Řídit stát jako LARP. Babišovi zoufale chybí skuteční politici, případ Adama Vojtěcha je toho důkazem

Vedení státu není hra na vedení státu. Adamu Vojtěchovi to už došlo, vina za současný stav však zdaleka neleží jen na něm.

Chvílemi se až zdálo, že má Adam Vojtěch slzy v očích. Ministr, kterého za necelé tři roky jeho úřadování skoro nikdo nezačal brát vážně, se loučil výčtem úspěchů, které ale při stávající situaci vůbec nikoho nezajímají. V jednom měl však pravdu: z ministra zdravotnictví se najednou stal ministrem Covidu. A právě v tom nejdůležitějším, ochraně veřejného zdraví v období pandemie, jako ministr selhal. Není to však jenom jeho vina.

Řekni, kde ti politici jsou

Nejsme jako politici, makáme. S tímhle heslem vtrhnul Andrej Babiš do celostátní politiky a s tímhle heslem se mu také podařilo uspět. Představa zkušených, ostřílených manažerů, kteří naši zemi vyvedou z krize, ale právě s reálnou krizí vzala zasvé a znovu tak potvrdila personální vyprázdněnost Babišova hnutí. Namísto politiků nemehla, žijící v představě, že vládnutí zemi je specifická, čtyřletá verze víkendového LARPU. V něm si hráči představují, jaké by to asi bylo, kdyby mohli být vládou v nějaké menší středoevropské zemi. Ke smůle nás všech je taková hra naší dnešní realitou a celá země v ní Babišovi dělá nedobrovolnou stafáž. Rezignace Adama Vojtěcha na pozici ministra zdravotnictví na tom nic nemění. Jsme uprostřed zásadních problémů a každé řešení, se kterým teď Babiš přijde, bude více či méně provizorní a neúplné. Ve chvílích největší koronavirové krize chybí skutečný ministr zdravotnictví a resort, který je dnes víc než co jiného uzlovým bodem naší kolektivní bezpečnosti, nikdo neřídí. Kéž by to byl jediný problém, kterému čelíme. Není.

Je celkem jedno, jestli se Adam Vojtěch rozhodl odejít dobrovolně, nebo ho Babiš z vládní firmy vyhodil, protože si dovolil být kritický v nedělních Otázkách Václava Moravce. Stejně tak nemá smysl spekulovat o tom, zda za tímto rozhodnutím stojí včerejší předvolební průzkumy, které odhalily klesající preference ANO. Dá se předpokládat, že důvěra v nejsilnější vládní stranu bude klesat i nadále – poslední týden byl pro Babiše a jeho lidi katastrofální. Limity způsobu marketingového vládnutí, které Babiš reprezentuje, se začínají naplno odhalovat: nejasná, špatně komunikovaná rozhodnutí, zjevný chaos ve vládě a Babišova neochota ustoupit ze své dominantní pozice nás během pouhého měsíce stála totálně nezřízené šíření koronaviru a nástup druhé vlny, kterou podle všech kvalifikovaných odhadů Česko nemá šanci zvládnout bez újmy. Babiš je možná tak politik do časů klidu, ty ale už přes půl roku neprožíváme. A to samé platí o většině lidí v jeho vládě.

Když vládnou egomaniaci

Všichni teď budeme netrpělivě vyčkávat, kdo Vojtěcha nahradí, a několik jmen se skutečně nabízí – třeba Aleksi Šedo, Vojtěchův náměstek, jehož osobnost i odbornost zůstala pandemií celkem nezasažená. Pár věcí je ale jistých: pod egomaniakálním premiérem (což je v Česku standard, většina premiérů měla očividnou narcistní poruchu), který je posedlý koncentrací moci a touží po masivním obdivu, se nikomu příčetnému pracovat nechce – a pokud ano, bude to mít extrémně složité. Energie a soustředění lidí postupně upadají, emocionální a psychologické dopady pandemie se začínají projevovat stoupající nervozitou obyvatel. Velká část z nich už ničemu a nikomu nevěří, a proč by také měla? Zpackané kroky vlády dopadají na lidi, okamžitou odpovědnost za problémy, které jsme nezpůsobili, poneseme v každém z myslitelných scénářů my, obyvatelé, a ne Andrej Babiš a jeho vláda. Každé opatření, byť racionální, už teď bude přijímáno s maximálním odporem a nechutí. Není se čemu divit.

Andrej Babiš si kdysi založil hnutí, ale zapomněl do něj hledat politiky a političky a spoléhal jen na sebe. Nechtěl totiž být jako „oni“, a tak z kolektivní práce, která je pro politiku důležitá, udělal one man show. Svým způsobem se mu to povedlo i proto, že pro takový typ jednání tu byla po léta připravovaná půda: delegitimizací sociálního státu jako něčeho neefektivního, přílišným důrazem na ekonomiku, ze kterého se vytratila důstojnost života, znedůvěryhodňováním institucí a celkovou manažerizací politiky. Individualismus byl v polistopadovém Česku in, nemá smysl se divit tomu, že se vepsal i do politiky. Bylo by proto fajn, kdybychom si ze stávající krize odnesli víc než jen lamentování nad jedním neschopným premiérem a jednou neschopnou vládou. To, co česká společnost v posledních týdnech prožívá, totiž zdaleka není jenom o nich.

Autorka je redaktorka Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies