Zdravotní sestra z Moravy: Když začínala další vlna covidu, na oddělení jsme všechny plakaly

V reakci na dezinformace ohledně rapidně se zhoršující pandemie zveřejňujeme svědectví z covidového oddělení jedné moravské nemocnice. Text byl anonymizován a podepsán pseudonymem, redakce identitu pisatelky zná. 

Pracuji na covidovém oddělení, které má dvě stanice. Kapacita jedné stanice je 22 pacientů. V naší nemocnici jsou otevřeny covidové jednotky, ARO, JIP a další čtyři stanice standardní péče. Všechny stanice jsou téměř naplněny, kromě poslední stanice, jejíž naplnění očekáváme v řádu dní. Denně se ze standardních stanic několik pacientů překládá na ARO nebo JIP, několik pacientů zemře nebo se propouští domů. Bohužel lůžko nezůstává dlouho prázdné a většinou se okamžitě přijímají další pacienti. Takže se stav pacientů mění z minuty na minutu.

Někteří lidé si neuvědomují, že se můžou ocitnout v nemocnici – a teprve tam pochopí, co je to touha žít a dýchat.

Zrovna včera během dvou hodin bylo na naše dvě stanice přijato deset pacientů za směnu. Je to hrozné, nevíte, co máte dělat dřív, jestli přijímat, nebo se starat o pacienty, kteří se zhoršují taky z minuty na minutu a potřebují akutně péči. O 22 pacientů se staraly dvě sestry. Bylo úplně nemožné poskytnout péči všem. Prostě to nejde. Hlavu máte na roztrhání, milion telefonátů, vyšetření, vše zařídit a zajistit odvozy sanitek na vyšetření. U příjmů zajistit invazivní vstupy, odběry, vyšetření a do toho administrativa. Lékaři chodí a ordinují dle zhoršení stavu pacientů a výsledků jejich vyšetření, takže se nezastavíme. Po oddělení doslova běháme. Není čas jít na toaletu ani na oběd. Nedá se to vydržet. Pokud myslíte v jednu chvíli na spoustu věcí, obrovsky stoupá riziko, že na něco zapomenete či něco přehlédnete.

Takhle pracovat nemůžeme

Byly jsme tak vyčerpané, že jsme si stěžovaly, že takhle pracovat nemůžeme. Zprvu nás nikdo vyslyšet nechtěl, nadřízení nám činnosti měřili na minuty. Vůbec jim přitom nedocházelo, že péče o covidové pacienty je jiná než praxe na běžném oddělení. Po našich stížnostech se rozhodlo, že budeme na oddělení tři sestry. Přišlo nám to osobně sdělit vedení, ale nezapomnělo připomenout, že si neumíme zorganizovat práci a že největší problém jsme my, protože si stále jen stěžujeme. Velmi se mě to dotklo, snažím se dělat svou práci co nejlépe a takové chování k zaměstnancům mě mrzí. My se chceme především dobře postarat o pacienty.

Naše směny vypadají takto: jeden den denní směna, další noční, pak spíte po noční a pak znovu denní. Volno máme sporadicky. Člověk je zničený, doma nic neudělá, není síla na domácnost a na to, abychom se věnovaly dětem a partnerům. Služby nejsou normální, nechodíme domů v 18 hodin, po skončení pracovní doby. Nestíháme, doděláváme práci i do 20 hodin – to už přitom pracuje i další směna.

Za měsíc odpracujeme 18–19 dvanáctihodinových směn plus přesčasy, během nichž doděláváme to, co jsme nestihly, a pochopitelně chodíme do práce před začátkem směny, abychom si mohly předat hlášení o pacientech. Je to strašné. Takový způsob práce se na našem zdraví odrazil už v první vlně. Hodně spolupracovnic odešlo, našly si jinou práci, protože to už nedávaly. Sice tuto práci milují, ale nemíní se tady zničit. Mají své rodiny, děti, rodiče, nemohou žít jen prací. To prostě nejde.

Kdy se odrovnáme?

My, co jsme zůstaly, máme často zdravotní potíže a je jen otázka času, kdy se odrovnáme. Jenže potom nám nikdo nic nedá. Každý vás vytěží na maximum a odkopne. Co je tohle za systém: Nechápu, že to vedení takhle nechá a je jim jedno, že sestry odcházejí.

Jak se to liší od situace před covidem? Především práce dříve nebyla tak náročná. Průběh covidu je jiný než u běžných onemocnění a někdy jde opravdu o minuty. A takových horšících se pacientů míváte naráz několik. Práce je hodně, to je jasné. A běžné je to všude. Ale teď je to psychicky i fyzicky náročnější. Hodně úmrtí, hodně bolesti, špatných pacientů, bezmoc, lítost. Chcete co nejvíce pomoct, o všechny se postarat, ulevit jim, zachránit je, ale nemůžete. Taky oblékání do ochranných obleků zdržuje. Jste v nich zpocení, je to prostě náročnější. Nedá se v oblečení vydržet, nic nevidíte, rosí se brýle pod štítem, máte dvoje rukavice, necítíte žílu, pícháte po paměti a musíte rychle vše vykonat, zajistit, postarat se.

Věkové skupiny na našem oddělení jsou různé. Dříve byli pacienti spíše starší, teď nám jezdí i mladí lidé, takže všechny skupiny. Máme tu očkované i neočkované. Většina špatných stavů je neočkovaných, očkovaní mají většinou lehčí průběh.

Psychické i fyzické vyčerpání

Rozdíly mezi tím, jaké to bylo před rokem a jaké je to dnes, cítíme a vnímáme každý trochu jinak. Z mého pohledu je rozdíl maličký. Před rokem jsem se cítila hůř, bylo mnohem víc úmrtí, víc resuscitací na pokoji, teď je ta situace o malinko lepší. Ale nápor pacientů zůstal prakticky stejný a lidé stále umírají. S obavou se díváme na horšící se čísla nakažených, protože víme, že se to odrazí na zátěži v nemocnicích. Ti pacienti k nám prostě dorazí. Není úniku.

Jak se cítím? Jsem úplně zničená. Jsem ještě poměrně mladá, ale už mám zdravotní problémy. Cítím se fyzicky i psychicky vyčerpaná. Nevím, jak to udělat, abych se cítila lépe. Po směně vstávám zbitá, všechno mě bolí, ale pak se musím rozhýbat a jít zase dál, nic jiného mi nezbývá. Když začínala další vlna, plakaly jsme na oddělení společně s lékařkami všechny. Už to nikoho nebaví, děláme všechno, co můžeme, ale máme dost. Je nám smutno z toho, že se valí další vlna pandemie, moc bychom si přály, aby už byl klid a skončilo to. U nás vnímám problém hlavně ve vedení, neváží si našeho oddělení, neváží si naší práce – necítíme žádnou podporu. Je mi to strašně líto.

Buďme pokorní!

Ve svou profesi stále věřím a mám ji ráda. Tohle není syndrom vyhoření, to by mě ta práce nebavila. Jde o něco jiného: přepracovanost a beznaděj z pandemie, z toho, co vidíme, především z obrovské úmrtnosti. Názor na své povolání jsem nezměnila – jsem tu, abych pomáhala lidem. Práce je náročná po všech stránkách, ale tuhle práci mohou dělat jen silní lidé. A síly ubývají. Cítím se tak přetížená, že do budoucna zvažuji, že si zkusím najít práci mimo nemocnici. Takhle se dlouhodobě pracovat nedá.

Co se týká očkování, byla jsem pro něj už jsem od první chvíle. Je to stejné jako u spalniček. Jen nechápu, proč se neuznávají protilátky. Všichni by se měli naočkovat, aby neskončili ve vážném stavu u nás. Opatření zpomalí nápor v nemocnicích, ale část společnosti je nerespektuje, chtějí „žít a dýchat“. Tito lidé si vůbec neuvědomují, že se můžou ocitnout v nemocnici – a teprve tam pochopí, co je to touha žít a dýchat. Pacienti, kteří covid prodělali s těžkým průběhem, jsou pokorní. Zažili tu hrůzu a mají obavy o své zdraví a váží si ho. Mnoho lidí, mnoho názorů. Myslím si, že bychom měli nařízení dodržovat a být pokorní, mít se rádi a pomáhat si. A myslet nejen na sebe, ale i na druhé. I my zdravotníci chceme, aby to už skončilo.

Autorka je zdravotní sestra.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace