Foto State Farm, Flickr, CC BY 2.0
Pár desítek příznivců KSČM oslavujících na Střeleckém ostrově letošní Svátek práce nepřipomínalo ani oficiální režimní oslavy Prvního máje před rokem 1989, ani boj dělníků z Chicaga za osmihodinovou pracovní dobu v roce 1890. Hlouček příznivců KSČM nepřipomínal vůbec nic. Slavit práci totiž dnes vyvolává spíše rozpaky. Co bychom vlastně slavili?
V české společnosti převládá majetková nerovnost nad nerovností příjmovou. Jinými slovy, je jistější zdědit byt než se „dobře učit“ a pak to „někam dotáhnout“. Prací se většina z nás stejně nikam nevyšvihne, práce většiny zaměstnaných Čechů a Češek dokonce nepřináší ani dost peněz na důstojný život – k tomu vám pomůže spíše zděděná nemovitost. Většina lidí pracuje zkrátka proto, aby ekonomicky přežila. A někdo má to štěstí, že ho práce i baví nebo v ní vidí nějaký smysl. Nic lepšího není v nabídce.
I když nás práce už nespojuje, nepřestává být politická. Není důvod práci slavit, ale je spousta důvodů bojovat za její smysl a důstojnost.
Koronavirová krize sice ukázala, jak moc potřebujeme tzv. esenciální pracovníky (lékaře a zdravotníky, učitele, pečovatele, prodavače, hasiče a spousty dalších), ale když skončil lockdown, žádná reforma přinášející dostupnější péči a zvyšující odolnost společnosti před nečekanými krizemi a otřesy nepřišla. Možnost dát naší práci nový smysl a podle toho organizovat společnost zmizela.
Už dlouho posloucháme, jak naši práci nahradí roboti a umělá inteligence. Nejnověji to má být ChatGPT, který prý zruší administrativní pracovníky a další převážně kancelářské obory. Po takové práci by určitě nikdo neplakal. Kdo by chtěl trávit život něčím, co zvládne robot? Jenže když je práce to jediné, co nás drží kousek od chudoby či bídy, tak po ní plakat musíme.
Kolektivní „budování“ prostřednictvím společné práce zprofanoval minulý režim na několik generací dopředu. V kapitalismu má vznikat kolektivní dobro individuálním sobectvím, úspěchy každého jednotlivce na volném trhu pak přinesou blahobyt všem. Jenže práce už neemancipuje ani individuálně. Ano, vždycky se najde pár IT expertů, výtečných doktorů nebo michelinských kuchařů, kteří to „dají“ a můžou všem sloužit jako příklad. Jenže vedle toho slýcháme čím dál častěji o syndromu vyhoření, zhroucení a dalších psychických potížích.
Benefitem práce zůstává volno, tedy čas, kdy v práci nejsme. Jenže právě toto „nebytí v práci“ je čím dál náročnější. Naše permanentní dostupnost ztěžuje pocit, že jsme skutečně mimo práci. Pro spoustu lidí se navíc prací stává i volný čas prezentovaný na sociálních sítích. Influencer je ale pořád jistější existence než kurýr v jedné z nových společností, kde se o management starají algoritmy, jež mají raději tvrdé dříče, kteří si volného času jistě příliš neužívají. Tvrdí vám, že jste jejich „partner“, a přitom vás kdykoliv můžou odstřihnout od zdroje příjmů. I přízeň followerů je jistější.
Co bychom tedy vlastně slavili, kdybychom to se Svátkem práce ještě někdy zkusili? Rozhodně ne vyhoření, přepracování, nejistotu a mizerné platy. Mohli bychom slavit kus minulosti a taky kus možné budoucnosti. Za posledních pár set let hodně lidí dřelo, aby se ti, co přijdou po nich, měli líp. A hodně lidí také demonstrovalo a stávkovalo za to, aby práce byla snesitelná a spravedlivě ohodnocená. Nyní bychom ale potřebovali přehodnotit, co pro nás práce znamená, vrátit jí smysl – důstojná odměna je v tomto ohledu pouhé minimum. Práce zůstává ústředním tématem našich životů, i když si to nechceme připustit. I když nás práce už nespojuje, nepřestává být politická. Není důvod práci slavit, ale je spousta důvodů bojovat za její smysl a důstojnost.
Autor je redaktor Alarmu.