Situace je strašlivá. Je prakticky vyloučeno, že to nemocnice zvládnou, říká matematik Levínský

Zatímco většině společností stačí spálit se jen jednou, Česko v boji proti pandemii dělá už poněkolikáté tytéž chyby. Bude tady s námi covid navždy? A co můžeme v následujících týdnech čekat?

Foto Alberto Giuliani, Wikimedia Commons, CC BY-SA 4.0

Podle matematika, ekonoma a dramatika Reného Levínského je aktuální epidemická situace v Česku nejhorší, jaká tu kdy byla. Člen Mezioborové skupiny pro epidemické situace varuje před tím, že české zdravotnictví nápor následujících týdnů prakticky nemá šanci zvládnout. Vychází přitom z matematických modelů, které společně se svými kolegy z institutu BISOP vytváří na základě aktuálních dat. V následujícím rozhovoru jsme probírali, jak bude vypadat letošní zima, jestli jsou aktuální opatření dostatečná, ale také to, zda se nám podaří dostat virus pod kontrolu, nebo tu s námi bude v různých formách už navždy.

Dosluhující vláda teď zavedla nouzový stav, omezení provozu restaurací a velkých akcí nad tisíc lidí. Bude to stačit?

Co znamená slovo stačit? I kdyby vláda neudělala nic, plus mínus za pět až deset dní se křivka detekovaných případů otočí. To se nám nikdy předtím při modelování nestalo, že by se křivky začaly samy od sebe otáčet. Vždy se tam muselo dát nějaké omezení. Na rozdíl od profesora Berana jsme nikdy neříkali, že to promoření už je dostatečné. Dnes ale říkáme, že promoření a vakcinační imunita tentokrát postačí k tomu, aby se křivka otočila.

To ale nejspíš nebude jenom dobrá zpráva, ne?

Že se křivka nových detekovaných případů už brzy otočí, to samozřejmě dobrá zpráva je. Klesat ale bude poměrně pomalu. Minulý týden byl podle všeho nejhorší. Tento týden by měl být o trošičku lepší, když sečteme případy od pondělí do neděle. Lidé ale samozřejmě v nemocnici nějakou dobu zůstávají. Nemocnice budou kulminovat teprve někdy v půlce prosince. To datum je samozřejmě potřeba brát s rezervou. Čísla jsou naprosto strašlivá a už teď je v podstatě vyloučeno, že to nemocnice zvládnou. To už není otázka predikce a spekulování o změně našeho chování. Tito lidé jsou nakažení už dnes a opatření opět přišla absolutně pozdě. Opatření budou mít vliv na mírně rychlejší klesání křivky, ale už jsme v podstatě prohráli.

Co konkrétně si máme představit pod tím, že jsme prohráli a že to nemocnice nezvládnou? Co se teď bude dít?

Budou probíhat triáže (třídění pacientů na základě závažnosti jejich stavu – pozn. red.). Nemocnice, které mají robustní příjmy, budou pacienty třídit v nemocnicích. Jinde se to bude třídit přímo v sanitkách.

Ne každý tedy dostane péči, která by odpovídala jeho stavu?

Je tady nějaký počet lidí – nám ve výpočtech vycházejí nižší jednotky tisíc –, kteří péči nedostanou…

Zmiňoval jste profesora Berana a koncept stádní imunity. Zastánci této teorie předpokládají, že se virus prožene společností a ta si pak vytvoří imunitu. Podle všeho ale covid-19 takto nefunguje. Za půl roku se i v takovém scénáři bude opakovat stejná situace jako dnes…

Máme anonymizovaná, individuální data z ÚZISu. U každého jednotlivého člověka vidíme datum první dávky, druhé dávky, případného pozitivního testu a tak dále. Když to řeknu zjednodušeně, vakcinace teď vydrží zhruba čtyři měsíce a po osmi měsících je už poměrně slabá. Od čtvrtého měsíce do osmého zkrátka klesá. Z toho vyplývá, že by pomohlo, kdyby se dosluhující a nastupující vláda dohodly a na kolenou poprosily lidi, kteří mají pět měsíců od očkování, aby šli okamžitě na booster (posilující dávku očkování – pozn. red.). Tak by se spousta lidí zachránila. Na to teď ale nemáme ani očkovací kapacity, které jsou mnohem nižší, než byly. Zrušili jsme velká očkovací centra, protože jsme nebyli schopní podívat se do Izraele, kde podobnou vlnu epidemie způsobenou souběhem varianty delta a slábnoucí vakcinační imunity zvládli na přelomu srpna a září jen díky posilující dávce. To, že má u nás 60 procent lidí dvě dávky, teď znamená vlastně dost málo. Tři dávky má dnes sedm procent obyvatel. V Izraeli je to 45 procent lidí. Dokud nebudeme mít třetí dávky na této úrovni, nemůžeme očekávat nic dobrého.

A kde je tedy ta pomyslná „tečka za koronavirem“?

Covid je respirační onemocnění. Slogan s „tečkou“ byl z marketingového hlediska dobře vymyšlený a asi dostal hodně lidí do očkovacích center, ale byl lživý v tom, že vyvolával dojem, že plným očkováním problém vyřešíme. Ve chvíli, kdy jsme propagovali tečku, se Němci rozhodli očkovací centra ponechat trvale a očkovat proti covidu podobně jako proti chřipce – tedy jednou za rok. Farmaceutické firmy dnes integrují očkování proti chřipce a covidu do jedné látky. Je velmi pravděpodobné, že brzy budeme dostávat jednou ročně vakcínu proti chřipce i proti covidu. Objeví se taky léky. V současné situaci nemá Česká republika ani dostatek monoklonálních látek. Existují místa, kde by se daly aplikovat, ale látky prostě nejsou.

Když mně jako očkovanému člověku přijde ze školy nakažené dítě, nemůžu jít do karantény, i kdybych chtěl. Musím chodit do práce a jsem k tomu nucený. Co mám dělat? Vzít si dovolenou?

Říkal jste, že Česko je zatím v nejhorší situaci, v jaké kdy bylo. Zároveň je 60 procent lidí plně naočkováno. Přesto je ta situace takhle tragická. Co všechno v tom hraje roli?

Předně to, že očkování v čase slábne. Očkování funguje na 90 procent proti vážnému průběhu. Třeba mezi lidmi ve věku 30 až 39 let je desetkrát více hospitalizovaných mezi neočkovanými než mezi očkovanými. Ale u lidí nad 80 let je to už jen třikrát tolik. To jsou lidé, kteří dostali první dávku dřív a už od ní uplynulo hodně času. Imunita je u starších lidí zároveň slabší a očkování u nich funguje obecně hůře než u mladších. Máme tady také variantu delta, která má zhruba dvojnásobné reprodukční číslo. V součtu všech efektů jsme tak dnes v podstatě ve stejné situaci jako loni.

Je otázka, jestli lidé, kteří heslo „Tečka za koronavirem“ vytvářeli, nebyli skutečně přesvědčení, že očkováním pandemie končí…

Odvedli velmi profesionální práci z reklamního pohledu. Udělali si velkou studii mezi respondenty a ptali se jich, co by chtěli slyšet, aby se nechali naočkovat. A protože lidé chtěli slyšet, že po očkování nastane konec, tak jim řekli, že po očkování bude konec. Na jedné schůzce s tvůrci kampaně jsme jako MESES upozorňovali, že se za půl roku může s nějakou pravděpodobností stát to, co vidíme dnes, a že třeba v Německu už se na tuto variantu vývoje připravují. Ptali jsme se, co budeme dělat, pokud to nastane. Jak to budeme komunikovat. Že nám teď „tečka“ možná trochu pomůže, ale v budoucnu nám může uškodit. Tento kognitivní problém máme v Česku pořád. Chvíli si užijeme a pak neřešíme, co se bude dít za půl roku.

Bohužel se to ale už stalo. Jak by se to dalo napravit? Kromě očkování asi moc jiných možností nemáme, bude tedy nejspíš klíčové nějak obnovit důvěru v očkování. Jak to udělat?

Podle mě je naprosto marketingově špatně mluvit o třetí dávce, protože pak bude čtvrtá, pátá, šestá, sedmá a tímto způsobem to lidé slyšet nechtějí. Mnohem smysluplnější by podle mě bylo říct, že se budeme očkovat proti covidu jednou za rok a že to každému zabere dvě hodiny času ročně.

Jak je možné s tímto virem nějak normálně koexistovat, když tečka stále nepřišla?

Scénář je od začátku stále stejný. Bude tady tento typ očkování a budou tady léky. Zatím máme pouze monoklonální látky, které jsou ale poměrně drahé. Jedna dávka stojí 50 tisíc. Za současného způsobu aplikace zachrání jednu hospitalizaci asi dvacet dávek. To znamená, že ji odvrátíme za milion korun. To je pořád docela dobrý výsledek, ale očkování stojí pět set korun, a je tak mnohonásobně levnější. Vyvíjejí se ale další léky, tablety. Za rok na tom budeme opět úplně jinak. Kombinace očkování a léků náš problém jednou vyřeší. Covid nás nebude trápit dalších sto let, to určitě ne. Ale taky nejspíš sám od sebe nezmizí jako španělská chřipka.

Foto Lenka Glisníková, A Studio Rubín

Psal jste teď na sítě, že reakce nastupující vlády Petra Fialy na poslední tiskové konferenci by byla adekvátní v srpnu, a nikoliv dnes. Co by teď měla vláda udělat?

Jako dramatik bych řekl, že ta tisková konference byla vedená ve strašně špatném žánru. Jsme úplně v čudu, je potřeba burcovat, a tady slyšíme, že budeme řídit epidemii podle obsazenosti JIP. Mnohokrát zaznělo, že řídit epidemii podle obsazenosti nemocnic je podobné jako řídit auto, které nemá čelní sklo a v němž  se můžeme dívat jen do zpětných zrcátek. Navíc kritéria přijetí na JIP závisejí na stavu pandemie. V dobrých dobách se snažíme zachraňovat i téměř beznadějné případy, v těžkých dobách volíme jiná kritéria. Naštěstí, alespoň podle vyjádření profesora Válka, od tohoto svého nápadu budoucí vláda pomalu ustupuje. Když se podíváme do světa, vidíme, že pandemie je v prvé řadě společenský problém. Země, které mají nějakou důvěru ve stát, jako jsou Dánsko nebo Norsko, mají nulový počet nadúmrtí, a naopak země jako Ukrajina a Rusko, kde je důvěra ve stát velmi malá, mají obrovské problémy, malou proočkovanost. Česká republika je někde uprostřed. Musíme najít rozumný způsob, jak tuto krizi komunikovat a řešit společensky. Pan Válek si ale do svého týmu opět nominoval zejména lékaře, kteří samozřejmě vidí jen tu zdravotní část epidemie.

Ta situace je ještě komplikovanější v tom, že tu máme vládu v demisi a nastupující vládu Petra Fialy. Skutečně nemůže nová vládní koalice zatím vůbec nic dělat, nebo jsou to jen výmluvy?

Vláda ať vládne – nemůže přece tvrdit, že už tady není. Sice je to vláda v demisi, ale stále je to vláda a měla by něco dělat. V tomto smyslu oceňuji, že se minulý čtvrtek odhodlala k nějakým krokům. Ale ten způsob, jakým komunikuje nastupující vláda, je také absurdní. Fascinuje mě třeba, jak se politici zavazují k dělání a nedělání věcí, o nichž nikdy nevědí, jestli je náhodou nebudou potřebovat. Teď mám na mysli třeba slibování toho, že nikdy nebude lockdown. Pak pan Válek zase prohlásí, že povinné očkování nebude. Není přece možné si tímto způsobem vzít z ruky nástroj, který se může ukázat jako možné řešení. Nemůžu přece říkat, že nebude lockdown jen proto, že mi to přinese politické body. To je opět krátkodobé získání politických bodů, ale také naprosté ničení politické kultury a vzájemné důvěry mezi občany a politikou.

A jaký je váš názor na povinné očkování?

Máme tady zdravotnictví jako veřejný statek a nějakým způsobem z něj všichni čerpáme skrze všeobecnou zdravotní péči. Nenaočkovaní lidé z něj momentálně čerpají desetkrát tolik jako naočkovaní. V kategorii 60 až 69 let je na sto tisíc obyvatel 47,3 neočkovaných lidí na JIPkách oproti 4,7 očkovaným.

To tedy znamená, že náklady na péči u neočkovaných jsou desetkrát vyšší než náklady na péči o očkované?

Prostě tuto péči čerpají průměrně desetkrát více. A co se s tím dá dělat? Ve státě, který je sociální a má podobný model zdravotního pojištění jako Česko, nemůžeme říct, že neočkovaní lidé na JIPku nepůjdou. To prostě nejde. Ale není také možné, aby tyto náklady (nejen finanční) nesli lidé, kteří se na řešení problému aktivně podílejí. Přece není fér, aby člověk, který se očkoval, nemohl jít čtyři měsíce na ortopedickou operaci a trpěl, protože musí počkat, až se vyřeší covidová krize. Nevidím žádné jiné řešení než povinné očkování, které už na celou řadu nemocí využíváme. Proč nedokážeme tento institut použít? To, co děláme, je hrozně pokrytecké. Aktuální situace podle mě naprosto rozleptává naši společnost. Tvářit se, že je očkování dobrovolné, a pak těm lidem nedovolit jít tam a tam, je opravdu zvláštní. Je to jako říkat, že řidičský průkaz je naprosto dobrovolná věc, člověk ho mít nemusí, ale když ho nemá, může jet autem jen do práce a za rodiči, ale když chce jet do kina, tak už řidičák mít musí.

Podobně absurdní je ale také situace, kdy má očkovaný člověk rizikový kontakt, a nemusí jít na test ani do karantény. To k soudržnosti společnosti asi taky nepřispívá…

To je samozřejmě jedna z věcí, o které MESES mluví celou dobu. Pokud je očkování povinné, pak nemusíme řešit, jak motivovat lidi k tomu, aby se šli očkovat. Když je ale očkování dobrovolné, je potřeba lidi pozitivně motivovat. Existují dobré pozitivní motivace. Očkovaný člověk třeba nemusí jít na test, když jde do hospody. To je v pořádku. Pak jsou ale výhody zcela perverzní a toto je jedna z nich – tedy že po rizikovém kontaktu je očkovaný stále brán jako neohrožující své okolí. Je to navíc hodně nevýhodná výhoda. Když mně jako očkovanému člověku přijde ze školy nakažené dítě, nemůžu jít do karantény, i kdybych chtěl. Musím chodit do práce a jsem k tomu nucený. Co mám dělat? Vzít si dovolenou? Kdybych nebyl očkovaný, můžu zůstat v karanténě doma a nemusím to řešit. Takto nastavený systém je bohužel nefunkční.

Máme tendenci vinit české politiky ze špatného řešení pandemie, ale vysoká čísla nakažených sledujeme i jinde, třeba v Německu. Rakousko zavádí lockdown. V čem je naše situace odlišná?

Třeba ve srovnání s Rakouskem je naše situace zásadně odlišná. Máme sice docela podobné incidence – nějakých tisíc lidí na sto tisíc –, ale Rakousko mnohem víc testuje. V nemocnicích mají momentálně asi 2500 lidí, my máme šest tisíc. Denně v Rakousku umírá necelých padesát lidí a v Česku už v průměru sto. Z toho vyplývá, že půlku té epidemie nevidíme. Ta čísla máme dvakrát horší. Když se podíváme na počet nadúmrtí a porovnáme to s Rakouskem, jsme za dobu pandemie téměř na trojnásobku.

A pokud to srovnáme s Německem?

Německo je na tom podobně jako Rakousko. Když vezmeme ze statistik jen covidová úmrtí, a ne nadúmrtí, v Česku zemřelo 3200 lidí na milion obyvatel. Pokud nějaký stát překročí úroveň dvou tisíc úmrtí, tak je to dost velké peklo, takových zemí je na světě málo. Rakousko má 1348 lidí na milion a Německo 1196. A to je téměř přesně třetina našich čísel. A takové Dánsko má 488 mrtvých na milion obyvatel.

Čím si vůbec vysvětlit ty velmi dobré výsledky Dánska? Co za tím je?

V Dánsku se testuje snad nejvíc na světě a testovalo se ještě před samotným očkováním. Lidé tam mají důvěru ve stát, který hraje fér. Mají dobře udělané finanční náhrady. Ve chvíli, kdy se objevilo očkování, se Dánové prostě naočkovali. Dělají správné věci ve správnou chvíli. Můžeme si taky říkat, jak je fantastické, že se Portugalsko tak rychle naočkovalo. To se ale stalo proto, že se opozice s vládou domluvila na tom, že dokud se většina lidí nenaočkuje, budou uzavřené hospody a další podniky. Nic takového není v Česku možné a nic takového náš pandemický zákon neumožňuje. Hned se začne mluvit o tom, že je to vydírání. Nikdo nedokáže taková opatření prosadit. V Portugalsku to možné bylo, domluvili se a skutečně to udělali.

Když porovnáme letošní situaci s loňským rokem, můžeme v těch číslech vidět nějaké zásadní odlišnosti?

Má to dost podobný průběh. Epidemie se nejprve rozjela mezi dětmi, pak se nákaza přenesla do střední generace a nakonec mezi nejstarší. Ta čísla jsou plus mínus stejná. V této vlně máme trochu více incidencí. A v nemocnicích to letos bude asi taky trochu horší než minulý podzim. Hlavní rozdíl je samozřejmě v tom, že se ta současná vlna týká nepoměrně více neočkovaných lidí, kteří jsou v mnohem větších počtech v nemocnicích a mnohem více umírají, přestože jsou ve společnosti v menšině.

Sám jste zmiňoval, že se epidemie rozjela ve školách. Nastupující vláda tvrdí, že školy uzavírat nebude. Je možné vše nastavit tak, aby školy zůstaly otevřené a situace zároveň dále neeskalovala?

Řešení je pořád stejné – testování. Zavírat školy je podle mě eticky naprosto nepřijatelné. V loňském roce, když ještě nebyly vakcíny a část populace byla velmi náchylná, bylo uzavření škol ještě víceméně pochopitelné a akceptovatelné. Ale ve chvíli, kdy tady je vakcína a my jsme v průšvihu kvůli tomu, že nejsme ochotní se naočkovat, není možné zavírat školy. Děti nesmějí odnášet to, že nejsme schopní tuto situaci vyřešit. A školy mají dvě základní možnosti. Buď budou jednou týdně testovat PCR testy a potom dělat karantény. Ještě lepší je ale podle mě model, který momentálně funguje hlavně ve školách ve Spojených státech a říká se mu „test to stay“, v němž se testuje každý den. My dnes v modelech pracujeme s variantou, že se děti v pondělí otestují a když je někdo pozitivní, nejde celá třída do karantény, ale testuje se každý den a postupně se odchytávají nakažení žáci. Ukazuje se, že tato varianta je epidemiologicky jen o málo horší než karanténa, a přitom umožňuje nechat školy otevřené. Pokud ale očkovaní lidé nemusí ani po rizikovém kontaktu do karantény, a to ani v situaci, kdy mají doma pozitivního člena domácnosti, a navíc ani nerozlišujeme, jak dlouho mají od poslední dávky – jestli třeba dva měsíce, nebo šest –, pak jsou všechna ostatní opatření do značné míry jen kosmetická. Takový člověk se totiž téměř jistě nakazí a téměř jistě bude tu nákazu dál roznášet. Překvapení je spíš, když se to nestane.

Zároveň se objevily i případy, kdy žáky nakazil třeba neočkovaný pedagog. Mluvili jsme o povinném očkování, ale tato povinnost není ani pro státní zaměstnance, kteří přicházejí do styku s velkým počtem lidí…

To je samozřejmě absurdní. Nicméně to je taková anekdotická evidence, kterou má každý. Učitel nakazil žáky. S velkou pravděpodobností ale takového učitele nakazily děti bez příznaků. Když netestujeme dostatečně, po čase to doputuje k tomu učiteli, u kterého nemoc uvidíme, protože je první, kdo má symptomy. Ve školách je naopak potřeba testovat tak, abychom ty symptomy vůbec neviděli a aby to do podobné situace vůbec nedospělo. Což je samozřejmě problematické, protože pokud to do té situace nedospěje, máme tendenci vnímat opatření jako zbytečná. My jsme se tady ale už spálili čtyřikrát. Normální je, že se takový průšvih stane jednou.

Často se mluví o tom, že jsou děti asymptomatické, mají velmi lehký průběh. Nyní byla i na evropské úrovni schválena vakcína pro děti od 5 do 12 let. Proč by vůbec v takové situaci měli rodiče nechat svoje děti očkovat? Jsou tady nějaká zdravotní rizika, nebo je to důležité pro řešení epidemie?

Je poměrně jednoduché si přečíst doporučení americké CDC (Centrum pro kontrolu a prevenci nemocí – pozn. red.), která tuto vakcínu schválila ještě před Evropskou lékovou agenturou. Pro tuto kategorii se jedná o nižší množství očkovací látky. Od 12 let výše jsou všichni očkovaní stejně a pro mladší kategorie je to třetinová dávka. Klinická studie byla schválená CDC. V doporučení ale nejsou vůbec žádné epidemiologické argumenty. Pro mě osobně by bylo morálně zvrácené chtít po dětech, aby se očkovaly proto, aby se dospělí nenakazili. Všechny argumenty obsažené v tomto textu jsou ale individuální. Pro každé dítě má takové očkování podstatně vyšší benefity, než jaké to má náklady. Až na naprosté výjimky je většina vedlejších příznaků na očkování vlastně identická s vedlejšími příznaky nemoci samotné. Největší problémy jsou záněty. Očkování vytvoří zánět a ten se může dostat někam jinam do těla. Když se dostane do srdce, vzniká myokarditida. Jenom se to stává s opravdu velmi nízkou pravděpodobností. A u této vakcíny je ta pravděpodobnost tak nízká, že po proočkování 3 milionů dětí ve Spojených státech není ani jedno pozorování myokarditidy. Benefity očkování pro děti jsou mnohem vyšší než rizika. Tedy pokud věříme institucím typu Evropská léková agentura a CDC. Obě instituce mají dost vysoké standardy a já o jejich práci nemám nejmenší pochybnosti.

Je otázka, jak je možné přesvědčit ty, kteří důvěru v tyto instituce nemají…

Já jsem se na svém facebooku ptal lidí, jestli tuší, kolik je v českých nemocnicích hospitalizováno dětí do patnácti let. Lidé psali, že takových dětí je asi deset. Jenomže ono jich je jen za listopad asi dvě stě. Je to samozřejmě stále velmi ojedinělé, ale děti v nemocnicích jsou – není to nula případů z tří milionů jako u vakcíny.

Víme, s čím tam ty děti jsou hospitalizovány?

Úplně jasné to není. Většinou mají lehký průběh. Střední a těžký průběh má asi pětapadesát z nich. Lehký průběh znamená, že dítě nepotřebuje kyslík a neselhávají mu orgány. U středního průběhu potřebují děti kyslík a u těžkých jim selhávají orgány. Těch těžkých průběhů je za listopad přesně pět, středních asi padesát. Nejsou to čísla, která by zcela měnila náš pohled na pandemii, ale důvody k očkování dětí podle mě přinášejí. Pro povinné očkování dětí ovšem nejsem. To je až úplně poslední možnost, protože riziko je mnohem menší než u jiných věkových kategorií. I já sám jsem ale svou dceru registroval v den jejích dvanáctých narozenin, protože je to snížení rizik a nevidím důvod, proč to nedělat.

Jak se díváte na uznávání protilátek? Nová vláda je asi bude chtít uznávat…

Je naprosto standardní, že uznáváme protilátky, a stane se to i s covidem. Je otázka kdy. Každopádně žádná z respektovaných autorit je zatím neuznává. Žádný stát na světě je neuznává. Chvíli je uznávalo Rakousko, které od toho ustoupilo. Teď o tom uvažuje Švýcarsko. Já to považuju za poměrně zbytečnou debatu, která jen odvádí pozornost. Nerozumím tomu, proč testovat protilátky, když je to dražší než očkování. Pro člověka, který nemoc neprodělal, je z pohledu snížení rizik optimální, aby se nechal očkovat. A pro člověka, který tu nemoc prodělal, je taky optimální, aby se nechal očkovat. U těch protilátek mi to připomíná situaci, kdy máme tři metry vysoké dveře a měříme lidi, jestli těmi dveřmi projdou. Proč měříme něco, co je pro tu situaci zcela irelevantní?

Dalo by se to nějak demonstrovat na datech?

Když se podíváme do dat ÚZIS na lidi, kteří nemoc prodělali, dvě třetiny z nich se nechaly očkovat. Skupina očkovaných rekonvalescentů je dvakrát větší než skupina neočkovaných rekonvalescentů. Když se ale díváme na reinfekce, je jich čtyřikrát víc v menší skupině neočkovaných rekonvalescentů. V poloviční skupině je tedy čtyřikrát víc reinfekcí. Celkový poměr rizika nakažení je tedy osminásobný. Když se člověk, který prošel nemocí, nechá očkovat, sníží riziko nákazy osmkrát oproti neočkovaným. Co chceme tedy měřit? V těch datech je to úplně jasné. Prodělaná nemoc ani protilátky nejsou kontraindikací očkování. Pokud se společenská hysterie kolem protilátek uklidní, když je začneme uznávat, tak dobře. Čistě racionálně z pohledu přírodních věd na to ale zatím nemáme dost dat. A proto uznáváme jen prodělanou nemoc po dobu 180 dnů. Když se dívám na data, nenamítal bych nic proti prodloužení této doby. Ať se klidně prodlouží na osm měsíců a nemusí se měřit protilátky.

Jaký efekt má v tomto případě prodělaná nemoc oproti očkování?

Řekněme si upřímně, že prodělaná nemoc je nejspíše mírně lepší ochranou než očkování. Na začátku je ta ochrana stejná, ale u očkování začne rychleji klesat. Ve vědecké obci existuje shoda, že po šesti měsících se má člověk znovu očkovat. Pokud s dostatečnou jistotou ověříme, že po šesti měsících odpovídá riziko nakažení u očkovaných riziku, které má člověk po osmi nebo devíti měsících po prodělané nemoci, potom prodlužme odpovídajícím způsobem platnost certifikátů o prodělané nemoci. Pokud jdu ale jen po individuálních benefitech a řeším, jak se chránit, je úplně jasné, že se rekonvalescent má znovu očkovat.

Už jsme mluvili o sousedním Rakousku. Proč tam nakonec přestali protilátky uznávat?

To už je opravdu daleko od toho, čemu se věnuju, tamní debatu jsem detailně nesledoval. Umím ale přečíst data a vidím, že dvakrát větší skupina má čtyřikrát míň reinfekcí, takže asi není moc o čem debatovat. A v tomto ohledu je důležité říct, že kdybych porovnával reinfekce obecně, očkovaní se testují míň než neočkovaní a ta data by byla nefér. Ale neočkovaní rekonvalescenti jsou krátce po nemoci, mají certifikát o prodělané nemoci a nemusejí se testovat. Míra testování těchto dvou skupin je zhruba stejná a můžu je srovnávat.

Proč je to podle vás tak zásadní?

Můžeme se bavit o tom, kolik je nakažených očkovaných a neočkovaných, a vy byste mi mohl namítnout, že se přece neočkovaní mnohem více testují. Že to přece nemůžeme porovnávat. A měl byste pravdu. Když budu ale porovnávat rekonvalescenty očkované a neočkované, tak to už porovnávat můžeme. Z dat Dana Prokopa vidíme, že neočkovaní rekonvalescenti jsou ve většině stále v tom intervalu 180 dnů a očkovaní jsou prostě očkovaní. Obě dvě skupiny se tedy nemusí testovat, když jdou do hospody a do dalších zařízení. Díky tomu můžu tyto dvě skupiny bez problémů porovnávat.

Na co bychom teď neměli zapomínat? Co je v aktuální situaci důležité?

Nejdůležitější je, aby šel na booster každý, kdo momentálně může. A druhá důležitá věc je, aby šel do nemocnic dobrovolničit každý, kdo má tu možnost. Jakákoliv pomoc nemocnicím bude v tomto období klíčová.

Jak dlouho bude toto období trvat? Do Vánoc?

Do Vánoc to určitě neskončí. Vzpomeňme si na to, jak to minule klesalo. Teď to bude v nemocnicích tři, čtyři týdny růst a minimálně deset týdnů budou pod enormním tlakem. Teď je potřeba nezlomit si nohu, nemít žlučníkový záchvat, protože příštích deset týdnů se do nemocnice prostě dostat nechcete.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Podrobné informace