Nemakat a sdílet? To fakt chci! Nicnedělání je potřeba a premiér to nechápe

Nemakání a sdílení, před kterým straší český premiér, má řadu pozitivních funkcí – od intelektuálního seberozvoje až po vyjádření protestu proti konzumní společnosti.

Deník New York Times v červenci vydal zajímavou zprávu o čínských mileniálech, kteří se rozhodli, že odmítnou hyperkompetitivní prostředí čínského byznysu a budou „ležet na zemi“ (mandarínsky tchang-pching). Příznivci trendu tchang-pching nechtějí zakládat rodinu, nehledají stálou práci a odmítají materiální statky, jako jsou vlastní bydlení či auto. Pro New York Times svůj postoj vysvětlili jako tichou formu protestu proti společnosti, kde je normou pracovat dvanáct hodin denně šest dní v týdnu a kde se stejně jako jinde rozplývají sny o tom, že se mileniálové budou mít lépe než jejich rodiče.

Měli bychom se snažit o to, aby čeští politici a společnost obecně přestali „nemakání a sdílení“ démonizovat, a naopak jim přiznali jejich pozitivní společenskou hodnotu.

„Mám právo si vybrat pomalý životní styl, společnosti tím nijak neškodím. To je spravedlnost, pracovat dvanáct hodin denně v továrně?“ uvedl pro deník jeden z neformálních zakladatelů hnutí Luo Chua-čung. V současnosti prý žije u své rodiny, čte filosofii a cvičí, což mu umožňuje „žít a vyjadřovat se svobodně“.

Čínská komunistická strana, jež svou legitimitu v posledních dekádách stavěla na ekonomickém růstu, toto zdánlivě neškodné hnutí identifikovala jako ohrožení své stability. Čínský internetový regulátor začal mazat příspěvky týkající se tchang-pchingu z místních sociálních sítí i internetových tržišť a státní média příznivce hnutí očerňují. „Neležte na zemi, dokud nebudete bohatí,“ varovaly podle New York Times mileniály místní noviny.

Proč se Babiš bojí povalečů

Kdyby se o tchang-pchingu dozvěděl český premiér Andrej Babiš, zřejmě by k němu zaujal podobný postoj jako čínská komunistická strana. Dá se tak aspoň usoudit z jeho předvolebních letáků, kde kromě obligátních migrantů hrozí také „neomarxisty“, kteří chtějí „nemakat a sdílet“. Podobně jako čínským „komunistům“ mu totiž lidé, kteří se rozhodnou nepracovat, nebo aspoň pracovat trochu méně a nepřemýšlejí pořád jenom o penězích, tak trochu nahánějí strach. Jsou totiž ohrožením stability společnosti, které se snaží vládnout.

Je úplně jasné, proč Andrej Babiš potřebě nemakat a sdílet vůbec nerozumí. Premiér se rád vykresluje jako workoholik, který maká šestnáct hodin denně, přičemž workoholismus, jenž je psychickou chorobou, prodává jako přednost. Zakládá si na tom, že vše potřebuje vysvětlit rychle a ideálně pomocí čísel. Dá se pochybovat o tom, že při svém vypětí a mikromanagementu čte vůbec nějaké knihy. Ke členství EU přistupuje jako kupec, který se neustále dívá jenom na to, kolik Česku (a ideálně také jeho firmě) přiteče z eurofondů, zatímco opomíjí efemérnější „evropské hodnoty“, jako je vláda práva či solidarita. Co není změřitelné, jako by pro Babiše neexistovalo.

Pro tento materialistický, upracovaný přístup k životu má Babiš v Češích mimořádně nakloněné posluchače, což je jeden ze základů jeho úspěchu i důvod, proč „nemakáním a sdílením“ straší. Jak ukázal výzkum Jedna společnost –> různé světy, Češi se nedokážou dohodnout na žádné společné vizi ani ideálech a shodnou se akorát na centrální roli práce ve společnosti. Ať už respondenti tohoto výzkumu vnímali polistopadový vývoj pozitivně či negativně, panovalo mezi nimi silné přesvědčení, že kdo nepracuje, nezaslouží si ani sociální podporu ani důstojný život.

Práce jako disciplinace

Hnutí tchang-pching vzniklo v prostředí, které je svými požadavky na výkon daleko brutálnější než to české. Může se nám zdát, že totální odmítnutí práce i rodičovských zodpovědností je příliš radikální, privilegované či lenivé. Zároveň však reflektuje širší světový trend, kdy se pracovníci po lockdownových home officech nechtějí vracet do kanceláří a pracovat tam od devíti do pěti jako za starých časů. Tyto tendence navíc převládají u mileniálů, a to i těch českých, kteří přiznávají, že v práci nechtějí trávit tolik času jako jejich starší kolegové. Postoj k práci tak lze vedle postoje ke klimatické krizi či bydlení pochopit jako další vymezení Andreje Babiše proti mladší generaci.

Tchang-pching a jemu podobná hnutí jsou inspirativní tím, že zpochybňují hodnotové žebříčky kapitalistické společnosti a tím podrývají i její stabilitu založenou na neustálém konzumu a růstu. Je opravdu hodnotnější vyrábět v továrně skla do automobilů než číst filosofii? Je opravdu potřeba neustále něco vyrábět, nakupovat a přesvědčovat ostatní, aby nakupovali? Unese vůbec naše planeta tento neustálý koloběh konzumu? Není snad legitimní se občas zaměřovat i na věci, které nejdou spočítat? Lidé, kteří se na tyto otázky ptají, kteří mají čas se na ně ptát, jsou pro Babiše i čínské „komunisty“ hrozba, protože jim tito materialisté s kalkulačkou místo hlavy nemají co nabídnout.

Čínští mileniálové z hnutí tchang-pching zároveň inspirativně zpochybňují disciplinační roli, kterou práce hraje v našich životech. Jak stárneme, setkáváme se s takovými disciplinačními momenty stále častěji. Musíme si vybrat práci, která nás uživí, a trávit v ní předepsaných čtyřicet hodin denně. Někteří z nás se rozhodnou vzít si hypotéku a pověsit si na krk dnes až třicetiletý dluh, který nám neumožní jen tak nepracovat. Očekává se od nás, že budeme mít děti a budeme se zodpovědně starat o to, aby byly materiálně zabezpečeny. Ideály, které jsme měli na vysoké škole, musíme z pragmatických důvodů mnohdy opustit. Není pak divu, že starší generace, které si touto disciplinací již prošly, se na ty mladší koukají s nedůvěrou, nadávají jim do naivků či jim nepokrytě přejí, aby byl jejich život stejně těžký, jako byl ten jejich (když já jsem si tím musel projít, musí i všichni ostatní!).

Jak se tomuto vývoji vyhnout? Nemusíme k práci zaujmout tak radikálně odmítavý postoj jako Luo Chua-čung. Měli bychom se však snažit o to, aby čeští politici a společnost obecně přestali „nemakání a sdílení“ démonizovat, a naopak jim přiznali jejich pozitivní společenskou hodnotu. Jak jinak než nicneděláním můžeme načerpat sílu, nové nápady, kreativitu, vize pro budoucí společnost, které materialisté jako Babiš nejsou absolutně schopni formulovat? Jak jinak než pomocí sdílení unikáme neustálému imperativu nakupování a zároveň pěstujeme svou sounáležitost a solidaritu i s lidmi, o které bychom se nemuseli zajímat?

Bez uznání potřeby občas „nemakat a sdílet“ nám budou i nadále vládnout omezení sobci jako Andrej Babiš. A to fakt nechci.

Autorka je spolupracovnicí redakce.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace