Foto PublicDomainPictures.net (CC0)
Na uhašení hořícího stohu slámy je nejlepší voda. Ale jak k tomu přijdou balíky z části, kde ještě nehoří? Neměl by se náhodou každý balík starat jenom sám sebe? Možná, že jinde hasí vodou, ale co kdybychom zkusili hasit listím? Voda je složena z vodíku a kyslíku a vodík přece hoří. Hodně lidí se už ve vodě utopilo, jiní v ní zmrzli…
Hledání české cesty k řešení čehokoli by se mohlo stát národním trademarkem. Švýcaři mají banky a čokoládu, Švédové Gretu, Francouzi jedí žáby a Češi jdou vždycky jinudy. Ideálně nikudy a nikam. Někdo by si přitom mohl myslet, že jeden z nejhorších průběhů epidemie na světě a desítky tisíc mrtvých jsou adekvátní zpětnou vazbou na hledání cest tam, kde žádné nejsou.
Mám psa, který nepatří k nejbystřejším. Naznačíte mu hození klackem, a už pro něj běží. Pak se zklamaně vrátí. Uděláte to znovu. Zase běží. A zase. Pořád dokola. Někdy u patnáctého opakování mu to, tedy jí, dojde. Pozdě, ale přece. U nás zemřely zbytečně desítky tisíc lidí a podstatné části společnosti včetně elit a politické reprezentace zatím nedošlo vůbec nic. Musíme si to tedy zopakovat.
Máme k dispozici vakcínu a část společnosti hledá všechny možné důvody, proč ji nepoužít. Nimráme se v hledání stop informací, proč to nemá cenu. A právě proto nás čeká další zahlcení nemocnic, další zbytečně mrtví, další lockdowny a zavřené školy. Všechno to bude úplně zbytečné, a právě proto to bude nutné. A pak znovu. A znovu. Dokud všichni neumřou.
Portugalci a Dánové mají jinou mentalitu. Italové pizzu
Na světě je hodně zemí, kde se dokázali poučit. V Dánsku měli po celou epidemii poměrně tvrdé restrikce, které lidé dodržovali. S objevem vakcíny se rozjela masivní očkovací kampaň. Celou epidemií Dány provázela premiérka, sociální demokratka Mette Frederiksen. Do zblbnutí opakovala, že je nutné nést odpovědnost za společnost a komunitu nebo pořádala tiskové konference pro děti. Dánové mají v tuto chvíli naočkováno 77 procent populace a 95 procent starších padesáti let.
Teze normalizace a devadesátých let, že se má každý starat sám o sebe, v Česku zvítězila.
Od září zrušili všechna opatření s tím, že se s epidemií zkusí dále porvat jako s běžnou nemocí. Jejich počty nově nakažených jsou ve srovnání s Českem poloviční. Počty lidí v nemocnicích a na jednotkách intenzivní péče minimální. Současně už dlouho doporučují třetí dávku vakcíny. Je také klidně možné, že Dánové některá opatření nakonec znovu zavedou, protože po celou dobu epidemie – a nejen epidemie – prostě dělají to, co je zrovna potřeba.
Jenomže Dánové, to je přece něco jiného. Otužilí spořádaní seveřani a k tomu napůl komunisti slepě důvěřující státu. To nemůžeme s Českem vůbec srovnávat. Dobře. Na opačné straně kontinentu najdeme Portugalsko. Nezodpovědní jižani povalující se u moře… Jenomže 86 procent lidí má očkování, což je v podstatě každý člověk starší dvanácti let. Čísla lidí v nemocnicích mizivá. Za portugalským světovým prvenstvím v očkování stojí generál Henrique Gouveia e Melo, který dostal očkování na starost a ze sportovišť v celé zemi udělal očkovací centra (škoda, že u nás nemáme v každé vesnici fotbalové hřiště, že…). Ale to je samozřejmě taky něco jiného. Portugalci jsou pořád na sluníčku a jedí ryby a ovoce, to se nedá srovnávat. V jednom se to srovnat opravdu nedá: v Portugalsku prakticky neexistuje antivakcinační hnutí.
Co nějaká zlatá střední cesta, něco mezi? Itálie. Další zevlující jižani, kteří se stále nevzpamatovali z rozpadu Římské říše a žal nad koncem impéria po staletí utápějí v pizze a špagetách s pestem. Jižani, jejichž politická scéna je podobně bizarní jako ta česká, navíc okořeněná mafií a společností rozdělenou doopravdy, a ne jen jako. Itálií to v Evropě vše začalo.
Celý svět sledoval kolaps italského zdravotnictví a v Česku jsme kroutili hlavou, jak je něco takového vůbec možné. Že je možné všechno, jsme zjistili o půl roku později, když u nás odstartovala podzimní vlna a brzy jsme v počtu mrtvých ukázali záda nejen Itálii, ale celému světu. Kdopak se z toho dokázal poučit? Věcní a pragmatičtí Češi versus národ, který je synonymem rozhádanosti a nezodpovědnosti. Ateisti vs. pobožní katolíci. Snadný soupeř.
Italové mají v tuto chvíli naočkováno 73 procent populace a dalších 6 procent má první dávku. V počtu nových hospitalizací a umístění na jednotky intenzivní péče jsou jejich čísla v přepočtu na obyvatele ve srovnání s Českem mizivá, nižší než v Dánsku. V Itálii mají od září povinné covid pasy – bez očkování, prokázání prodělání nemoci nebo testu nesmíte jít do práce, jet vlakem nebo jít na oběd do restaurace. Neobešlo se to bez protestů, ani Italové nejsou ovce. Znovuzavedení covid pasů aktuálně zvažují také v Dánsku.
No ale to je přece zase něco jiného. Italové měli Mussoliniho a jsou to v podstatě fašisti. To se nedá srovnávat.
Je to tak. Srovnat nelze vůbec nic. Češi jsou unikátní. Nikdo si na ně nepřijde. Vždy najdou důvod, proč něco nejde a nefunguje. V rouškách se člověk udusí. Vakcína je nevyzkoušená a nebezpečná, zní ze země alkoholiků a pojídačů uzenin umírajících masivně na rakovinu tlustého střeva a konečníku.
V Izraeli se naočkovali mezi prvními, čísla začala růst – vakcína nefunguje! Ale: naočkovali třetí dávkou, čísla spadla. Je to jedno. Takhle lze pokračovat dál a dál, pořád do nekonečna, a stejně je to jedno, protože nelze fakty přesvědčovat tam, kde o žádná fakta nejde.
Nedůvěra zabíjí
Nízká důvěra ve stát, instituce a autority je v případě epidemie v české společnosti živena zbytnělými egy různých lékařů, rektorů a profesorů. Nepochopili, že s autoritou roste odpovědnost a taky nároky, které má každý klást především sám na sebe. Že musí rozlišovat mezi věděním a sebevědomím, mezi fakty a egem. Může za ní ale také arogance té části lékařů, kteří po celá léta zacházejí a komunikují s pacienty jako s nesvéprávným dobytkem a ženou je tak ze svých ordinací do náruče všech těch šarlatánů a samozvaných léčitelů, kteří na rozdíl od nich s těmi, kdo za nimi přijdou, umí mluvit.
Nedůvěra je živena médii, která lační po kontroverzních titulcích a je jim jedno, že část společnosti nemá kognitivní dovednosti nebo prostě jen čas a energii, aby si z té záplavy nesmyslů poskládali svět způsobem, který alespoň nebude ohrožovat ostatní. Místo aby novináři a editoři vybírali a pečlivě rešeršovali informace, házejí bez ladu a skladu na hromadu výroky a rozhovory s libovolným „expertem“ k libovolnému tématu. Podobně ostatně zacházejí s klimatem a dalšími klíčovými tématy.
Nedůvěru živí politici. Babiš v epidemii selhal. Od nastupujícího Fialy a jeho týmu jsme k epidemii neslyšeli v podstatě nic, a možná je to tak lepší. Změna, která je možná, zatím vypadá jako totéž v jiném obleku. Před volbami se tématu nevěnoval nikdo a ani po nich se nic nezměnilo. Budeme zavření a budeme umírat, ale slušně. Změna je nemožná.
Je nemožná, protože nefunguje důvěra mezi státem, jeho institucemi a občany. Všichni nedůvěřují všem a v tomto nastavení nemůže společnost uspět tváří tvář zcela libovolnému problému, ať už je to klimatická krize, epidemie nebo krach jistého podvodníka s energiemi.
Lekce Dánsko
Dánská Aarhuská univerzita udělala rozsáhlý výzkum tamního přístupu k řešení epidemie. Výsledky jsou pro nás beznadějné. Klíčovým faktorem k eliminaci epidemie je podle zjištění Dánů vzájemná důvěra mezi občany a státem. Podle výzkumníků dánský stát komunikoval s lidmi narovinu. Říkal jim po celou dobu, co se bude dít a proč, nezamlčoval nejistotu ani negativní důsledky. Bez upřímnosti důvěru vybudovat nelze. Nikde. Současně se staral, aby opatření pokud možno nikoho nezničila.
Nezbytnou součástí řešení bylo, že elity zvládly upozadit svá ega a v krizi se spojily. Opozice se postavila za vládu a nezpochybňovala každý krok řešení pandemie. Díky tomu byla zajištěna jasná a věcná komunikace, která se netříštila na tisíc protichůdných názorů. Jelikož vláda přistupovala k lidem jako ke svéprávným občanům, opláceli jí lidé stejnou mincí.
Na volání po společné odpovědnosti a morálním závazku vůči druhým tak Dánové slyšeli a pravidla – roušky, rozestupy, lockdowny nebo masivní testování – bez remcání dodržovali. Když přišlo očkování, šli se očkovat. Dánové naopak nepraktikovali obviňování druhých. Starat se o druhé totiž také může znamenat jít sám příkladem a druhé nesoudit. Immanuel Kant by měl radost.
Zvládnutí epidemie je kolektivní podnik a podle dánských výzkumníků je jednou z hrozeb pro jeho úspěšné zvládnutí „stranické hašteření“, které nevyhnutelně prosákne do společnosti. V Dánsku mělo 80 procent populace za to, že politické elity táhnou v epidemii za jeden provaz. Kdežto v Česku se odmítá nastupující vláda o čemkoli bavit s tou současnou, protože si chce dělat všechno sama a po svém, zatímco počty nakažených raketově rostou. Přesně takto vypadá selhání elit.
Podle dánské studie je důvěra v autority klíčová pro důvěru v očkování, u něhož z principu musíte věřit těm, kdo tvrdí, že je očkování bezpečné a účinné. Bez této důvěry se rozjíždí celý ten konspirační rej, který končí u čipů Billa Gatese. Pro část lidí je totiž snáze představitelné, že se Gates snaží očipovat svět pomocí fiktivní epidemie, než že by česká vláda říkala pravdu.
Dánská studie je z českého pohledu depresivní čtení, protože je z ní zjevné, že se u nás všechno dělo a děje přesně naopak, jinak nebo nijak. Proto jsme tam, kde jsme, a nikde jinde nebudem. Rozhodně ne v Dánsku.
Protože se každý stará sám o sebe, budeme se mít všichni hůř
Teze normalizace a devadesátých let, že se má každý starat sám o sebe, v Česku zvítězila. Nedůvěra ve stát a odmítnutí sounáležitosti se společností vedou k tomu, že je zcela legitimní se neočkovat z náhodných individuálních důvodů, kdy ty společenské nejsou pro podstatnou část lidí relevantní. Nejsou relevantní, protože tady vědomí společnosti, sounáležitosti a solidarity nikdo nebuduje.
Protože neumíme přemýšlet o blahu celku, budeme se mít každý jednotlivě hůř, abychom si tak pořád dokola připomínali, že žádný osamocený jedinec mimo společnost neexistuje a nikdy existovat nebude. Protože nejsme ovce, budeme trávit život v ohradě, zatímco Dánové a Portugalci se jako ovce naočkují, aby si mohli dělat každý co chtějí. A když to bude nutné, píchnou si všichni třetí nebo čtvrtou dávku nebo si načas zase vezmou roušku a budou udržovat rozestupy.
Zato v Česku pojede 139. kolo debat na téma „proč to nejde“ a každý politik bude mít svou tiskovou konferenci se svým unikátním řešením problému. V tom je budou podporovat lékaři rozličných oborů se svými náhodnými úvahami živenými médii. Rozpolcená a nedůvěřivá společnost je pak důsledkem selhání a ztráty soudnosti těchto elit. Nevyhnutelným výsledkem budou další restrikce a další mrtví. Jinak to nejde, jsme totiž výjimečný národ, ve kterém nic nejde.
Autor je sociolog a spolupracovník redakce. Pro Alarm vytváří pravidelnou show Všichni tady umřeme.