Medici na ulici neboří svou prací jen předsudky, ale i bariéry mezi lidmi

Studentský spolek, čítající zhruba sedm desítek lidí, pravidelně ošetřuje ty nejzranitelnější skupiny ve společnosti. V jejich práci nejde přitom „jen“ o ošetřování bércových vředů.

Foto Apolena Rychlíková

Krátce před osmou hodinou ranní působí park před Hlavním nádražím v Praze ještě rozespale. Pandemie koronaviru a s ní související opatření nutí většinu lidí zůstávat doma. Jenže ne každý má to štěstí v podobě bezpečné střechy nad hlavou, a tak to hlavní, co definovalo prostor Vrchlického sadů, zůstává. Na lavičkách posedávají desítky lidí bez domova a ve zpomaleném městě je jejich přítomnost viditelnější než kdy dřív.

Bezdomovectví je problém vztahů, komunikace s lidmi v ohrožení je složitá – být na ulici je stigma, se kterým se každý vyrovnává po svém.

„Je to rozhodně ten nejvíc cool studentský spolek, co na Lékařské fakultě existuje,“ směje se mladá doktorka Tereza, když společně s Vaškem kontrolují batoh, ve kterém mají hromadu zdravotnického materiálu. „Ještě vám skočím koupit betadýnku a nějaké další obvazy. Jinak tu máte všechno, těhotenské testy, kondomy, náplasti a hlavně hromadu vitamínů, ty rozdávejte po hrstech, je to v téhle době fakt důležité,“ kontroluje Václav batoh. Ve vedlejší tašce jsou i roušky nebo ponožky, kdyby je lidé bez domova potřebovali. „Můžu jednu? Došly mi ty jednorázové a hodila by se mi čistá rouška,“ ptá se první klient zodpovědně. Je vidět, že i lidé na ulici se nákazy koronavirem bojí a snaží se k situaci přistupovat v rámci svých možností co nezodpovědněji.

Nejsme tu, abychom nahrazovali lékařskou péči

„Vlastně to nebyl ani náš nápad. Když jsme byli na fakultě v prváku, přišla nám přednášet Andrea Pekárková. Absolventka a doktorka, která se jako jediná u nás naplno věnuje konceptu street medicine,“ vysvětluje Vašek, zakládající člen spolku Medici na ulici, genezi jejich vzniku. Pekárková se ještě za studií dostala do kontaktu s Armádou spásy a Nadějí a začala vést projekt zaměřený na poskytování nízkoprahové zdravotnické péče. V době, kdy Vašek a jeho kamarádky Rut a Anička na školu nastoupili, Medici na ulici sice jako spolek oficiálně existovali, žádnou činnost ale po odchodu Andrey Pekárkové nevykazovali. A to se hlavní pětice (kromě Rut, Anny a Václava ji tvoří ještě David a Marek) rozhodla změnit. „Já jsem se lidem na ulici chtěl věnovat vždycky, zvažoval jsem, že místo medicíny půjdu studovat sociální práci. Když jsem se dozvěděl o možnosti věnovat se jim v rámci studia, přišlo mi to skvělé.“ Do projektu je dnes zapojeno na sedmdesát studentů a studentek všeobecného lékařství a ošetřovatelství, a to ze všech tří pražských fakult i Lékařské fakulty Masarykovy univerzity v Brně.

Směna začíná. Foto Apolena Rychlíková

Mezitím, co mi Vašek popisuje počátky jejich spolku, který je dnes aktivní už čtvrtý rok, soukají se Tereza a její kolegyně Terka do bílých overalů. Fronta pacientů, která se uprostřed malého náměstí ve Vrchlického sadech tvoří, čítá zatím asi deset lidí. Trpělivě čekají, až začne ošetřování. „Nejčastěji řešíme kožní problémy, chronické záněty, bércové vředy,“ vysvětluje Tereza, když pomalu kontroluje nohy asi padesátiletému muži. Jmenuje se Vojtěch. Jeho nohy jsou celé pokryté většími či menšími rankami a medička jednu po druhé trpělivě ošetřuje. Postup je vždy stejný: kontrola, dezinfekce, promazání „betadýnkou“ a uzavření rány pomocí obvazu. „Když studujete medicínu, trvá poměrně dlouho, než začnete s praxí. Výhoda Mediků na ulici je, že poskytuje úplně základní služby, které by se mohl naučit každý. Zároveň s tím ale umožňuje studentům a studentkám, aby reálně pracovali, i když – a to se snažíme vždy zdůrazňovat – tu nejsme od toho, abychom nahrazovali lékařskou péči,“ dodává Tereza.

Některá poranění nohy jsou hluboká a bývalý ajťák z Foxxconu při jejich ošetřování viditelně trpí. „Přišel jsem do práce se zbytkáčem, po oslavě kolegy, která se protáhla. Vyhodili mě, a protože jsem měl byt navázaný na zaměstnání, skončil jsem po čase na ulici,“ svěřuje se přerývavě muž. Nohy má po zimě v dezolátním stavu, chodí o berli a na návštěvě u Mediků je už potřetí za sebou. „Říkali, že důležitá je pravidelnost, tak se snažím stihnout ošetření pokaždé, když tu jsou.“ Tereza se usmívá: pro zaléčení nemoci je totiž trpělivost a pravidelnost skutečně klíčová. Podle medika Vaška část klientů Mediků na ulici tvoří pravidelní pacienti, ale často se objevují i náhodní lidé. Důvody, proč lidé v nekvalitním bydlení nebo bez domova nechodí do nemocnice, jsou různé: někdo nemá pojištění, ale jde i o různé druhy bariér. „Bezdomovectví je problém vztahů, komunikace s lidmi v ohrožení je složitá – být na ulici je stigma, se kterým se každý vyrovnává po svém. A mnozí lékaři jsou z komunikace s nimi frustrovaní, na druhou stranu hrají významnou roli v celé problematice i předsudky,“ vysvětluje Vašek

Mezi ty nejčastější patří představa, že lidé v nouzi si za svou situaci mohou sami, že se vůbec nemyjí, že se o sebe nestarají, že způsob jejich života je jejich volba. „Nějaké zažité stereotypy si v sobě neseme všichni, ale já osobně si myslím, že u drtivé většiny lidí není bezdomovectví žádnou osobní volbou. Vyplývá to i z diskusí, které s nimi vedeme během převazů. Cesta na sociální dno začíná často rozvodem, krachem vztahu, úmrtím blízkého, ztrátou práce, obyčejnými věcmi. Hodně lidí na ulici také trpí nějakými typy psychických onemocnění, což je pro mě osobně velké téma,“ říká Vašek. Zmiňuje sekundární problémy, jako jsou závislosti, deprese nebo úzkosti, které jsou neléčené, ale i primární nemoci typu schizofrenie.

Tereza při ošetřování. Foto Apolena Rychlíková

Jen co se mi zahojí nohy

O kousek vedle prosí teprve sedmadvacetiletý Milan, bývalý pekař, o pár náplastí s dezinfekcí a obvazy. Chce se ošetřit sám. „Dám si sprchu tady v Naději a pak se na to vrhnu,“ říká mladík, který o práci přišel ze stejného důvodu jako Vojtěch. Do práce přišel opilý, neměl dostatek úspor a brzy skončil na ulici. „Je to už podruhé, to máte hned. Byl jsem na sebe hrdý, že jsem se zvládl vrátit do normálního života, a teď jsem zase na ulici,“ říká tichým hlasem a působí rezignovaně. Stejně jako většina lidí, kterých se ptám, ale dodává, že je odhodlaný si najít práci a byt. Jen co se mu zahojí nohy…

Jsou to právě zdravotní komplikace, co lidi bez domova často omezuje v návratu k normálnímu životu. Neošetřované bércové vředy v kombinaci se špatnou hygienou způsobují velkou bolest a omezují nemocné v pohybu. Mnohdy stačí malá ranka, kterou si postižený rozškrábe, a do pár týdnů je z ní hluboká a hnisající rána, která postiženého ohrožuje na životě. Tereza mu každou ranku pečlivě ošetřuje. Sama se k Medikům na ulici připojila ve třetím ročníku svého studia. „Už ani nevím, jak jsem se o spolku doslechla, ale hned mě to oslovilo. Byla jsem v mírné deziluzi ze svého studia a chtěla dělat něco užitečného.“ I její kolegyně si práci pochvaluje. „Hrozně mě baví komunikace s lidmi na ulici. Je vidět, že jsou vděční za každou pomoc, a taky to bourá řadu předsudků a bariér,“ doplňuje její slova Terka. Lidí, kteří čekají na ošetření, přibývá. Směna na Hlavním nádraží trvá vždycky jen dvě hodiny, dnes je o péči Mediků velký zájem, takže se do práce musím zapojit i já. Podávám masti a stříhám náplasti, jde o práci, kterou zvládne skutečně každý. Jenže ji doprovázejí náročné okamžiky.

Terka a Tereza. Foto Apolena Rychlíková

„Stalo se, že jeden z našich klientů zemřel. Zjistil jsem to na facebookové stránce Bezdomovecký hřbitov. Šlo o pána, kterého jsme ošetřovali na zimní ubytovně v Michli, a on nedokázal ani artikulovat, co ho bolí. Přemýšleli jsme, že mu seženeme kompletní vyšetření, ale za týden ho srazilo auto,“ říká smutně Vašek. Ačkoli Medici znají jen hrstku klientů jménem, je to pro ně první setkání se smrtí „jejich“ pacientů. „Když si za smrtí člověka na ulici představíte konkrétní tvář a příběh, přijímá se to těžce,“ dodává Vašek a doplní, že se navíc jedná o celkem zbytečná úmrtí, související se složitým životem na ulici.

Léčit pomocí Google překladač

Svou práci teď vykonávají Medici na ulici třikrát týdně: vždy v úterý, ve čtvrtek a v sobotu. Na Hlavní nádraží, kde se potkáváme, se chodí až v období pandemie – ukázalo se, že koncentrace lidí bez domova je tu velká, stejně jako zájem o ošetření. Předtím se chodilo do nocleháren a ubytoven, ty jsou ale zavřené, takže se Medici po vypuknutí koronavirové krize přesunuli do stanových městeček i hotelů, které dnes slouží jako dočasné bydlení pro ty nejohroženější skupiny obyvatel města. Službu v nich dnes mají dvě zakladatelky: Anička a Rut. Díky jejich práci v terénu se mohli Medici na ulici začít v problematice orientovat, napojit se na ubytovny, noclehárny, ale i vyrazit přímo do terénu a pomáhat lidem, kteří stojí úplně mimo systém.

Před bílým kontejnerem ve stanovém městečku v Tróji stojí v dvoumetrových rozestupech několik lidí. Jejich problémy jsou podobné jako lidí na Hlavním nádraží: kožní poranění, sem tam podezření na něco závažnějšího. „Občas přijde pacient a má nespecifikované bolesti. V takový moment je strašně těžké pomoct, s naším vybavením se nedá určit, jestli třeba trvalá bolest hlavy, svědění kůže nebo křeče v břiše nemají psychosomatický původ,“ říká Rut, zatímco se dívá směrem k jedné z žen opouštějících jejich zázemí. Po půlhodinovém ošetřování mladého muže, jehož rány na nohách jsou hluboké a očividně bolestivé, se do kontejneru hrne další muž. Je to Bulhar a neumí skoro vůbec česky.

Anna a Rut v improvizované ordinaci ve stanovém městečku v Tróji. Foto Apolena Rychlíková

Když se klient snaží vysvětlit, co se děje, obě medičky si postesknou nad jazykovými bariérami. „Je vážné, já umírám,“ říká zoufale a ukazuje si na zadní stranu pravého stehna. Nic tam nemá, ale nad místem, kterého se dotýká, je viditelný zánět. Medičky se ptají, zda ho nebolí spíš toto místo. „Ne, ne, tady,“ vrtí hlavou Bulhar. Po chvíli zmatečného dohadování bere Rut do ruky telefon a začíná absurdní diskuse přes Google překladač. Ukáže se, že muž měl na noze klíště a bojí se nákazy boreliózou. Rut se ptá telefonu česky, ten překládá do bulharštiny, pacient odpoví bulharsky a telefon řekne větu česky. Trvá to dlouho a některá slova i jejich specifické významy v překladu zmizí. Nakonec se ženám podaří klienta uklidnit a vysvětlit mu, že mu rozhodně nehrozí smrt. Nohu vydezinfikují a požádají ho, aby si se zánětem, který ho očividně vůbec netrápí, došel raději k lékaři. Jestli to muž udělá, nikdo neví. Je to cizinec a hrozí, že si v Česku neplatí zdravotní pojištění. A takoví lidé se oficiálním zdravotnickým zařízením vyhýbají.

„Ve Vídni mají podobné zdravotnické centrum, jako existuje v Naději, jen je výrazně větší. A vzhledem k tomu, kolik klientů je zároveň migranty, mají online tlumočníky a tlumočnice. V ordinacích je počítač, a když je potřeba, požádá se online spolupracující překladatel. Ten z domova komunikuje s pacientem, aby nedošlo k žádnému omylu. Vlastně nerozumím tomu, proč to nemáme v Česku v každé nemocnici nebo alespoň v Praze, kde žije hodně cizinců,“ zamýšlí se Anna. Do improvizované ordinace se hrne další klient a už od dveří haleká: „Nefoťte mě, nebo vám ten foťák rozflákám!“ Odcházím raději ven z ordinace, do městečka. Když směna na louce v Tróji skončí, vyrážejí obě ženy na oběd. „To, co se v pandemii vyostřuje, je určitě problematika závislostí. Především lidé, kteří berou drogy, jsou na tom teď výrazně hůř,“ potvrzují obě ženy zprávy ze sociálního sektoru, kde se o nedostatečném množství drog a s tím souvisejícími problémy mluví už dlouho.

Medicína bez elitářství

Vzhledem k tomu, že zakládající skupina mediků letos s největší pravděpodobností spolek opustí, bylo nutné vybudovat nějaké aktivní pokračovatele. To se řadě úspěšných spolků – a Medici na ulici jsou jeden z těch nejúspěšnějších u nás – někdy nepovede. Vašek ale potvrzuje, že se podařilo najít a integrovat skvělé studenty a studentky, kteří mají chuť pokračovat v práci Mediků na ulici dál: „Na naše aktivity už taky navázala skupina z Masarykovy univerzity v Brně. Fungují od podzimu a spolupracují stejně jako my s radnicí města. Nějaké zvěsti byly o vznikajících skupinkách v Hradci a Plzni, ale to ještě není rozjeté.“ Na moji poznámku, že se o doktorech často říká, že jsou elitáři, Vašek s úsměvem opáčí. „Já bych se konceptu street medicine rád držel i po skončení studia, prací v terénní ordinaci pod mostem U Bulhara, kam docházejí lidé bez domova, nebo spoluprací se sociálními pracovníky a pracovnicemi.“ Kromě péče se Medici na ulici skrze svou práci snaží lidi na ulici destigmatizovat, dávat jejich situaci do kontextu, aby budoucí doktoři a doktorky lépe rozuměli jejich složité situaci a neuchylovali se k paušalizujícím odsudkům.

Anna a Rut se starají o kožní rány. Foto Apolena Rychlíková

Tereza, která už má studium za sebou, nad svým pracovním zacílením pořád váhá. „Upřímně – je to dost náročné, když jsi holka. I když je nás, absolventek medicíny, dostatek, setkáváme se s diskriminací už na začátku kariéry. Nemůžeme si tolik vybírat, často při pohovorech čelíme dotazům na plánování rodiny,“ říká napůl znechuceně a napůl rezignovaně. V medicíně se na výkonnost klade velký důraz a ženy jsou často vnímány jako slabší nebo méně perspektivní. Anna i Rut její slova potvrzují.

Náplast na nefungující systém

Annu, Rut i Václava zastihla pandemie v posledním ročníku studia. Místo skládání státnic jezdí třikrát týdně pomáhat ohroženým lidem, je to práce na celý den, každé úterý večer navíc pracují na Vltavské s další ošetřující organizací. „Já jsem třeba vděčný za to, že ta pandemie vypukla. Jinak bych teď byl na chirurgické předstátnicové stáži v nemocnici. Ale já i mé kolegyně a kolegové se místo toho můžeme na plný úvazek věnovat projektu, který pro nás byl dřív spíš volnočasovou aktivitou – i když nám bral toho volného času opravdu hodně,“ směje se Vašek. V období pandemie začali Medici ošetřovat mnohem víc lidí, rozdělili se na několik směn a snaží se s maximální pravidelností sledovat konkrétní lidi a jejich léčbu. „Zní to zvláštně, ale já jsem si až v té pandemii naplno uvědomil, kdo všechno je v té pomyslné první linii. Ano, sestry a lékaři dělají strašně podstatnou práci, ale nejsme jedinou pomáhající profesí. Jsou tu sociální pracovníci, adiktologové, sociální kurátoři, lidé z neziskovek. A ti svou těžkou práci dělají za úplně minimální peníze s neuvěřitelným nasazením,“ hodnotí Vašek. „Fakt je obdivuju – všechny, kdo musí každý den snášet pohled na spoustu traumatizujících situací.“

Všichni, s nimiž mluvím, přiznávají, že i pro ně jsou některé situace hraniční, a proto se rozhodli pro koncept supervizí. Dříve traumata sdíleli mezi sebou, ale ukázalo se, že potřebují důkladnější péči. Ačkoli jejich práce v drtivé většině případech sestává z jednoduchého ošetřování, pravidelný kontakt s lidmi na okraji je psychicky velmi náročný. A pak jsou tu samozřejmě i závažné případy: „Přijde člověk s bolestmi a vy po chvíli zjistíte, že má umrzlou, uhnívající nohu, která vám při převazu skoro zůstane v ruce,“ popisuje Terka jeden ze svých nejhorších zážitků. Tereza mluví o tom, kolikrát byla svědkem psychopatologických vztahů mezi muži a ženami a jak často ji důvody pádu na sociální dno rozčilovaly svou zbytečností. Vedle toho ale zmiňuje i pocit frustrace, který ji práci s Mediky donutil na čas ukončit. „Přišlo mi, že lepím náplast na obří nefungují systém a říkám klientům i sama sobě, že se to zahojí. Že sanuju problémy, které ale s ošetřováním bércových vředů nemají nic společného. Mají úplně jiné kořeny, které já jen vytěsňuju a schovávám.“ Tereza vyhořela a dala si pauzu. Přišla si jako kolečko v obřím soukolí, jako někdo, kdo problém zakrývá, místo aby ho reálně řešil. „A pak někdo napsal do skupiny, že jsou potřeba dva lidi na směnu, a tak jsem zase vyrazila,“ směje se a kýve na dalšího člověka v řadě. I po dvou hodinách ošetřování jich tu ještě pár zbývá a potřebují její pomoc.

Autorka je redaktorka Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies