Foto Snockstap (CCO)
Počty nově nakažených covidem i hospitalizovaných skokově narůstají a po letní pauze vyvstává opět otázka, co s tím. Že covid není pryč a čísla opět narostou, bylo všem jasné, stejně jako to, že tentokrát by už opravdu bylo dobré mít připravený promyšlený plán efektivních opatření, která budou dávat smysl a která vláda veřejnosti dobře a hlavně včas představí. Tomu, že by se naše politická reprezentace a příslušné úřady poučily a včas se nachystaly, však nic nenasvědčuje.
My už nemůžeme!
Zdá se, že v první linii boje s covidem budou opět děti a jejich rodiče. Nejdříve se objevil nápad ministerstva zdravotnictví, že by děti a učitelé mohli opět nosit roušky po celou dobu vyučování, a ve středu na tiskové konferenci navrhla ředitelka pražské hygieny Zdeňka Jágrová vedení škol, aby dětem prodloužilo podzimní prázdniny. Zatímco v jiných evropských zemích přicházela omezení pro školy až jako ta poslední v řadě, v Česku to zase budeme dělat po svém, a pokud se má někdo omezit, uskromnit, zatnout zuby a obětovat se pro dobro ostatních, mají to být opět školáci, rodiče a vyučující. Ani na vrcholu pandemie přitom Česko nepřistoupilo k tomu, že by omezilo průmysl – továrny nemusely být zavřené ani týden, zatímco školy nefungovaly po celé měsíce. A tenhle vzorec už je opět na obzoru. Za rodiče bych proto ráda řekla: My už nemůžeme!
Jak mají vyučující dětem vysvětlit, že na vzdělání záleží, když podle přístupu vlády je celkem jedno, jestli do školy jdou nebo ne?
Na začátku školního roku jsme se s dalšími matkami dětí ve školkovém a školním věku shodly, že se cítíme jako lesní zvěř vyhublá po zimě, akorát že není jaro, a naopak začíná další zima. Jsme vyčerpané po školním roce, ve kterém naše děti strávily ve škole sotva pár týdnů a my jsme doma procházely šíleným zápřahem pěti paralelních směn, kdy jsme kloubily home office s domácím vyučováním jednoho až několika dětí a zastupovaly školní jídelnu, nahrazovaly kroužky i zábavu s kamarády, aniž jsme měly šanci na chvíli vypnout na koncertě, v posilovně, v kavárně, u skleničky s přáteli či kdekoli jinde. Mnohé z nás čelily partnerským krizím, protože rodiny ze dne na den přišly o podporu institucí, které rámují životy v dnešní společnosti, takže bylo dusno. Mnohé z nás byly konfrontovány s nejrůznějšími zvláštními až krizovými psychickými stavy našich dětí či dalších rodinných příslušníků, na které dolehla vychýlenost života v lockdownu. A do toho vláda, která nebyla schopna říct, jaká opatření budou platit příští týden, zda školy otevře, nebo nakonec zavře ještě i další třídy.
Změny probíhaly prakticky ze dne na den. Žertovaly jsme: „V pondělí ráno prostě zapneš rádio, zatneš zuby a přizpůsobíš se.“ Mentální zátěž z permanentní nejistoty nás ale vážně dorážela. Člověk snáší i nepohodu, když chápe proč a vidí v tom nějaký smysl. Tohle zohledňovaly vlády jiných zemí, například v Německu či Holandsku, kde všechna opatření byla zasazena do dlouhodobého schématu tak, aby se člověk mohl lépe zorientovat, trochu si svůj život naplánovat a rozložit síly. Mnohé z nás tížil na začátku školního roku nepříjemný pocit, že kráčíme na místo, kde to zase neodvratně schytáme.
A taky že ano. Z měsíce září bylo mé mladší dítě ve školce týden. Dva týdny byla školka zavřená z důvodu výskytu covidu, týden bylo doma se silným nachlazením. Případy zavřených škol a školek se množí a my rodiče jsme zase v permanentním provizoriu a vykrývání změn ze dne na den. Jen to není vidět tolik, jako když se školy zavřou plošně. Pro konkrétní rodiče je to ale opět obrovská zátěž, jak zajistit péči, jak obstarat výuku, co si počít s dítětem, které je v karanténě, jak u toho pracovat.
Plácání do vody
V návaznosti na středeční prohlášení hygieničky Jágrové přistál ve schránkách email ze školy, že v pondělí a úterý možná nebude výuka, nebo bude distančně – ještě se neví a máme být v pohotovosti. Odpoledne potom email, že poplach se ruší a výuka bude probíhat dle původního plánu. Takové nesystémové momentální nápady jsou extrémní neúctou nejen k rodičům a dětem, ale také k vyučujícím a managementu škol. Návrh zavřít na pondělí a úterý školy byl jen plácnutím do vody, které nemělo jiný efekt, než že na pár hodin přidalo práci vedení škol i konkrétním učitelkám a učitelům, kteří se v komplikované době snaží udržet nějakou koncepci výuky. Jak mají vyučující dětem vysvětlit, že na vzdělání záleží, když podle přístupu vlády je celkem jedno, jestli do školy jdou nebo ne? Uvidí se, jak to zrovna vyjde.
Milí zlatí, ano, my chápeme, že covid je tu stále s námi a je třeba s tím něco dělat, aby zase nenastal takový masakr, jako po Novém roce. Ale žádáme, abyste promysleli komplexní plán, který náklady na zvládání pandemie rozloží na celou populaci a nenaloží je pouze na nás rodiče a naše děti. A tento plán neznamená jen tak cvičně střílet při tiskovkách od boku, ale musí mít nějaký horizont, abychom alespoň stihnuli odhlásit obědy a najít si hlídání nebo záskok v práci.
Autorka je pracující matka.