Foto Petr Zewlaak Vrabec / Alarm
Otázka, kterou se v těchto dnech mnozí trápí, zní: Jak se stavět k těm, kdo odmítají očkování, případně veškerá přijímaná protiepidemická opatření? Co dělat v situaci, kdy se určitá skupina lidí uzavírá do vlastního myšlenkového světa, dokonce do vlastní soustavy „faktů“? Jak zpracovat negativní emoce vůči popíračům, odmítačům, jak se vyrovnat s pocitem, že nejsou spoluobčany, ale nepřáteli? Je to něco jiného a vážnějšího než obvyklé názorové příkopy – u těch totiž není přítomen pocit, že mě ti na druhé straně příkopu akutně ohrožují na zdraví a na životě.
Solidaritě a ohleduplnosti nás zřejmě nenaučí ani pandemie, zvlášť pokud se týká pouze těch druhých.
V diskusích o covidu, očkování a všem souvisejícím se na českých sociálních sítích dá vysledovat několik opakujících se typů postojů, které se částečně překrývají, ale v zásadě na sebe navazují. Dohromady skládají obraz, který možná ukazuje, proč je v Česku opět tak špatná epidemická situace a proč se ani v této zatím poslední vlně nedaří včas přijímat účinná opatření.
Popírači, skeptici a bojovníci za svobodu
Na úplném kraji názorové škály je zásadní negace, popírání, které nastupuje vždy třeba u článků a zpráv o poměru neočkovaných a očkovaných v nemocnicích a vůbec u jakýchkoli věcných textů o pandemii. „Všechno je jinak, je to úplně naopak. To, čím nás krmí mediální propaganda, je ze své podstaty převrácené a lživé.“ Vlastně ani nejsou potřeba protiargumenty, stačí dostatečně přesvědčivě vyjádřené mínění, že jsou to všechno lži. Těžko říct, kolik lidí skutečně zastává takto radikální názory. Zřejmě jich není zase tak mnoho. Mají ale určitý vliv na další, podstatně větší skupinu lidí: skeptiky.
Pohled skeptiků na svět se dá charakterizovat apriorní nedůvěrou, zejména vůči všem, kdo jsou v pozici moci a vlivu (nebo je skeptici za takové považují). Skeptický postoj nemusí například zásadně zpochybňovat účinnost vakcín, ale zaměřuje se na to, jaké zisky z toho mají farmaceutické firmy. Skepse se týká také státu a jeho fungování nebo názorů veřejně vystupujících vědců a dalších odborníků, které skeptici považují za samozvanou elitu, jež si osobuje právo předkládat své názory jako pravdu. Nepopírá se všechno, co dotyčný sděluje, ale tím, že je zpochybněna jeho osobní integrita, stejně padá podezření cokoli, co řekne. Na druhé straně je třeba uznat, že někteří veřejně vystupující odborníci (či „odborníci“) této skepsi způsobem svého vystupování značně napomáhají.
Blízko skeptikům mají bojovníci za svobodu. U nich je rozhodujícím (nebo jediným) kritériem to, zda nějak utrpí jejich osobní svoboda. Tu chápou jako možnost dělat si, co chtějí, bez vnějších omezení. Ačkoli pravděpodobně nesdílejí všechny radikální názory popíračů, přebírají ochotně to, co se jim hodí, na podporu jejich hlavního zájmu. Pochopitelně jsou velmi nedůvěřiví vůči státu a všem institucím, které chápou jako omezující vůči své suverenitě, jako „zdravotní diktaturu“. Typickým příkladem je v tomto směru zpěvák Daniel Landa, který vůbec nerozumí zdravotnickým ani právním aspektům současné situace, má jenom intenzivní pocit, že žije v totalitě a jeho práva jsou zásadně omezována. Landa podle svých vlastních slov funguje jako „zesilovač“ názorů jiných, což je vlastně přesné vystižení toho, jak fungují média a sociální sítě.
Společný hlas všech těchto skupin je natolik silný, že se mu v prostředí sociálních sítí přizpůsobují i další, kteří pravděpodobně nepatří ani do jedné popsané skupiny, ale nechtějí vypadat nebo jako „ovce“ bez vlastního názoru. Takže si například dávají velký pozor, aby nepodpořili povinné očkování.
Sledujeme proces, který by nás měl značně znepokojovat – většina se postupně konformuje s názorem radikální menšiny. To by ale nebylo možné, pokud by názory této menšiny neoslovovaly ostatní v tom, co také sami do jisté míry sdílejí. Individualismus a nedostatek ohleduplnosti, nedůvěra ke státním a dalším institucím a obecně k elitám, zejména těm mediálním, je společný základ, na který „nasedá“ všechno ostatní.
Změní povinné očkování dynamiku názorového rozdělení?
Co s tím ale dělat? Překonat hluboce zakořeněnou nedůvěru ve stát, ve společnost, v cokoli, co přesahuje úzce pojímanou svobodu jednotlivce, určitě není možné rychle. Dědictví shora vnucované socialistické kolektivnosti a na ni plynule navazující individualistické deformace svobody se zřejmě dá překonat teprve po desetiletích vědomého úsilí o jiný přístup. Solidaritě a ohleduplnosti nás zřejmě nenaučí ani pandemie, zvlášť pokud se týká pouze těch druhých. S rozdělením společnosti už budeme muset žít (nebo umírat) stále.
Možná dává větší smysl přijmout toto rozdělení jako fakt a začít s vyhroceností názorů a postojů pracovat. Především nikomu nelze bránit, pokud se chce uzavírat do svého vlastního světa a neuznávat určité věci za fakta. Ani není možné určité názory, včetně radikálního zpochybňování, zakazovat či vytlačovat z veřejného prostoru. Cena za to by byla příliš vysoká. Musíme se smířit s přítomností těchto hlasů a tvářit se tak trochu, jako bychom je neslyšeli. Nenechat se jimi uhranout ani deprimovat. Soustředit se na věcné, racionální přístupy a vyžadovat je od politiků. Ti by měli být schopni přemýšlet v trochu širším horizontu a delší časové perspektivě a uvědomit si, že to, co se v dané chvíli jeví jako nepopulární, takové už zdaleka nemusí být za rok či dva.
Konkrétně se nabízí třeba úvaha, že ten, kdo zavede povinné očkování, natolik výrazně zasáhne do dynamiky společenské diskuse a její převažující tendence dávat vždy za pravdu silnějšímu (efektnějšímu, hlučnějšímu) hlasu, že ji může poměrně výrazně změnit. Nemluvě o tom, že očkovací povinnost by pravděpodobně znamenala, že ti méně vyhranění by se naočkovat nechali a zbyla by jen poměrně malá skupina opravdu skalních odpůrců. Ti by se najednou jevili jako izolovaná menšina, nikoli jako vlivný názorový hybatel. Úspěšné prosazení povinného očkování by také celkově zlepšilo pohled na stát a jeho výkonnost, a to zřejmě nejen u těch, kdo jsou již dnes pro povinnou vakcinaci, ale i u těch, kdo považují stát obecně za slabý, neschopný, neaktivní.
Nepovažuji za příliš pravděpodobné, že si v tomto ohledu bude nová vláda počínat aktivněji a prozíravěji než ta končící. Možné to ale nepochybně je. V každém případě bude nyní kromě racionality potřeba obrnit se trpělivostí, zachovat si odstup od sociálních sítí a soustředit se na to podstatné. Bude to dlouhá a krutá zima, ale jaro a léto nakonec přijde.
Autor vystudoval bohemistiku a historii na Filozofické fakultě a ekumenickou teologii na Evangelické fakultě UK.