Děti musí znovu začít chodit do školy! Ale co jim české školství nabízí?

Apel na návrat dětí do škol zní z mnoha stran a jako argument slouží především děti ze sociálně znevýhodněného prostředí. Co ale uděláme pro to, aby byl český vzdělávací systém právě k těmto dětem vstřícnější?

Děti by měly okamžitě začít chodit do školy, ozývá se ze všech stran. Brzy uplyne rok od okamžiku, kdy se prezenční výuka změnila v distanční a tento stav s malými přestávkami a různými výjimkami trvá dodnes. V diskusi o tom, jak poškozená bude celá jedna generace, se velmi často operuje dětmi, které doma nemají dobré sociální zázemí. Ty jsou totiž distančním vzděláváním poškozeny ze všech nejvíc. Organizace Člověk v tísni zveřejnila nedávno výsledky šetření, které pojmenovávají hlavní potíže dětí ze sociálně vyloučeného prostředí. Více než čtvrtina dětí podle průzkumu nerozumí probírané látce a konkrétní zpětnou vazbu poskytuje žákům jen polovina učitelů. Čtvrtina škol nezjišťuje, zda má dítě doma počítač vhodný k online výuce, a třetina rodičů má problém s domácí přípravou kvůli složitosti probírané látky.

Když se mluví o problémech českého školství, jsou na tapetě většinou učitelé. Zapomínáme někdy, že za nereformovaným českým školstvím stojí i ambice motivovaných rodičů. A také nastavení celého systému.

To jsou velmi závažná zjištění, která ukazují, že děti ze sociálně vyloučeného prostředí mají problémy, se kterými by bylo dobré něco udělat. Ovšem tvářit se, že tyto problémy vznikly během posledního roku a vyřešil by je brzký návrat do škol, je naivní. Problém dětí ze sociálně vyloučeného prostředí je dlouhodobý a úzce souvisí nejen se vzdělávacím systémem, ale také se sociálním systémem, s neřešenými exekucemi a bytovou politikou. O různých aspektech toho, proč některé děti v systému selhávají, se sice občas mluví i na politické úrovni, velmi málokdy se však řeší skutečné příčiny. Politická řešení přicházejí většinou s represí, ta ale situaci jen zhoršuje. V neposlední řadě je třeba si uvědomit, že je také nutné pečlivě promyslet, jak bezpečný návrat dětí do škol provést. Učinit tak v situaci, kdy pandemie není vůbec pod kontrolou a zdravotnický systém čelí enormní zátěži, by bylo jen populistickým plácnutím do vody. Školy by se totiž velmi rychle zavřely znova, třeba proto, že systém trasování a karantén nefunguje.

Zkušenosti mateřských a speciálních škol

Jak by vypadal návrat všech dětí do škol, můžeme celkem snadno předvídat na základě zkušeností ze škol mateřských, které fungují od září, a speciálních, jež jsou až na čtrnáctidenní pauzu také od září otevřené. Nákaza se v těchto zařízeních šíří, hygiena ale podle zpráv z různých míst republiky s uzavřením škol a školek váhá. Jsou i případy, kdy školu nakonec musel zavřít ředitel, protože mu onemocněla velká část učitelského sboru. Ve speciálních a mateřských školách nemusejí děti nosit roušky. Ale i ve školách, kde je nosí, tedy v nověji otevřených prvních a druhých třídách, je zřejmé, že si je žáci sundávají, třeba aby se mohli najíst, a roušky samy o sobě šíření nákazy nezastaví. Jednou z političek, která návrat do škol podmiňuje různými opatřeními, je Kateřina Valachová (ČSSD). Ta ve svém projevu ve sněmovně upozornila na skutečnost, že dostupné statistiky Ústavu zdravotnických informací a statistiky ČR (ÚZIS) ukazují, že u dětí navštěvujících mateřské školy je aktuálně největší počet nových případů nákazy koronavirem za celou dobu epidemie. Čísla rostou také u dětí prvních a druhých ročníků, které mají prezenční výuku. Od dětí se často nakazí učitelé. Posílat do škol učitele, dokud nebudou naočkovaní, je hazardování s jejich životy a s životy jejich blízkých.

Jedním z důvodů, proč trasování nemůže úplně fungovat, a to ani ve chvíli, kdy se podaří snížit reprodukční číslo, je nízká ochota lidí být v karanténě. Kromě těch, kdo celou situaci popírají, nebo si ji nechtějí připustit, se jedná i o lidi, které k tomu vedou důvody ekonomické. Opakované karantény jsou citelným výpadkem příjmů všech členů domácnosti, kteří vydělávají peníze. Vzhledem k tomu, jak moc napjaté rozpočty mnohé domácnosti mají, se nelze divit, že se tolik lidí snaží karanténě vyhnout. Nájem a jídlo totiž rodiny musí hradit dál.

V tuto chvíli je tedy potřeba za prvé dostat virus pod kontrolu a za druhé nastavit systém tak, aby do budoucna trasování fungovalo. Místo toho poslanci aktuálně projednávají zákony, které situaci sociálně slabších rodin ještě zhorší.

Děti z vyloučených lokalit jako záminka

Není divu, že tolik rodičů volá po otevření škol. Připravit udržitelný návrat do škol je totiž potřeba kvůli všem dětem, nejen kvůli těm, které pocházejí ze sociálně slabších rodin. Tak dlouho trvající izolace má psychické dopady i na děti introvertní nebo ty, které školy stresovaly do té míry, že distanční výuku uvítaly. O negativních dopadech na děti toho bylo už napsáno mnoho, a čím dřív se šíření epidemie podaří dostat pod kontrolu, tím lépe. O to spíš ale musí být podmínky jasné: školy se otevřou, až bude reprodukční číslo na té a té úrovni, budou zajištěné ochranné pomůcky, testování a tak dále. Člověk nemusí být epidemiolog, aby si spočítal, že s tím, jak jsou podmínky aktuálně nastavené a jak rychle se nyní epidemie šíří, by školy dlouho otevřené stejně nevydržely. Netřeba dodávat, že nejistota okolo otevření škol, následná krátká prezenční výuka a opětovné uzavření škol dětem (ani jejich rodičům) na psychické pohodě zrovna nepřidávají. A také by bylo dobré mezitím přemýšlet nad českým vzdělávacím systémem, aby děti z chudých rodin nebyly jen štítem, kterým máváme, když chceme otevřít školy pro své děti.

Málo se o tom píše, ale české školství trpí celou řadou problémů, jež znemožňují velké části dětí dosáhnout kvalitního vzdělání. „Dílem náhody, zřejmě víc než zlého úmyslu, nastoupili prvňáčci do tří tříd, které od sebe na první pohled dělí barva pleti,“ mohli jsme si loni v září přečíst ve zprávě na Novinkách. Symptomatické bylo rámování zprávy tvrzeními ředitele, která autorka nezpochybnila, přestože byla v rozporu s realitou. Děti se totiž ve dvou různých třídách rozhodně neocitly dílem náhody, ale dílem cílené etnické segregace. A ta také bohužel není problémem pouze v Mostě. Ať už se jedná o segregované třídy nebo celé segregované školy, které máme na mnoha místech naší hezké malé země, důsledek je jasný. Kvalita vzdělání je v těchto školách a třídách jiná než v těch, kam chodí děti „bílé“.

Kromě toho, že děti chodí do různých škol a tříd podle barvy pleti, potýkáme se i s narůstajícím počtem žáků, kteří nedokončí základní vzdělání. A to nikoli kvůli distančnímu vzdělávání, dělo se tak už dávno před pandemií. Stává se dokonce, že se školy tímto způsobem chtějí nepohodlných žáků zbavit. To, že to také může být záměr, pochopil učitel matematiky na jedné základní škole. Vedení ho aktuálně nutí, aby dal jedné své žákyni pětku, přestože její výsledky jsou lepší a pětku si nezaslouží – i díky tomu, že dívce věnuje více času a doučuje ji. Vedení školy ho za to kárá, neboť dává přednost tomu, aby dívka opakovala ročník, a ukončila tak v důsledku předčasně školní docházku. Pokud tedy bereme vážně situaci dětí ze znevýhodněného prostředí, pojďme zrušit opakování ročníků. Věděli jste, že v opěvovaném finském školství se vůbec nepropadá? Finové to řeší tak, že děti, které mají vážnější problémy, navštěvují základní školu o rok nebo dva déle.

Komunismus jen pro elity 

Dalším bolavým místem českého vzdělávacího systému jsou víceletá gymnázia. Lidé, kteří tam mají děti, to neradi slyší, neboť pro své potomky chtějí to nejlepší. Jenže to nejlepší pro jejich děti je vykoupeno nižšími standardy na druhých stupních základních škol. A také tím, že se děti rozdělují zbytečně brzy, a vzniká tak méně hlubokých přátelských vazeb napříč sociálními vrstvami. Někteří rodiče argumentují tím, že se mají zlepšit druhé stupně základních škol a že potom nebudou nuceni dávat své děti na víceletá gymnázia. Jenže takto to nefunguje. Je to dokonce přesně opačně: když budou děti motivovaných rodičů na základních školách, budou tito rodiče tlačit na kvalitu výuky. Proto se v první řadě musí zrušit víceletá gymnázia, jinak se z dvojího standardu vzdělání nikdy nevyhrabeme.

Přesvědčení rodičů, že na víceletá gymnázia mají nárok, je pochopitelné. Touha ukousnout si co největší díl ze společného koláče je jistě přirozená. Jenže elitní vzdělávání jedné skupiny by se nemělo realizovat z veřejných peněz na úkor jiné skupiny. K tomu mají sloužit školy soukromé, za které rodiče zaplatí. Veřejné školy by měly poskytovat stejně kvalitní vzdělání všem. Úsměvný je též argument, že na víceletá gymnázia chodí děti nadanější. Ve skutečnosti tam chodí děti, jejichž rodiče je vedou k tomu, aby zvládly přijímací zkoušky. Sebenadanější dítě ze sociálně vyloučené lokality se na takové gymnázium nedostane, pokud se nestane nějaký zázrak. Zázraky se sice velmi zřídka dějí, většinou je k tomu ale potřeba velmi osvícený a motivovaný pedagog, který nad rámec své práce dítěti pomáhá.

Toto elitářství úzce souvisí s dalšími problémy, se kterými se potýkáme, a to je reforma vzdělání jako celku. Důraz na rychlost, zvládání stresu a nekonečný dril zbytečných informací umožňuje lepší testování a efektivnější selekci dětí. Stejně jako domácí úkoly, které jsou jednak nutným důsledkem předimenzovaných osnov, jednak nástrojem, kterým rodiče mohou výrazně ovlivňovat a kontrolovat úspěchy svých dětí. Důležitost výkonu a testování ambiciózním rodičům vyhovuje, protože jim umožňuje zajistit svým dětem lepší vzdělání. I kvůli tomu ale pořád máme daleko do toho, abychom ve školách učili spíš věci, které děti v životě budou skutečně potřebovat. Nebo abychom ty věci, které užitečné jsou, učili způsobem, který povede k jejich pochopení.

Když jsem před časem, ještě v době předcovidové, vyplňovala dotazník, který mi poslala škola, upozornil mě můj syn na otázku týkající se známkování. Řekl mi tehdy, že učitelé i žáci by byli rádi, aby hodnocení bylo slovní, ale že s tím nesouhlasí rodiče. A požádal mě, abych tam explicitně napsala, že chci pouze slovní hodnocení. Když se mluví o problémech českého školství, jsou na tapetě většinou učitelé. Zapomínáme někdy, že za nereformovaným českým školstvím stojí i ambice motivovaných rodičů. A také nastavení celého systému, v němž jsou osnovy brutálně předimenzované. Šílenství okolo přijímacích zkoušek tak má další negativní důsledek v podobě konzervování stávajícího vzdělávacího systému. Ten jsme zažili i my jako děti. Možná jste už utrpení z nesmyslného biflování zapomněli, ale já si ho pamatuju dobře a není o co stát.

Prostě pondělí je krásný den – začíná škola

Ten samý syn, který mi donesl dotazník, propadal v osmé třídě z matematiky a musel dělat reparát. Důvod byl ten, že se při každé písemné práci psychicky zhroutil. Reparát nakonec udělal zázrakem jen díky tomu, že se s propadnutím zcela smířil a podstoupil ho jen pro forma. Letos měl v prváku z matematiky najednou jedničku. Když jsme se ho ptali, jak je to možné, odpověděl, že když má dost času a není ve stresu, tak to všechno nakonec spočítá. Neví-li si rady, najde si nějaké video, kde se postup vysvětluje. S úkoly jsme mu nepomáhali, jen jsme mu je fotili, aby je mohl do školy posílat. Distanční výuka na jeho škole funguje dobře, učitelé se snaží, hodiny si dobře připravují, syn věnuje svému vzdělávání poměrně hodně času. Vlastně víc než dřív, ale vypadá u toho spokojeně. Rozdíl ve známce, který způsobilo odstranění stresoru v podobě časového limitu a strachu ze selhání, je nicméně děsivý. Podobných pozitivních příběhů, kdy se nějaké dítě zlepšilo, protože se přestalo bát, je v mém okolí víc. Není to jistě argument pro to, abychom rezignovali na prezenční vzdělávání, ale je to argument pro to, abychom se zamysleli nad tím, čemu výkonnostním systémem své děti vystavujeme.

Principy tolik vzývaného a úspěšného finského školství u nás prý aplikovat nelze, slýchávám opakovaně. Dlouhé přestávky, krátké vyučování, minimum domácích úkolů, absence ponižování žáků, patnáct až dvacet žáků ve třídě, hodně peněz i důvěry učitelům i dalším pracovníkům, jako jsou speciální pedagogové nebo asistenti, kteří jsou ve třídě standardem, individuální přístup, obědy i školní pomůcky zdarma a skvělé výsledky v mezinárodním srovnání, to vše zní v Česku jako pohádka. Chybí nám totiž fantazie, kterou bychom potřebovali k tomu, abychom něco změnili. Jenže pokud to nezměníme, šeredně se nám to nevyplatí. Lidé, kteří dnes odcházejí ze základních škol funkčně negramotní, budou mít v budoucnu stále méně uplatnění. Kromě toho je mezigenerační reprodukce sociálních nerovností základem pro hlubší rozdělení společnosti, kterého se alespoň v rétorické rovině pořád bojíme a pořádáme o něm různé debaty pro intelektuály.

Místo toho, abychom se soustředili na to, jak dostat své děti na elitní gymnázia, bychom měli napnout síly k reformě celého systému. A součástí té změny musí být i mnohem větší podíl HDP, který tomu jako společnost obětujeme. Protože bez toho úrovně finského školství opravdu nedosáhneme. Budeme také potřebovat více důvěry, současný systém je totiž založený na neustálé kontrole všeho a všech: žáků, učitelů, ředitelů a toho, jak školy používají finanční prostředky, které jsou přitom směšně nízké.

Zamrzající mobilita

V Česku jsou podle sociologa Daniela Prokopa výzkumy mezigenerační mobility omezené tím, že ještě neexistuje pří­jmově dospělá generace narozená v etablovaném tržním postkomunismu. Varovným signálem jsou však podle něj velké regionální nerovnosti a fungování školství. V Česku je zároveň ohrožení chudobou velmi výrazně podmíněno vzděláním. „Český vysokoškolák má proti člověku se základním vzděláním zhruba desetkrát menší šanci, že bude trpět materiální deprivací nebo že bude nezaměstnaný. Ve zbytku Evropy je tento nepoměr v průměru výrazně nižší. Problém přitom je, že v porevolučních třiceti letech byl dosažený stupeň vzdělání značně podmíněn vzděláním rodičů. Jen nízkého či nekvalitního vzdělání dodnes nejčastěji dosahují právě děti z nejchudších částí společnosti. Americe se sice neblížíme v nerovnostech, ale rizika zamrzající mobility s ní máme společná. A selektivita českého školství tomu rozhodně nepomáhá,“ píše Prokop ve své knize Slepé skvrny.

K tomu je potřeba snad dodat už jen to, že současné české vzdělání nevybavuje své absolventy dostatečně k životu v komplikovaném světě. Neučíme se skutečně a do hloubky porozumět psanému textu, neučíme se rozpoznat lživou zprávu, neučíme se hodnotit a posuzovat zdroje informací, kterých se nás valí ze všech stran miliony. Ale zato toho hodně víme o paleolitu a klasifikaci živočichů, dokud to ovšem nezapomeneme. V koutku duše věřím, že opravdu kvalitní školství by dokázalo formovat lidi, kteří by chápali, že problémy mohou mít několik souběžných rovin. A že je někdy nutné sledovat všechny najednou. V tomto konkrétním případě to znamená, že i když není pochyb o tom, že by se měly děti vrátit do školy co nejdřív, je třeba to připravit, aby výsledkem nebylo jen hodně mrtvých a opětovné uzavření škol.

Autorka je redaktorka Alarmu. 

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies