Petr Pavel v Brně na charitativním koncertě pro Ukrajinu. Foto Wikimedia Commons, CC-BY-SA-4.0
Zatímco před prvním kolem prezidentské volby se Andrej Babiš médiím a politickým debatám vyhýbal, po postupu do toho druhého začal vystupovat mnohem aktivněji. Těžko říct, jestli to vzhledem k úplně šílené povaze jeho mediálních performancí bylo dobré rozhodnutí. To ví nejlíp asi jen Babiš se svým týmem.
Každopádně debat a obskurních přetahovaných jsme si za poslední dva týdny užili dost a ruku na srdce, diskusí a střetů obou kandidátů by stačilo podstatně méně. Stejně se v nich dokola opakuje to samé, kloužou po povrchu, a celkově se dají vydržet jen stěží.
Jezulátko i kulky
Jen v rychlosti: nejkomičtějším aspektem určitě bylo obrácení hříšníka Babiše, který jak podomní prodejce tahal z kapes hned dvě pražská Jezulátka a pod vlivem kázání Jana Graubnera (které bylo namířené přímo proti němu) teatrálně odpouštěl České televizi. Během pár dní zároveň dokázal hravě vytvořit dojem, že s vítězstvím Petra Pavla narukují obyvatelé a obyvatelky Česka do války.
Tento narativ se ujímal hlavně v prostředí konspiračních webů a dezinformační scény. Naprosto vědomě a škodolibě pak Babiš vytáhl proti Pavlovu voličstvu antikomunistickou kartu, aby v závěru, možná proto, že to fungovalo méně, než sám čekal, brnkal na struny lítosti, když sebe i manželku Moniku stavěl do role obětí údajného vyhrožování. Pavel byl proti útokům, často úplně šíleným (například zpráva, že zemřel), v neustálé obraně a hrál více na symboly než na politiku, jak to v podobně vyhrocených soubojích o moc u nás už bývá zvykem.
Do Babiše se Petr Pavel více obul až v posledních dvou debatách, což je možná škoda: klidný styl je tu sice opravdu potřeba, aby však Babiš neustále nastoloval agendu a de facto určoval, o čem se bude mluvit a o čem ne, už tak nutné není.
V tomto případě je to ale možná trochu škoda, a to i proto, že tendenci jen tak si privatizovat pojmy jako pravda, svoboda nebo demokracie tu dlouhodobě mají pravicoví, dnes vládní politici, čímž přispívají akorát tak k úspěšnému vyprázdnění nejen zmíněných ideových kategorií, ale i politiky jako takové. Hodnoty jsou samozřejmě potřeba. Stejně tak je ale nutné, a to i v případě volby prezidenta, umět jim dát jasnější, srozumitelnější a konkrétnější obsah.
Už zase další dno?
V těchto volbách se často opakuje, že politický marketing našel své nové dno. Jenže říká se to hlavně proto, že ho nyní hloubí Babiš. Když byl na billboardech v kampani SPOLU bývalý premiér přirovnáván k Putinovi, tedy doslova k masovému vrahovi, bylo to nejspíš v pořádku, stejně jako když se ve vztahu k němu dokolečka omílá, jak sloužil u KGB.
Jakmile s tím začal Babiš, jsme najednou schopni vidět zvrácenost podobně vyhrocených narativů, které s politickou debatou a kulturou nemají nic společného. Jejich odmítnutí by mělo být běžnější i proto, že ani případnou prohrou Andreje Babiše v prezidentských volbách se situace sama od sebe nezlepší a kola horších a podlejších útoků se budou klidně roztáčet dál. Pokud však má někdo tendenci tvrdit, že proti Babišovi bojuje „slušností“, neměl by jednoduše používat v marketingu velmi podobné praktiky, jako používá právě šéf hnutí ANO a jeho stratégové.
V České republice jsou navíc dlouhodobě ignorovány časté xenofobní, nacionalistické kampaně politiků a političek. Útočení na Romy, na lidi v závislosti, na chudé, to vše je v tuzemském politickém marketingu normou. Jak odporně tato disciplína pracovala třeba s lidmi prchajícími před válkou v Sýrii nebo Afghánistánu, a to napříč celým politickým spektrem, ani nemluvě. Do zbídačených lidí si tehdy s gustem kopl skoro každý. Nenávistnou rétoriku ani rozeštvávací kampaně nevymyslel Babišův marketér Prchal. Jen se je naučil nejefektivněji využívat.
Pavel na cestách
Petr Pavel strávil většinu času mezi oběma volebními koly na cestách po různých městech, komentátory často označovaných dramatickými termíny jako „rozervané regiony“, kde se shromažďovaly tisíce lidí a hlasitě mu vyjadřovaly podporu. Vsadil více na kontaktní kampaň a po boku mu byla, mimo jiné, i Danuše Nerudová, jejíž chování mezi oběma koly bylo rozhodně příkladné. Občas se k ní přidali i další neúspěšní kandidáti, a to jak Marek Hilšer, tak Pavel Fischer. To především proto, aby udrželi své voliče v odhodlání jít volit – což u části z nich rozhodně stále nelze automaticky předpokládat. S tím, co na svých výletech zažíval Babiš, se Pavlova tour srovnat nedá – jeho mítinky probíhaly v klidu, Babiš se skoro všude dostával do velkých konfliktů.
Zatímco Pavel v debatách s Babišem až na výjimky setrval v možná přílišné pasivitě, jeho putování po Česku působilo násobně sympatičtěji. Na to, že není politický profesionál (jakkoliv se v jistém typu politiky pohybuje) a nemá zkušenosti s kampaní a oslovováním voličstva, si celou dobu počíná jako protřelý politik. To, jak poslední měsíce rostly jeho preference, je v podstatě nevídané a zaslouží si za to se svým týmem respekt.
Do Babiše se Petr Pavel více obul až v posledních dvou debatách, což je možná škoda: klidný styl je tu sice opravdu potřeba, aby však Babiš neustále nastoloval agendu a de facto určoval, o čem se bude mluvit a o čem ne, už tak nutné není. Petra Pavla to totiž opakovaně stavělo do defenzivní pozice, a to nemusí na nerozhodnuté voličstvo působit zrovna mobilizačně. Nehledě na to, že si Pavel jistý typ svého způsobu konfrontace bude muset osvojit, pokud se stane prezidentem, bude se mu hodit.
Co dál?
Sázkové kanceláře i průzkumy mají už pár dní jasno. Tvrdí, že vyhraje Petr Pavel. Vzhledem k tomu, jak byli oba kandidáti v předchozích průzkumech „podstřelení“, je ale dobré zůstat vůči jakémukoliv predikování výsledků voleb stále velmi opatrný. Miloše Zemana nenáviděla půlka republiky, přesto však Jiří Drahoš nedokázal oslovit ani těch pár procent lidí nad svůj přirozený elektorát a Zemana porazit. Ano, situace je nyní značně odlišná, ale tvářit se, že to bude vlastně úplná procházka růžovým sadem taky nejde.
Navíc volby jsou jen jeden, nakonec možné ne tolik podstatný, krok. Babiš se během své prezidentské kampaně rozhodl pro nový politický manévr: muž, který se tak rád chlubí svými zahraničními kontakty a neustále připomíná, koho z nejvyšších politických pater zná, se nakonec opřel o tragikomické figurky typu Jaroslava Foldyny, Josefa Skály a neváhal třeba přijít do pořadu prvního místopředsedy Trikolory Petra Štěpánka. Sešel se i s Klárou Samkovou a Janou Zwyrtek Hamplovou, aby první z těchto žen pak naznačila, že se tu buduje něco jako Alternativa pro Česko.
Myslet si, že všechno tohle dělá Andrej Babiš jen ze zoufalství, by bylo naivní. Poté, co v prvních parlamentních volbách Babiš zacílil na podnikatele a oslabil ODS, v těch dalších začal úspěšně likvidovat českou levici a teď nejspíš vstupuje do nové fáze. Nejvíc vrásek to asi dělá Tomiu Okamurovi, v jehož vodách Babiš už delší dobu loví a nyní se do toho pustil naplno. Pokud by se navzdory predikcím Babiš v sobotu skutečně stal prezidentem, bude to hlavně proto, že se mu podařilo mobilizovat velké množství lidí, kteří mají politiky jinak dost.
Na druhé straně, pokud by nakonec přeci jen zvítězil Petr Pavel, je dobré mít na paměti, že problémy české společnosti nezmizí. A ani ti, kteří jich politicky zneužívají. Pro Pavla je možná tím největším úkolem, aby si ho nezačala přivlastňovat pětikoalice, aby měl dost prostoru pro své vlastní autonomní jednání, a aby skrze ně dokázal projevit elementární schopnost vidět svět i jinýma než privilegovanýma očima. A to není ani jednoduché, ani samozřejmé.
Vzhledem k tomu, jak vyostřená česká politika i nálada uvnitř společnosti nyní jsou, by to bylo víc než třeba. Jinak se totiž hněv a frustrace těch, pro které dnešní doba představuje příliš mnoho nejistot – jak symbolických, tak faktických – začnou zase přelévat dál, pravděpodobně ostřeji a agresivněji, než tomu bylo doposud. A fragmentarizace už tak dost rozdrobené společnosti bude jen dál pokračovat.
Autorka je redaktorka Alarmu.