Foto Alarm/ Ondřej Bělíček
Během dvou let války Ruska proti Ukrajině jsme si prošli mnoha polohami. Prvotní šok a hrůzu vystřídala naděje, že Ukrajina možná rychle vyhraje. Na začátku třetího roku vládne všudypřítomná skepse, která je mezi veřejností patrná a odráží ji průzkumy v Česku i Evropě. Krom výjimek, jako jsou u nás Okamura, v Evropě Viktor Orbán, nebo americká konzervativní pravice, však Putinovi nikdo další ustupovat nechce.
Válka v Ukrajině znovu zvýraznila křehkost evropského uspořádání a složité hledání kompromisů na úrovni Evropy. Unie je sice jednou z nejbohatších částí světa, ale když měla jen pomoct bránící se zemi, narazila rychle na nedostatek svých zbrojních kapacit, stejně jako na schopnosti rychle a pružně reagovat. Evropu i Ukrajinu si vzal jako rukojmí maďarský autokrat Viktor Orbán. Miláček konzervativní pravice ve světě i v Česku. Ten dlouho blokoval finanční pomoc pro napadenou zemi nebo vstup Švédska do NATO.
Miloš Zeman se celý život pletl a pak odešel
Putinův útok na Ukrajinu byl v českém kontextu tečkou za působením Miloše Zemana v české politice. Dnes už si na něj asi málokdo vzpomene, ale obtěžoval veřejný prostor celou dekádu coby prezident, kdy se servilně klaněl vládě v Číně a Putinovi v Moskvě. Ještě ve dnech před útokem se posmíval všem, kdo před napadením Ukrajiny varovali, útočil znovu na tajné služby. Po samotném útoku byl nucen otočit a svou éru zakončil coby hlupák, který se celý život pletl, každému naletěl a pak odešel. Jenomže se pletl velmi sebevědomě a agresivně a zbytnělé sebevědomí se u nás často zaměňuje za znalosti či jakousi moudrost. Z Miloše Zemana tak nezbylo nic a nic nezbylo ani z politiky, kterou reprezentoval.
Česká politika byla směrem k Rusku předkloněná i bez Miloše Zemana, nicméně v tom se prakticky nelišila od většiny Evropy.
Nebyl to jen Zeman, ale i české vlády, které si hledaly cestu do Ruska pod heslem lidská práva jsou jen dekorace, byznys především. V roce 2012 tak premiér Petr Nečas prohlásil, že českému exportu škodí falešné adorování Pussy Riot. O rok později už se svými ministry vyrazil do Ruska spolu s desítkami českých firem, kde si třásl rukou s Medveděvem i Putinem a těšil se na příliv ruských miliard, zatímco o Pussy Riot, které tou dobou hnily ve vězení, prohlásil, že to nejsou žádné bojovnice za svobodu.
Tehdejší ministr průmyslu Martin Kuba si v Rusku prohlížel ruské reaktory, sliboval, že tendr na ně bude v Česku otevřený pro všechny, a chválil Rusy, jak staví vše podle plánu a v termínu. Česká politika byla směrem k Rusku předkloněná i bez Miloše Zemana, nicméně v tom se prakticky nelišila od většiny Evropy. Jen se dnes na tuto část rádo zapomíná, a naopak se zdůrazňuje, že my jsme přece před Ruskem vždy varovali.
Vyloženě trapně pak působilo, když před minulými komunálními volbami nechala koalice Spolu vylepit billboardy s Babišem a Putinem. Jestli alespoň do té doby nebylo možné Babišovi něco přičíst, tak lísání se k Moskvě. Nakonec to byla jeho vláda, kdo po útoku na Vrbětice vyhodil ze země většinu ruské ambasády.
Že od té doby s pokračujícím konfliktem Babiš čím dál více zvedá a rozdmýchává téma lidového hněvu vůči pomoci Ukrajině už je druhá věc, byť ani v tomto nezachází tak daleko, jako Robert Fico na Slovensku nebo Orbán v Maďarsku. Na uzdě Babiše drží převládající veřejné mínění a možná i nějaká vlastní soudnost.
Tu naopak nemá Tomio Okamura, ale zase, kdo to od něj vlastně čeká? Ten na pomoc Ukrajině pravidelně nadává, nechce dát „Ukrajině ani halíř“, nicméně i tak toto téma v celkovém množství jeho výstupů hraje spíše okrajovou roli.
S pomocí souhlasí většina, stejně jako s okamžitým mírem
Mezi voliči Okamurovy strany je největší poměr těch, kdo si přejí vítězství Ruska, podobné je to ještě u voličů Trikolory, Soukromníků a Svobodných. Nicméně i v jejich případě se jedná jen o slabou čtvrtinu či spíše pětinu podporovatelů. Navzdory zdání ze sociálních sítí se jedná o marginální skupinu lidí.
Postoje v celé české společnosti se za dva roky posunuly, ale ne dramaticky. Drtivá většina Česka považuje za viníka války Rusko. Stejně tak většina lidí souhlasí s podporou uprchlíků. Co se změnilo rychle, je podpora vládních kroků ve věci podpory Ukrajiny, ta poklesla a minimálně rok a půl platí, že více než polovina lidí nepodporuje postup vlády. Sem se ale promítá také samotný fakt, že je vláda jako taková mimořádně nepopulární.
Vláda Ukrajinu sice podporuje, ale v domácí politice neustále komplikuje život ukrajinským uprchlíkům. V létě loňského roku tak stát zpřísnil podmínky poskytování pomoci. Zatímco v červnu vyplatil uprchlíkům 1,7 miliardy korun, následující měsíc po zpřísnění podmínek klesl objem pomoci o 600 milionů korun. Nouzové ubytování již dostane jen omezené množství příchozích. Na humanitární dávku lidé nedosáhnou automaticky, ale stát se snaží zkoumat všechny jejich příjmy. Zatímco pomoc je omezená, český sociální systém je pro uprchlíky nedostupný. Podmínky se pak měnily a mění takovým způsobem, že jim nerozumí nejen uprchlíci, ale ani lidé, kteří se jim snaží pomáhat. V pomoci tak vládne chaos, který se řídí skrytou snahou, pokud možno moc nepomáhat, vytlačit příchozí do šedé ekonomiky a co se stane se všemi dětmi bez psychologické pomoci a podpory se neodvažuju ani nadhodit. V tom český stát selhává neustále, předtím se podobně vykašlal na děti psychicky zdevastované covidem.
Česko sice stojí za Ukrajinou, ale většina společnosti by byla nejraději, kdyby konflikt skončil jakkoli, ale hlavně rychle, a to i za cenu, že Ukrajina přijde o část území. To opakovaně deklaruje prakticky 70 procent české veřejnosti. To je postoj, který se bude nadále promítat především do toho, co ve veřejném prostoru říká a bude říkat Andrej Babiš, který v tématu spíše kličkuje.
Dění v Česku se příliš neliší od změny nálad ve většině Evropy. Zde stále převažuje podpora Ukrajiny a souhlas s tím, aby pokračovala, ale prakticky ve všech zemích toto přesvědčení pomalu klesá. Zatímco podpoře se těší humanitární pomoc, větší nejistota pak panuje u té vojenské.
Vyloženě depresivně pak působí výsledky posledního průzkumu týkajícího se přesvědčení, že Ukrajina může konflikt vyhrát. Tomu v rámci Evropy věří necelých deset procent obyvatel. Ve Švédsku či Holandsku okolo 20 procent, v Řecku či Maďarsku jsou takových optimistů jen jednotky procent. Pokud si u této otázky nervně okusujete nehty, nejste sami.
Celý konflikt se pak odehrává v kontextu nepřehlédnutelného klimatického rozvratu nebo již měsíce trvajícím konfliktu v Gaze, kde Izrael zabil více civilistů, než Rusko za dva roky války v Ukrajině. Před námi jsou volby do Evropského parlamentu a americké prezidentské volby. Udržet vystresovanou veřejnost na straně podpory bránící se Ukrajiny bude čím dál složitější. To na povinnosti Evropy za Ukrajinou stát nic nemění.
Autor je redaktor Alarmu.