Fotomontáž Alarm
Česko je konsternované, že elektronické přihlášky na střední školy nefungují skvěle už od prvního dne. Překvapivé spíše je, že vůbec fungují. Ještě minulý rok se podávaly přihlášky papírové a na maximálně dvě školy a rodiče i děti složitě taktizovali, aby se v náporu jednoho z nejsilnějších populačních ročníků děti na nějakou školu vůbec dostaly. Stát totiž není v předstihu schopný reagovat prakticky na nic, tedy ani na fakt, kolik se v jakém roce narodí dětí, které budou postupně potřebovat školky nebo základní či střední školy.
Cermat byl po dlouhá léta synonymem dysfunkční, neprůhledné a arogantní organizace, jejímž hlavním smyslem bylo stresovat a deptat maturanty. K určité naději na změnu poměrů došlo v září 2022, kdy se stal ředitelem Miroslav Krejčí. Za necelý půlrok, tedy v tomto čase loňského roku, jsme sledovali apokalypsu, když se děti snažily dostat na střední školy. Na to, že se celý systém musí změnit, přišel český stát až ve chvíli, kdy k branám středních škol dorazil jeden z nejsilnějších ročníků dětí za poslední léta.
Že se nic nestalo dříve, je důsledkem nastavení české administrativy, jejíž základní pozicí je nic neměnit a na nic nesahat. Což je nastavení, které po ní vyžadují po dekády politici, jejichž mentální schopnosti často svádějí nerovný boj s nábytkem a jejichž fantazie klopýtá za sukulenty. Z této pozice začal stát řešit elektronizaci přijímaček zhruba o čtvrt století později, než by bylo žádoucí, a asi proto nemá moc smysl se podivovat porodním bolestem, které jsou přeci jen mnohem přijatelnější než další rok papírových přihlášek. Zajímavější je sledovat, jaké měl ředitel Cermatu možnosti poté, co bylo výběrové řízení na elektronizaci přijímacího řízení napadeno. Jednou variantou byl roční odklad, druhou sledujeme v podobě „DIY“ projektu za pomoci sítě známých a rodiny. Podle jednoho ze zúčastněných Krejčí zachraňoval vládu a soudě dle převládajícího mlčení ze strany vlády k celé situaci tomu lze věřit.
Obejít systém a nějak to udělat přes známé a se synem po nocích je asi jediná alternativa ke státnímu aparátu, který je udržován ve stavu dysfunkčnosti, a to za potlesku veřejnosti i médií. Jen tak je možné, aby politici kandidovali s programy, které slibují propouštění úředníků, snižování platů a redukci státního aparátu. Úředníky má nahradit právě digitalizace, ale digitalizaci nemá kdo provést. Nejprve by totiž stát musel zaměstnat a zaplatit lidi na samotnou digitalizaci. Politici si postavili jednoduchou past, jejíž logiku odmítají pochopit, a tak jako v němé grotesce šlapou stále dokola na ty stejné hrábě a s každým dalším úderem násady do obličeje se ozve zvolání: Musíme vyhodit více úředníků a všechno digitalizovat.
Na facebooku na vás dnes vyskočí sponzorovaná grafika premiéra Fialy, podle které se podařilo snížit počet úředníků o 2636. Chybí bohužel informace, jaký benefit nám to přineslo, komu to pomohlo a zda stát díky tomu funguje lépe. Jestli se tím zlepšilo zadávání veřejných zakázek nebo snad příští IT projekt zvládneme lépe.
Přitomkdyž stát náhodou skutečně může snížit stav administrativy a současně zlepšit fungování věcí, lekne se a neudělá to, protože by s tím bylo moc práce. Takto vláda novelizovala stavební zákon, když stála před možností zrušit stavební úřady v malých obcích a vytvořit profesionální správu alespoň na úrovni obcí s rozšířenou působností, kde by mohla mít kvalifikované lidi a náležitě je zaplatit. To doporučovala doprovodná analýza, která vyhodnotila stávající stav jako neefektivní, nákladný a nepřehledný. Současná vláda ale zůstala věrná populismu, proti němuž prý bojuje, a pod heslem „aby to měl každý na úřad blízko“ zachovala stávající stav zhruba sedmi set stavebních úřadů. Takže každá druhá obec má nadále svůj malý stavební úřad, kde si to každý úředník vykládá tak trochu po svém a po svém se snaží nebo nesnaží bojovat se všemi vlivy ze strany starosty, developerů nebo prostě jen sousedů.
Zároveň dnes vláda koketuje s dánským modelem pracovního trhu, v němž je poměrně snadné propouštět a nabírat nové zaměstnance. Jediný háček tohoto systému je samozřejmě v tom, že k jeho fungování potřebujete silný sociální stát. Pokud dnes pracovní úřady dlouhodobě nestíhají, nemají dostatek zaměstnanců a ti stávající jsou špatně placeni, nestíhají vyplácet dávky a nezaměstnaným nepomáhají, pak v případě, že bychom se skutečně pokoušeli zavést dánský pracovní model, bychom museli kapacity úřadů práce masivně rozšířit – a to vše zaplatit. Bez toho dostaneme Dánsko z Wishe, tedy další postsovětskou atrapu.
A podobnou atrapu budeme složitě a dlouho budovat v případě sledování vzoru digitalizovaného Estonska, pokud k tomu stát nepostaví profesionální aparát softwarových inženýrů, projektových manažerů a dalších profesí. Bez nich na to bude každý sám a nejbezpečnější pro všechny bude se o nic nepokoušet, jinak dostane bídu jako ředitel Cermatu, který zkusil celý problém vyřešit pomocí svého sociálního kapitálu, party ajťáků na DPP a svého syna. Je to v podstatě heroické nastavení, které nicméně kdysi modernita nahradila racionalitou a byrokracií. Třeba na to v Česku jednou nějaká vláda taky přijde. I když je to složitější než slibovat vyhazování úředníků a jejich nahrazení AI, což nám slibují povětšinou lidé, kteří si myslí, že digitalizace je, když na vás zapípá lednice, že jste ji zapomněli zavřít.