Foto Petr Zewlakk Vrabec
Ve chvíli, kdy se Andrej Babiš nedokázal dohodnout s opozicí ve Sněmovně o prodloužení nouzového stranu, zavládl v Česku několikadenní komunikační chaos. Prakticky do nedělního podvečera nebylo jasné, co nastane začátkem týdne. Vlekaři mezitím ústy prezidenta Asociace lanové dopravy Jakuba Juračky oznámili, že od pondělí otevřou, ozývat se začali i někteří provozovatelé obchodů nebo služeb. Po dramatických vyjednáváních – která ale na drtivou většinu veřejnosti musí působit jen jako další zřetězení neproniknutelného chaosu – uzavřel Babiš dohodu s hejtmany a vláda se rozhodla nouzový stav prodloužit o dalších čtrnáct dní. Podle předsedy Senátu Miroslava Vystrčila je to ale protiústavní a chystá se podat ústavní stížnost.
Schizofrenní stát
Koronavirus se v Česku doposud vyžádal kolem 18 tisíc obětí, Německo zavedlo na státních hranicích s Českem kontroly a index PES opět začal stoupat. Nakažených jsou tisíce denně, mnohonásobně víc než v okolních státech. Kromě logických požadavků, jako je například lepší testování nebo projednání pandemického zákona, který Babiš už dlouho slibuje, však najdeme mezi výzvami hejtmanů vládě i takové věci, jako je postupný návrat dětí do škol od začátku března, otevření sportovišť či změna podmínek pro vykonávání amatérské kultury. Někteří hejtmani také chtěli prosadit zrušení zákazu vycházení, což vláda odmítla s poukazem na to, že je třeba maximálně eliminovat soukromé akce, které jsou z epidemiologického hlediska nejnebezpečnější. V celé debatě ale chybí to nejpodstatnější – samotný koronavirus a strategie, jak počty nakažených co nejrychleji dostat na minimální hodnoty.
V Česku zažíváme vleklou agónii, jejímž důsledkem je naprostý rozklad státu a rezignace na boj s pandemií.
Kdyby debatu o nouzovém stavu sledoval někdo neznalý situace v Česku, pravděpodobně by velmi rychle získal pocit, že je naše republika „best in covid“ doopravdy, neironicky. Zatímco ale od přetížených zdravotníků, kterým pod rukama umírá každých deset minut jeden člověk, zaznívá volání o pomoc, opozice a velká část hejtmanů tlačí vládu k podrobnému plánu postupného rozvolňování. O zkrocení epidemie a pomoc nemocnicím a lidem v nich pracujícím jako by se už nikdo nesnažil. Působilo by to pravděpodobně příliš utopicky. A přitom jasný plán na zvládnutí pandemie by měl být v každém z jednání tím hlavním!
Zero covid!
V německy mluvících zemích odstartovala před časem kampaň s jasným názvem Zero Covid. Mluví o nutnosti takového lockdownu, který by postupně dostal virus pod kontrolu. Cílem je nulový počet nakažených lidí. „Strategie kontroly pandemie (zploštění křivky) selhala. Trvale omezila život, a přesto přinesla miliony nakažených a desítky tisíc úmrtí. Nyní potřebujeme radikální změnu strategie: ne kontrolované pokračování pandemie, ale její konec. Cílem nemůže být 200, 50 nebo 25 nově nakažených denně – musí to být nula,“ vysvětlují signatáři a uvádějí celou plejádu opatření, která je pro dosažení kýženého efektu nutné zavést. Najdeme mezi nimi požadavek na dostatečné ekonomické kompenzace, posílení zdravotnické infrastruktury, zastavení ekonomiky, a to včetně celého průmyslu, vyvázání vakcín z volnotržního obchodu a jejich přeměnu v obecně sdílené statky a zavedení evropské covidové daně z velkého bohatství, zisků společností, finančních transakcí a nejvyšších příjmů.
Princip tvrdých „uzavření“ v některých státech už funguje – typickým příkladem jsou Austrálie nebo Nový Zéland, kde byla po vypuknutí pandemie zavedena skutečně drastická opatření. Jejich výsledkem ale bylo, že obě země už nějakou dobu fungují (až na možnost cestovat) více méně normálně: konají se kulturní akce, fungují školy, kultura, lidé se po stovkách setkávají na akcích. Na Novém Zélandě přitom premiérka Jacinda Ardern nařídila uzávěru Aucklandu, a to proto, že se v regionu objevily tři (!) případy nákazy koronavirem. Po půl roce od úspěšného vymýcení viru je to první lockdown a přichází okamžitě – aby se nákaza nešířila dál. V Česku místo toho zažíváme vleklou agónii, jejímž důsledkem je naprostý rozklad státu a rezignace na boj s pandemií. Kolektivní absenci solidarity nakonec odnášejí zaměstnanci nemocnic i příbuzní lidí, kterým koronavirus předčasně vzal někoho blízkého. Je to depresivní a trvá to dlouho. Cesta, kterou dlouhodobě volí Babiš, ani tak, kterou mu nyní rýsují hejtmani, ovšem na vítězství nevypadá. Spíš naopak.
Kampaň bez skutečné odvahy
Ve stínu debat o tom, kdy se co vrátí k normálu, u nás zůstává celá řada mnohem podstatnějších otázek: jak skutečně zamezit šíření viru, a to v době, kdy se v Česku běžně vyskytuje jeho nakažlivější „britská“ mutace? Jak pomoci zdravotníkům a zdravotnicím, kteří už několik měsíců bez přestávky přihlížejí těžko snesitelnému počtu úmrtí a kteří se ani na chvíli nesmí zastavit, protože jinak by mrtvých bylo mnohem víc? Jak dosáhnout toho, aby se pracoviště – mnohými odborníky označovaná za jedno z ohnisek nákazy – stala bezpečnějšími? Jak docílit toho, aby nakažených nebyly nejen tisíce, ale ideálně ani stovky?
V Česku o zavedení tvrdého lockdownu žádný z politiků neuvažuje, ačkoliv o něm řada kapacit mluví. Je to svým způsobem logické: jakékoli tvrdé opatření by se totiž po roce únavného, chaotického a bezútěšného „boje“ s virem setkalo s velkým odporem lidí a do takového rizika žádná z politických stran nyní nepůjde. Volby se totiž blíží a i kvůli koronavirové pandemii se předvolební kampaň bude letos de facto odehrávat na půdě Poslanecké sněmovny. V tomto ohledu jsou debaty o podmínkách nouzového stavu a politické handrkování vlády, opozice i hejtmanů vlastně jen naoko. To podstatné – vymýcení viru – se do nich totiž nikdo neodváží vnést.
Autorka je redaktorka Alarmu.