Foto Unsplash, Creative Commons, CC0 1.0
Ministr financí navrhl rozpočet, který chce ožebračit českou vzdělávací soustavu. Ta už nyní v mnoha parametrech zaostává za Evropou. V případě financí se pak opět propadáme na dno OECD i Evropské unie. Že takový rozpočet navrhne Stanjura, o němž je známo, že si vyláme zuby, když se pokusí sečíst si prsty na rukou, úplně nepřekvapí. Znovu se ale musíme ptát, proč je někdo takový ministrem financí.
Když byl letos schválen zákon, v němž je zakotven plat pedagogů ve výši 130 procent průměrné nominální mzdy, objevily se ihned pochybnosti nad vágností celé konstrukce. V zákoně totiž není uvedeno, z průměru jakého roku se bude výpočet odvíjet. Kouzlit se s celou formulací začíná nyní, kdy má ministerstvo školství nakonec dostat méně peněz než minulý rok. Ministr školství sice již ujišťuje, že resort nakonec dostane stejně jako loni, jenomže to znamená, že dostane méně. Je třeba započítat inflaci, která nominálně stejný rozpočet znehodnotí a pak ono zákonem určené navýšení platů učitelů. Pokud ty vzrostou, komu se tedy peníze seberou?
V roce 2021 se platy dostaly na 121 procent aktuální průměrné mzdy v zemi. Plánovaných 130 procent tak již bylo na dohled.
Momentálně ministerstvo financí operuje s tezí, že by se průměrný plat učitelů pro příští rok odvíjel od průměrných mezd z roku 2022 nebo dokonce 2021. Jako by snad učitelé žili v realitě zpožděné o dva roky, kdy byly potraviny třeba o třetinu levnější. Takový přístup znamená, že je celá teze o 130 procentech pouhou fikcí, kterou vláda vědomě obelhala voliče, a ministr školství se ji ještě snaží prodat učitelům a veřejnosti jako vítězství. To můžeme příště stanovit průměrnou výši platů učitelů na 500 procent průměrné mzdy a pak ji počítat podle měřítek roku 1923.
Bek v rozhovoru pro Novinky kličkuje a hájí obtížnou pozici ministra financí, když třeba říká: „Ministr financí má říkat nedám, jeho hlavním úkolem je vyrovnanost veřejných financí.“ Že něco takového o sobě říká ministr financí je jistě jeho věc, ale není důvod na to naskakovat. Úkolem ministra financí je sehnat finance, aby země prosperovala. Byl to Stanjura, kdo se zasadil o zrušení superhrubé mzdy a obral státní rozpočet o více než sto miliard korun. Je tak zjevné, že jej vyrovnanost rozpočtu ve skutečnosti nezajímá, a kde najde peníze na školství, je čistě jeho problém, který si sám s celou ODS, Babišem a SPD vyrobil, když superhrubou mzdu populisticky rušili, aby si koupili voliče.
Když Bek říká, že najít dodatečných deset miliard v napjatém rozpočtu bude obtížné, tak se pohybuje v mantinelech obtížnosti, které si vláda sama vykolíkovala. Je to vláda, která si rozhodla nezajistit dostatečné příjmy a je to vláda, která se rozhodla si stanovit maximální výši deficitu, do něhož se snaží vejít. Neexistuje důvod, proč by za tato vládní rozhodnutí měli trpět žáci, žačky a studentky i studenti.
Výši deficitu rozpočtu ani daní neurčuje bůh. Jestli bude deficit rozpočtu 252 miliard, jak si vymyslela vláda, nebo 272, je reálně jedno. V prvním případě bude mít radost Stanjura, v druhém budeme mít peníze na školství. Důležitější je to druhé.
Pokud vláda nedokáže zajistit zdroje na důstojné financování školství a ohrožuje tak budoucnost dětí a v důsledku celého státu, pak může podat demisi a suše přiznat, že na správu země prostě nemá. Nebo může zkusit vyhodit Stanjuru a na jeho místo posadit někoho alespoň trochu kompetentního. Situace je totiž vážná.
Zpátky na dno
Think tank IDEA zveřejnil novou studii týkající se platů učitelů a financování školství. Ze studie vyplývá, že v případě financí se české školství začalo zvedat ze dna v letech 2018 až 2021, kdy jsme se přiblížili průměru OECD i Evropské unie, alespoň co se týče výše peněz směřujících do školství v poměru k HDP i výše průměrných platů učitelů. V roce 2021 se platy dostaly na 121 procent aktuální průměrné mzdy v zemi. Plánovaných 130 procent tak již bylo na dohled. S nástupem vlády Petra Fialy došlo bohužel k obratu, což zůstane smutnou vizitkou této vlády, která se paradoxně ráda ohání vzděláním nebo frázemi o budoucnosti země.
Když se ministr školství snaží uklidňovat veřejnost, že nakonec bude mít jeho resort stejně jako loni, pak ze studie vyplývá, že je to žalostně málo. Pokud by mělo mít školství stejný podíl prostředků vůči HDP jako v letošním roce, muselo by příští rok dostat o deset miliard více. A pokud by mělo dostat alespoň stejný podíl jako v nejlepším roce 2021, muselo by školství dostat o 25 miliard korun více než letos. Z toho také vyplývá, že při současném návrhu rozpočtu čeká reálné mzdy učitelů další pokles a na 130 procent průměrné mzdy v zemi se za této vlády nepodívají nikdy. Samozřejmě to bude možné, pokud bude vláda čarovat a mzdy bude počítat třeba podle roku 2008.
Tohle škudlení na vzdělání pak vede k dalším ad hoc nápadům, jako je přehození financování školního stravování na zřizovatele nebo k plánu na vyhození desítek tisíc nepedagogických pracovníků, jako jsou kuchařky a kuchaři. A to vše jen z rozmaru vlády a jejího ministra financí. Rekordně nízká popularita Fialovy vlády není důsledkem špatné komunikace ani nepopulárních kroků, ale naprosté nekompetence.
Autor je redaktor Alarmu.