Starostka Třince vyzvala k ostrakizaci bezdomovců. Bezcitná výzva nedává smysl

Třinecká starostka Věra Palkovská nabádá občany, aby nedávali peníze bezdomovcům, kteří pijí. Její výzva poukazuje na hluboké nepochopení problémů, s nimiž se lidé bez domova potýkají.

Jako by nestačilo, že se na lidi na ulici během koronavirové epidemie stát úplně vykašlal a ve svých opatřeních s nimi nepočítá, čas od času se najdou ještě chytráci, kteří se snaží nahnat levné politické body tím, že si do nejslabších členů společnosti kopnou.

Naprosto ostudný postoj k lidem bez domova zaujala naposledy starostka Třince Věra Palkovská, která vyzvala místní obyvatele, aby bezdomovce nepodporovali, nedávali jim jídlo ani peníze, pokud pijí alkohol. Přehlédla přitom fakt, že podle odhadů trpí šedesát až devadesát procent lidí bez domova nějakou formou psychického onemocnění. Navíc jsme v situaci, kdy se na ulici může relativně snadno ocitnout kdokoli z nás.

Ať už lidi bez domova pijí, aby zapomněli, nebo z jakéhokoli jiného důvodu, závislost na alkoholu je v drtivé většině důsledek jejich situace, nikoli její příčina.

V poslední době mám v noci zlý sen. Dva policajti přijdou k člověku na lavičce: „Co tu děláte? Nevíte, že je zákaz vycházení? Jak to, že nejste doma?“ „Ale,“ koktá probuzený pán. „Já bydlím tady… Žiju na téhle lavičce…“ Při představě tohoto rozhovoru se komukoli, komu není osud lidí bez přístřeší úplně lhostejný, dělá špatně od žaludku. Co mají v současné situaci lidi na ulici dělat? Mají se vyzmizíkovat?

Jaké řešení má vláda pro lidi bez domova? Podle všeho žádné, nikdo je v oficiálních prohlášeních nezmiňuje, pro vládní garnituru jako by neexistovali. Jakkoli je přínosný projekt ubytování bezdomovců ve vyprázdněných hotelech, je to řešení pro naprostou menšinu z nich. V Praze je podle odhadů Výzkumného ústavu práce a sociálních věcí z roku 2019 okolo 3200 bezdomovců. Ubytování v hotelech našla přibližně desetina.

Ráda bych někdy pozvala úředníky z ministerstva práce a sociálních věcí na rozdávání jídla lidem bez domova, protože patrně nikdy zblízka neviděli, o jaké lidi se jedná. Řada z nich je všemi možnými způsoby znevýhodněná nebo handicapovaná už dlouhá léta. Mnoho z nich se ocitlo na ulici, protože nepřekonali přechod mezi děcákem a dospělostí. Už jenom dojít si pro jídlo je pro některé na hranici jejich možností – je tedy jasné, že ani kdyby měli adresu na deset hotelů, prostě do nich nepůjdou, protože zvolí snadnější – i když z našeho pohledu „horší“ – cestu a zůstanou na ulici. Často trpí fyzickými nebo psychickými nemocemi, mají různá zranění a většinou žijí v naprosté rezignovanosti. Někteří trpí bludy, mnozí další se za svou situaci stydí, a přesto s ní nejsou schopní nic udělat. Jejich stud a deprese jsou mimo jiné součástí toho, proč se ocitli na ulici a proč tam zůstávají.

Alkohol pomáhá zapomenout

Lidi bez domova obvykle nepijí z rozmařilosti nebo proto, že by si užívali nějaký bezvadný mejdan. Spíš připomínají smutnou planetu z Malého prince od Antoina de Saint-Exupéryho: žil na ní pijan, který pil, aby zapomněl. Když se ho Malý princ zeptal, na co chce zapomenout, tak řekl, že na to, že se stydí. A když se ho zeptal, proč se stydí, tak mu odpověděl, že se stydí za to, že pije. A tak pořád dokola.

Ať už lidi bez domova pijí, aby zapomněli, nebo z jakéhokoli jiného důvodu, závislost na alkoholu je v drtivé většině důsledek jejich situace, nikoli její příčina. Nakonec sáhnout po skleničce alkoholu jako snadném řešení je strategie tolerovaná napříč celou společností. Proč by mělo být víc šokující, když pije člověk bez domova, než když kalí maminka na mateřské?

Není těžké si domyslet, že další z řady nadřazených kopanců ve stylu „nejdřív vystřízlivíte, a pak se budeme bavit“ povede akorát k tomu, že tito lidé zabřednou ještě hlouběji do svých problémů.

Znala jsem člověka, který bydlel pod mostem: po celý život pracoval v dolech a bezdomovcem se stal poté, co se s ním rozvedla žena. Další paní, kterou jsem znala, byla v mládí znásilněna, poté prošla sérií vztahů plných domácího násilí a z posledního z nich odešla na ulici. Patrně i ona nyní pije alkohol. Ale alkoholismus rozhodně nebyl příčinou toho, že se na ulici dostala, spíš se jedná o způsob, jak tam přežít.

Opovržení není řešení

Popisovat lidi bez domova jako „problém“ znamená redukovat jedinečnost jejich neštěstí a obtíží. Není to společenský defekt, který se dá odsunout z centra Prahy, Brna nebo Třince někam jinam, aby nebyl na očích. Jsou to lidé, nikoli něco, co se má z ulice odstranit. Zaslouží si empatii a respekt – tak jako každý z nás, když je nám zle. Jejich problémy se dají řešit – ovšem ne tak, že jimi budeme opovrhovat a vyzývat je, aby přestali pít alkohol, jako to dělá Věra Palkovská, ale prostřednictvím soustavné sociální práce.

Dělení lidí na ulici na „ty dobré“, kteří se snaží začlenit zpět do společnosti, a na „ty zlé“, kteří si naši pomoc nezasluhují, odporuje nejen definici základních lidských práv, ale i zdravému rozumu. Nepřála bych primátorce Palkovské, aby se ocitla v nějaké obtížné životní situaci, tím méně, aby v ní uvízla na léta nebo desetiletí. Kdyby se ale náhodou ocitla na dně, dovedla by se za sebe zaručit, že by vydržela střízlivá? A jak by jí asi bylo, kdyby jí někdo odpíral pomoc jen proto, že pije?“

Bezcitná výzva primátorky Třince je vlastně taková hezká metafora situace, v jaké se nachází celá společnost. „Víte co, nepodporujte ani ty hodné bezdomovce, co nepijí, nepodporujte nikoho kromě sebe,“ dalo by se spolu s ní v apelování na to nejhorší v nás pokračovat. Právě takováto radikálně individualistická rétorika a společnost, v níž se jeden na druhého kouká skrz prsty místo toho, aby mu pomohl, dostaly tuhle zemi do bezútěšného stavu, v jakém se nyní nachází.

Autorka je členka kolektivu Food Not Bombs a nepije alkohol.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies