aspoň předstírat. V lepších případech tagoval, nebo míval depresivní epizodu, v těch horších se pral. Ještěr jevil snahu ho zachránit a stáhl si ho k sobě stranou, ale nebylo to nic platné.
Laxnost a fluktuace měly jiné nevýhody. Za prvé se člověk musel sám zajímat, co dělá správně a na co má nárok. Nikdo neměl kapacitu den co den vodit po placu nového medvěda. A za druhé si od nás šéfové drželi odstup. Neexistovalo, abychom si věci na převlečení dali do šatny pro kmenové zaměstnance, jak mi druhý den poradil Vasil. Nazítří už mně předák hnal. Čtvrtého dne, to bylo před Štědrým večerem, jsem pochopil proč. Někdo v sobotu před poslední adventní nedělí vybral skřínku s whiskami. Na nic se nepřišlo, nikdo neletěl, bratia opät prišli do roboty, akorát prskali, že jsou podezřelí, protože hodinu svačili v Globusu. S nimi nebo bez nich byznys pojede dál.
Montovny místo mozkoven
Tady dole nemělo smysl namítat, že konkurovat světu levnou prací se nedá věčně. Agentura vždycky někoho pošle – obzvlášť teď, když mají přetlak lidí, kterým je jedno, kde složí hlavu a co budou dělat, hlavně když budou co nejdál od války. Není mnoho jiných způsobů, jak v Praze bez známých a zbytečných otázek snadno přijít k penězům a v tomhle servisu bude vždycky práce dost.
Staví se pořád, tím spíš teď za prudce rostoucí inflace a obecné nejistoty kolem energetické budoucnosti Evropy. Jinam než do betonu se peníze ani moc ulít nedají. A potom: borce, kteří srovnají trubku, odsekají beton z obtížného úhlu a sem tam přimhouří oko při výstupní kontrole umělá inteligence hned tak nenahradí. Že nikde nemají stání? Aspoň nebudou smlouvat o ceně nebo nedejbože chtít férovější podmínky.
Sotva budu výjimkou z pravidla. Pátým rokem jsem na volné noze. Po chvíli jsem šel za lepším, ale důstojnost jsem tu spíš získal, než ztratil. Předtím jsem některé honoráře viděl klidně měsíce po splatnosti, patlal se s esejí za pětikilo, případně dělal křoví na Barrandově a točil PR o pile, kterou vlastní rodinka bigotních katolíků.
Tři týdny tudíž byly málo na to přestat si vážit pevné pracovní doby a stálého platu, ale zase doba tak akorát na to, abych si dokázal položit pár nepříjemných otázek: k čemu se realizovat naplno, když mít na víc znamená nechat si o to víc naložit? A proč mi ksakru o svátcích bylo líp tady ve špině, jen o kafi a bagetách než doma s rodinou?
Autor je vystudovaný historik, lektor a publicista.