Foto Adian Cuj, Unsplash, CC0 1.0
Petr Fiala se svým ministrem financí stále opakuje, že se nebude šetřit na lidech, ale na státu. Jako bychom nežili v moderní demokracii, v níž stát jsou lidé, ale na dvoře Ludvíka XIV., který mezi sebe a stát kladl rovnítko. Pak by bylo skutečně možné seškrtat výdaje císaře, aniž by si toho poddaní, tedy my, jakkoli všimli.
V těch časech nežijeme, nicméně přesto se pod tímto heslem mají snižovat příjmy lidem pracujícím pro stát. Záměr se neopírá o analýzu nebo reformní plán administrativy, ale o prostou úvahu, že když škrtnete pár miliard na platech, tak přesně tuto částku ušetříte. Je to tak jednoduché a prosté jako mysl našeho ministra financí.
V tomto magickém myšlení se má za to, že když bude úředníků méně a budou hůře placeni, bude celý systém fungovat lépe. Tomuto zaklínadlu se říká efektivita a jeho opakem je abstraktní hrozba „bobtnajícího státu“. Kupodivu stejnou logiku si nikdo netroufne aplikovat v případě hasičů, učitelů nebo lékařů.
Snižme hasičům platy a část jich vyhoďme, zbytek bude hasit mnohem efektivněji. Pojďme trochu očesat zkostnatělé stavy chirurgie, když bude těchto řezníků méně, budeme na operace čekat kratší dobu. A méně učitelů zvládne lépe a kvalitněji odučit více dětí. Skoro kamkoli se podíváme, vypadá takto aplikované logika úspor jako špatný humor hraničící s šílenstvím. Přesto když se aplikuje na státní správu a mytické úředníky, všichni vypnou mozek a začnou tleskat.
Jen tak můžou procházet nové a nové návrhy o kolik se mají snížit platy státním úředníkům, aniž by to veřejnost zajímalo. Nově tak Stanjura navrhuje škrtnout o pět procent i tarifní mzdy. Nicméně budeme potom lepší zemí? Taková otázka už se neklade. Míň peněz na byrokraty je prostě dobro.
Stavební martyrium
Když se pravidelně zmiňuje, jak nekonečně dlouho u nás trvá vyřízení stavebního povolení, bude to tedy s méně lidmi za méně peněz rychlejší? Nebo když to bude trvat o pár měsíců déle, budeme se chlácholit: hlavně že Stanjura na těch darmožroutech ušetřil!
Zrovna stavební úřady jsou dlouhodobě personálně zanedbané, protože se nepřekvapivě na tato náročná a špatně placená místa nikdo moc nehrne. Proč taky, když jako bonus dostanete od představitelů státu pravidelnou dávku nadávek o zbytečných úřednících.
Stavební řízení je komplikované také kvůli zastaralému a špatnému stavebnímu zákonu, kdy nový se podařilo vyrobit a protlačit v podobě, se kterou není spokojený vlastně nikdo, a jeho novela byla schválena dříve, než tento zákon vůbec vstoupil v platnost, a původní zákon ještě zhoršila.
Nicméně je současně skvělou ilustrací, jak se v Česku reálně šetří. Původní zákon – a pominu všechny jeho jiné problémy, které začaly už tím, že si ho psali sami developeři – chtěl sjednotit systém stavebního řízení pod jeden státní úřad s krajskými pobočkami. Nahradit tak současný stav, kdy má stavební úřad skoro každá druhá vesnice. Celkem tak máme okolo 700 stavebních úřadů, přičemž nejmenší tvoří jeden úředník a sehnat na takové místo nového a kvalifikovaného je prakticky nemožné.
Vše pak ústí ve vzývání digitalizace, která vše zachrání, když místo neschopných úředníků bude rozhodovat AI. Jenomže když nefunkční procesy opírající se o zastaralé zákony a vyhlášky zdigitalizujete, budou špatné digitálně.
Současná vláda stavební zákon novelizovala. Nechala si vypracovat stanovisko, které posuzovalo výhodnost původní centralizace, kompromisu v podobě 205 stavebních úřadů, které by kopírovaly obce s rozšířenou působností a zachování současného stavu, kdy bude nadále stavební úřad v každé druhé obci. V materiálu se o poslední verzi píše: „V porovnání s ostatními variantami dosahuje nejnižší efektivity výkonu stavební agendy, nižší možnosti jednotného metodického řízení, kontrolovatelnosti a vynutitelnosti, nižší transparentnosti použití finančních prostředků státní správy, nižší přehlednosti procesu, nejmenší eliminace počtu podkladových aktů a nejnižšího makroekonomického prorůstového efektu s pozitivním dopadem do příjmů státního rozpočtu.“
A tato nejhorší, nejdražší a nejméně efektivní varianta zvítězila, protože jak konstatovala vláda, cokoli jiného by bylo politicky neprůchozí. Místo analýz totiž politikům stačí historky jako Ivanu Bartošovi: „Stavební úřady jsou na obecních úřadech historicky z dobrého důvodu. Jsou to právě úředníci místních stavebních úřadů, kdo nejlépe zná místní podmínky.“ Škoda že už totéž neplatí třeba o znalosti stavebního zákona, takže rozdíly mezi fungováním jednotlivých úřadů jsou propastné a co vám někde zakážou, jinde projde.
Šetřit se tedy nebude díky reorganizaci a zefektivnění státní správy, šetřit se bude jen plošně seříznutím platů všem. Výsledek známe. Je jím pomalá a nefunkční státní správa. Jak ale v médiích opakuje ministr pro zavedení elektronické občanky Ivan Bartoš, který má na starosti také tento zákon, bude to lepší, než to bylo.
To platí jen částečně, protože současně nebyly do stavebního řízení zcela vráceny spolky a organizace bránící veřejný zájem nebo ochranu přírody. Současně bude i nový stav stále horší než jinde v Evropě, což vyplývá také z té neuvěřitelné rozdrobenosti samospráv, kdy menší samosprávné obce, než máme my, nemá v Evropě už vůbec nikdo. Je to malé, neefektivní, špatně řízené a velká část peněz v nejmenších obcích padne na platy, ale nedá se nic dělat. O skutečnou reorganizaci veřejné správy se nikdo ani nepokouší.
Příchod AI Krista
Vedle efektivity se pak víra nejen politiků upíná k modle digitalizace, která bezmála symbolizuje druhý příchod Krista. A ten ještě nepřišel a již jej doplňuje aktualizovaná verze, kdy se veřejná správa nejen zdigitalizuje, ale ještě ji doplní umělá inteligence, která tak vše vyřeší za nás. Konečně.
K tomu se upínají nejen politici. Neschopnost uvažovat o veřejné administrativě jinak než jako o překážce rozvoje opakují bezděky i média. Třeba nedávno ve své analýze Václav Dolejší. V té se to jen hemží obvyklými klišé o líných zkostnatělých byrokratech bránících pokroku, siru Humphreymu a podobně.
To vše pak dokreslují dojemné citáty politiků o líných kaprech a mrštných štikách a o tom, jak by moc chtěli něco dělat, ale zlí úředníci jim hází klacky pod nohy. Ministr dopravy Kupka tak třeba chtěl nechat posílat espézetky poštou a úředníci k tomu chtěli analýzu dopadů, čemuž se ministr smál. Popravdě je ale k smíchu ministrův mikromanagement, který chce prosadit něco, čím se pochlubí voličům, a ne požadavek byrokracie na racionální jednání. Je trochu na pováženou, že na takové historky politikům skočí politický komentátor, který dokonce cituje ministra Stanjuru, jenž přitom nezvládne sečíst ani příjmy a výdaje a těžko říct, jestli by bez asistence úředního aparátu zvládl dýchání nebo chůzi.
Vše pak ústí ve vzývání digitalizace, která vše zachrání, když místo neschopných úředníků bude rozhodovat AI. Jenomže když nefunkční procesy opírající se o zastaralé zákony a vyhlášky zdigitalizujete, budou špatné digitálně. Rozhodnutí budou rychlejší, ale stále k ničemu. A když mají politici náhodou spíše omylem příležitost část státního aparátu zmodernizovat, jako v případě stavebního zákona, leknou se a raději zachovají stávající stav.
A to vše proto, že když nemáte žádnou představu státu, který chcete vybudovat, kam ho posunout a jak ho změnit, nemůžete ani reálně změnit administrativu, protože je to nástroj k dosažení cíle a tento cíl chybí. Nebo má podobu dekorací, jako Bartošova digitální občanka a Kupkova espézetka poslaná poštou.
V jeho fantazii už bohužel chybí to, na co by přišel během požadované analýzy dopadů. Zatímco na dopravní odbor se můžete objednat elektronicky a novou registrační značku vyřídit za deset minut. V případě zaslání poštou se lidé potáhnou vyzvednout si zásilku do vlastních rukou bůhví kam a tam vystojí nekonečnou frontu, protože v mezičase jiný resort zredukoval pobočky pošt na minimum. Musí se přece šetřit.
Virgin Petr Fiala, Chad Marie Terezie
Když v 18. století Marii Terezii došlo, že její monarchii dochází dech a současně se musí enormně zadlužovat kvůli probíhajícím a prohraným slezským válkám, spustila sérii reforem, na jakou by si u nás netroufl žádný politik pomyslet ani doma pod peřinou.
Pod její vládou se státní aparát začal centralizovat a profesionalizovat. Chybějící finance neřešila snižováním platů, ale zajištěním příjmů, kdy daňovou soustavu zjednodušila a zpřehlednila, okruh daní se razantně rozšířil a zavedla něco do té doby nevídaného: zdanění šlechty. Proto musel vzniknout první katastr, aby bylo jasné, kdo kolik vlastní a kolik má tedy platit. Přičemž postavit se šlechtě chtělo kuráž a politickou odvahu, jakou by si naši politici neuměli představit ani s gramem kokainu v krvi.
Rodová privilegia ve vedení klíčových úřadů začala být vytlačována kritérii vzdělání, schopností a kvalifikace, což například znamená, že někdo jako Zbyněk Stanjura by to za monarchie dotáhl leda tak na podkoního ve Vyškově. Možná.
Marie Terezie pochopila a udělala několik podstatných věcí. Obklopila se schopnými, vzdělanými, a dnes bychom řekli také progresivními lidmi, a nechala je pracovat. Státu zajistila příjmy, aby si mohla dovolit vybudovat profesionální aparát, bez něhož není možné žádný stát, natož monarchii, posunout kupředu. A současně dokázala myslet v horizontu delším než jepičím. Tato panovnice tak byla ve svém myšlení mnohem dál než vláda současná i jakákoli předchozí. Detaily a problémy zde přeskočím a pro zájemce doporučím knihu Osvícenství v českých zemích od historičky Daniely Tinkové.
Marie Terezie tehdy mířila správným směrem. Tím stejným, jakým zamířily jiné země, které dnes okupují čelní místa v žebříčku těch takzvaně úspěšných. To analyzoval například v knize Politický řád a politický úpadek Francis Fukuyama, kdy si v úvodu položil otázku, jak se stát Dánskem. Výkonnou, efektivně spravovanou zemí, která je bohatá a současně se v ní lidem dobře žije. Detaily přeskočím, nicméně když Fukuyama analyzuje historický vývoj zemí, jako je Německo, Spojené státy nebo Japonsko, jeden motiv se opakuje.
Potřebujeme mnohem více úřednic a úředníků
Klíčovým prvkem úspěchu (a někdy také pádu) byl nezávislý právní řád a fungující byrokracie postavená na meritokracii, kdy státní aparát otevřel své dveře a natáhl do svých řad ty nejschopnější a nejvzdělanější. Kdo chtěl něco změnit a budovat kariéru, zamířil do služeb státu. A tato část úvahy v české debatě zcela chybí, respektive veškerou rétorikou o zbytečných úřednících a nutnosti škrtat a vyhazovat jdeme přesně proti ní.
U nás se operuje mylnou tezí, jakou v uvedeném textu Dolejšího reprezentuje politik ODS sedící v nekonečném počtu funkcí a nově v čele Hospodářské komory Zdeněk Zajíček, když říká: „Zevnitř úřadu samozřejmě žádná inovace nemůže vzejít.“ A protože se u nás „myslí“ zhruba takto, nejsme a nebudeme Dánskem. Stejná věta ostatně platí beze zbytku o českých politických stranách, které si neumí představit ani to, co mají před očima.
Chybí otázka, co chceme, kde chceme být, a z té by vyplynulo, jakou administrativu a jak uspořádanou potřebujeme. Je možné, že bychom pak její funkční reorganizací něco ušetřili, ale spíše je to slepá cesta přemýšlení o budoucnosti. Fungující aparát je podmínkou prosperující země, zatímco jeho prostým a zcela tupým ořezáním nezískáme nic než chudobu a nefunkční stát. Takový stát ale nyní budujeme.
Státní aparát nabízející nízké mzdy, nulovou prestiž a nejasnou budoucnost se o žádnou meritokracii opřít nemůže, protože se stává poslední kariérní volbou, od níž veřejně odrazují vrcholní politici. Oni sami přitom nejsou žádné „dravé štiky“, ale povětšinou otupělé letargické mátohy stranických velkochovů postavených na klientelismu a nepotismu, kde se oceňuje schopnost nic si nemyslet a vydržet extrémně dlouho sedět na židli. Kdo s tím má problém, toho strana vyštve. Nedávno nám tuto dovednost předvedl předseda nejmladší koaliční strany Ivan Bartoš v případě své kolegyně Janky Michailidu.
S tímto přístupem nám digitalizace ani umělá inteligence nepomůže, protože zvýrazní a zrychlí podstatu správy věcí veřejných, jíž je prázdnota a absence fantazie. Státní správa jistě nefunguje ideálně, ale je mimo možnosti nejen politiků zjistit proč a jak by měla fungovat lépe. Nevíme to a vědět to vlastně nechceme.
Zatímco se stresujeme z údajně přerostlého státu, který zaměstnává nadbytek lidí, ve skutečnosti jsme kdesi na průměru Evropy, někde mezi Polskem a Rumunskem. Otázkou je, jestli to všechno náhodou není úplně naopak. Jestli nějak nesouvisí s prosperitou a životní spokojeností, že nejvíce lidí zaměstnávají státy a vlády v zemích, jako jsou Norsko, Finsko, Švédsko a Dánsko.
Autor je redaktor Alarmu.