Foto Pixabay, CC0 1.0
V Polsku zakázali domácí úkoly, psala česká média, pro která to byla dostatečně pikantní informace, aby se stala tématem. Když padla Berlínská zeď, povzdechla si moje máma: „kdy už to přijde konečně i u nás?“ A podobně jsem si povzdechla já, když jsem slyšela zprávu o zákazu domácích úkolů v Polsku. Moje zkušenosti s fenoménem domácích úkolů jsou vskutku ohromné, provázejí mě totiž celý život.
Jako dítě jsem je nenáviděla a když jsem na nějaký zapomněla, ráno jsem cestou do školy občas zvracela. Úkoly byly buď strašně nudné, anebo jsem je často ani nechápala. Což byl ovšem trochu problém celé výuky na základní škole, které se mi dostalo. To se trochu proměnilo na střední škole, kterou jsem absolvovala ve Francii, kde se na doma nepřesouvalo procvičování učiva, ale psaly se eseje, což mě docela bavilo. Jenže to už jsem byla skoro dospělá a taky jsem konečně chápala, co a proč se ve škole učím.
Úkoly jsou jeden z největších problémů našeho současného života, což je až s podivem, protože jich nemáme málo.
Na vysoké škole jsem se začala pohybovat v místech, kterým říkáme sociálně vyloučené lokality, což byla vlastně součást mého studia romistiky. Když už jsem v těch rodinách byla, bylo celkem přirozené, že jako zástupce majority, která úkoly vymyslela, a zároveň studentka vysoké školy dětem s úkoly pomohu. Postupně mi docházelo, že někdy ve třetí třídě mi ve většině předmětů začíná ujíždět vlak a že opravdu kompetentní jsem snad jen v předmětu občanská výchova. Tehdy jsem také pochopila, že existuje něco jako školní logika, na kterou byste nejspíš museli studovat nějaký speciální obor.
Počítá celá rodina
Tato zkušenost mě dostatečně nevarovala a já, v naivní víře, že problémy s úkoly mají jen děti ze sociálně znevýhodněného prostředí, založila vlastní rodinu. Problémy začaly velmi brzy a byly dvojího druhu. Buď se k nám domů informace o tom, že má být nějaký úkol, popřípadě dítě má něco do školy donést, vůbec nedostala, protože si ji roztržitý chlapeček zapomněl zapsat, anebo dostala a my pak trávili večery tím, že jsme se snažili úkoly splnit. Čím víc dětí jsem ve vzdělávacím systému měla, tím méně jsem byla schopná vysokým nárokům škol dostát. Kluci přitom měli různé vzdělávací problémy, a tak jsme kromě domácích úkolů pro školu museli dělat ještě „naše“ cvičení na optickou a sluchovou diferenciaci nebo propojování hemisfér a odpoledne i večery se nám tak proměnily v nekonečné další vyučování.
Jednou přinesl páťák úkol z matiky, se kterým si nevěděl rady. Vyřešení úkolu jsem okamžitě delegovala na manžela, který má technické vzdělání, a nejstaršího syna, který chodil na průmyslovku. Lámali si hlavu a nemohli na to přijít. Úkol nakonec vyřešila naše kamarádka Markéta, která k nám přišla na návštěvu.
Ambice rodičů
V debatách s učiteli a řediteli, ať už ve školách, kam chodili naši synové, nebo v rámci mé práce, se často ozýval argument, že úkoly vyžadují rodiče a kdyby je škola nedávala, dali by své dítě jinam. V osmé třídě skutečně přišel jeden syn s dotazníkem, kde byla otázka, zda si přejeme domácí úkoly. Nikdy předtím mi do toho, jak co vyplnit, nemluvil, ale tentokrát mi řekl: „Napiš tam, že nechceme domácí úkoly. My žáci a učitelé je nechceme, ale rodiče je vyžadují.“ Jeho žádosti jsem pochopitelně vyhověla, ale byla nás menšina. Většina rodičů na této škole se domnívala, že bez úkolů není vzdělání.
Argument pro úkoly pochopitelně znám: Děti se učí odpovědnosti! Jenže ve skutečnosti se jedná také o kontrolu ze strany rodičů. Nad tím, co ve škole dělají, a také nad tím, jak dobré úkoly jejich dítě do školy přinese. Rodiče, jejichž děti si úkoly opravdu dělají samy, to nemusí řešit a jejich existenci celkem pochopitelně neproblematizují. Rodiče, kteří svým dětem s úkoly rádi pomáhají, v tom mohou cítit konkurenční výhodu. A pak jsou tu rodiče, kteří dětem pomáhat nemohou, neboť jsou unaveni po šichtách v továrně a jsou po příchodu domů rádi, že si sednou a odpočinou. Pro jejich děti je to jedno z dalších znevýhodnění. Samotným zrušením domácích úkolů sociální mobilitu nejspíš nezvýšíme, ale jejich zrušení je nutnou podmínkou k tomu, abychom vytvořili více rovných šancí.
Zkušenost cizince
Co je skutečné peklo, jsem pochopila až ve chvíli, kdy jsme se s manželem a nejmladším synem přestěhovali na německou stranu Krušných hor. Syn zde začal chodit do německé školy. Můj muž pracuje v továrně, vstává v pět ráno a vrací se domů před pátou. Je tak unavený, že sílu na dělání úkolů opravdu nemá. Naše dítě není rodilý mluvčí, takže i když úkoly jsou přece jen o něco přátelštější, než byly ty, které si pamatuju ze svého dětství, ale i z dětství jeho bratrů, často si nad nimi lámeme hlavu. Je to o to horší, že já německy umím jen pár slov, takže zadání vůbec nerozumím.
Existuje naštěstí překladač DeepL, ale ani ten si pokaždé se školní logikou neporadí, a tak psávám někdy své švagrové nebo mámě, které umí německy. Nakonec to ale často zůstane na mého vyčerpaného manžela. Můžu tu křičet na mraky, kdo tohle vymyslel. Úkoly jsou jeden z největších problémů našeho současného života, což je až s podivem, protože jich nemáme málo. A když to vypadá, že úkol napsat nezvládneme, dítě se hroutí. Celé je to zabalené do tak silného nánosu strachu ze selhání, že k odpovědnosti a radosti z učení ho to nepřibližuje ani trochu. Právě naopak.
Můj muž si o úkolech povídal s kolegy v továrně a problém s nimi mají všichni. Často nechápou, co se po nich chce, a pak jsou prostě večer unavení. A to jsou rodilí Němci. Dopadne to jako vždycky. Jejich děti nedostanou doporučení na gymnázium a už po čtvrté třídě je jejich životní trajektorie určena. Ať už se na to podíváme z hlediska dětí z rodin dělníků, lidí s nižším vzděláním, migrantů, kohokoliv neprivilegovaného, jsou úkoly další překážkou k větší sociální mobilitě. Opravdu nám stojí za to vyžadovat je, aby se naše děti naučily odpovědnosti a plnit si své úkoly? Nedaly by se vést děti k odpovědnosti tak, aby se kvůli tomu jiným dětem nezavírala cesta ke vzdělání?
Autorka je redaktorka Alarmu.