Foto ILCE-7S, Pxhere, CC BY-SA 1.0
Nedávno jsem narazila na rozhovor na webu Novinky.cz s prezidentem Unie orchestrálních hudebníků ČR a mluvčím iniciativy Nenechme kulturu utichnout Jiřím Dokoupilem o tom, proč by kultura měla od státu dostat více peněz. Otázky, které mu novinářka pokládala, mě velmi zarazily. Byly jak z devadesátých let. Proč si kultura na sebe nevydělá sama? Proč by měla kultura lidi zajímat? Přišlo mi, že novinářům, a potažmo společnosti, chybí základní porozumění, co kultura je, k čemu je, a proč by ji společnost měla podporovat. Protože, proč by se vůbec kdo ptal na takové otázky?
Nedostatek vědomí důležitosti kultury bude i hlavním důvodem mizerného a na drť podfinancovaného kulturního sektoru. Nikdo nechápe, proč ho vůbec potřebujeme. A protože se dnes diskutuje o konsolidačním balíčku, bouří se i lékaři/lékařky i vysokoškolští učitelé/učitelky, je dobré si zopakovat, proč se bouří (a měli by se bouřit) i umělci a umělkyně.
V pozadí novinářčiných otázek se především skrývalo nepochopení, na které se Dokoupil snažil poukázat, tedy že kultura je veřejná infrastruktura. Ano, je to smutné, ale mnozí z nás netuší, že kultura je základní infrastruktura každé společnosti. Kde chybí, odtamtud lidé odchází. Kde je různorodá a kde se jí dobře daří, tam také lidé chtějí žít. Něco podobného platí o dobrých školách, nemocnicích a dopravním spojení. Stejně jako v případě zdravotnictví, sociálních služeb, dopravy, ale tato infrastruktura neexistuje sama od sebe. Musí ji někdo opečovávat, obnovovat, opravovat, podporovat.
V přímém rozporu se svými tvrzeními nás vláda zadlužuje na generace dopředu. Omezování výdajů na kulturu patří do tohoto ranku.
Infrastrukturu udržuje práce lidí. Pokud tito lidé nejsou nebo je nemůžeme zaplatit, infrastruktura se hroutí a dopady nesou jednotliví lidé – většinou ti nejzranitelnější. Ti bohatí a zajištění si mohou tyto služby nakonec obstarat i jinak. Stejně jako v případě vzdělání, zdravotnictví, investicí do kulturní infrastruktury přispíváme k lepší budoucnosti dalších generací. Pokud do nich investovat nebudeme, vrátí se nám to jako bumerang.
Neoliberální pravicové vidění vidí dluhy a schodky. Jenže šetřit a omezovat výdaje tak nesmyslně a ad hoc, jak to vláda dělá, je velice krátkozraké. Omezování investic do vzdělání, zdravotnictví, sociálních služeb nebo kultury znamená zadělávat na dluhy budoucích generací, a to na všech frontách. Skrze škrty se nám tu pod rukama rodí spousta budoucích problémů, chronických problémů sociálních i zdravotních ale i ekologických.
Budoucí generace nebude zajímat, s jakým schodkem jsme hospodařili v roce 2024, ale bude je zajímat, že společnost, ve které žijí, je v naprostém rozvratu, po ekologické i sociální stránce, jejich vzdělání je na tuto krizi nijak nepřipravilo, jsou nemocní, protože nemají přístup k bezplatné zdravotní péči, a kvalita jejich života je nulová, protože možnost si přečíst knihu, jít na koncert nebo do divadla je tu jen pro horních 10 procent. Ale nejspíš to ani řešit nebudou, aspoň ti šťastnější z nich, protože se odsud dávno odstěhují.
V přímém rozporu se svými tvrzeními nás vláda zadlužuje na generace dopředu. Omezování výdajů na kulturu patří do tohoto ranku. Lidé, kteří dnes pracují na údržbě těchto sociálních infrastruktur, jakou je kultura, a nejsou ve výjimečné situaci (např. vlastníků nemovitostí), se dnes v zásadě musí obětovat, doslova strugglovat, pokud chtějí v kultuře zůstat. Jedna kulturní pracovnice, která se nedávno přestěhovala do Holandska, mi na otázku, jestli se nevrátí, odpověděla takto: „Nevrátím, protože tady můj život není každodenní zápas o přežití.“ Několik mých přátel už kulturu opustilo; malují pokoje či se vrhli na programování.
A tak si pojďme zopakovat několik zjevných faktů. Následuje desatero, proč je dobré investovat do kultury:
- Společnost, kde neexistuje podpora kultury, nemůže znát svou minulost. Ten, kdo nezná svoji minulost, nepoučí se ani z chyb těch, kteří tu byli před námi.
- Kultura přispívá k vědomí, že patřím k určité kultuře, tradici, že mám určité kořeny, že někam patřím. Kdo má zdravé sebevědomí, snese kritiku kultury vlastní a není nenávistný vůči kulturám jiným.
- Chodíme do divadla, čteme, díváme se na filmy nebo seriály, jsme v dialogu s fiktivními postavami, skrze fikci se vyrovnáváme se svými vlastními existenčními a existenciálními problémy, ale i různými morálními, společenskými dilematy. Kultura rozšiřuje náš smysl pro etiku a morálku.
- Skrze kulturu se dozvídáme o jiných kulturách a získáváme schopnost porozumění jiným kulturám, schopnost sociální empatie a solidarity s někým, kdo se mnou nemá jinak vůbec nic společného – skrze příběh můžu pochopit jeho motivace, atd…
- Kultura je důležitým doplňkem vzdělávací, sociální i zdravotní infrastruktury. Není náhodou, že velká muzea mají „edukativní“ oddělení a dnes mají některá i oddělení „terapeutická“. Existují výzkumy, že společnost s dostupnou kulturou má menší výdaje na zdravotnictví – pacienti, kteří chodí na výstavy, se lépe uzdravují atd. V době krize je kultura terapeutickým nástrojem, je to místo, kde hledáme odpovědi na své otázky nebo útěchu v bolesti.
- Čím si asi tak přivydělávají všichni ti chudí umělci a umělkyně? Učí vaše děti na všech těch kroužcích a rozvíjí jejich smysly, motoriku, kompetence a podobně.
- Skrze kulturní statky o nás v zahraničí může někdo vědět, i když třeba jinak nejsme velmoc. To může velmi prakticky na té nejvyšší úrovni pomoci v různých diplomatických vyjednáváních, ale také kdykoliv jako jednotlivci vyjedeme do zahraničí.
- Sociální mobilita – známe ty případy geniálních a po všech stránkách výjimečných dětí, které uspěly v kulturním sektoru, i když všechno bylo proti nim. Dokazují, že tu nejsou občané první a druhé kategorie, že talent nezná rasu, třídu, gender. A že nefunkční infrastrukturou přicházíme o spoustu darů a způsobů, kterými by lidé, kteří jsou stejně talentovaní, jako řada úspěšných lidí, kteří měli jen to štěstí, že se narodili v lepších podmínkách, mohli společnost posunout a něčím jí přispět.
- Kultura testuje hranice možného, cvičí hranice naší imaginace – co si ještě lze představit, a co už ne? Při hledání cest z různých krizí se to velmi hodí.
- Jan Skácel prohlásil, že spisovatel je jako kanárek v dole. Kulturní pracovníci zaujímají nezvyklé perspektivy a upozorňují na problémy, které jinak nikdo nevidí.
Mimo všechny tyto „měkké“ důvody, je kultura nezanedbatelnou částí naší ekonomiky a přináší dost podstatné zdroje i do rozpočtu.
Každý jeden bod výše zmíněný sdílí kultura i s dalšími oblastmi lidské činnosti. Ale takto celkově a komplexně jej žádná jiná oblast lidské společnosti neobsahuje. Můžeme si kulturu představit jako jednu z nohou velkého stolu, u kterého všichni sedíme a ostatní infrastruktury jako jeho další nohy. Pokud je noha vratká, stůl je také vratký. Když jedna noha upadne, stůl je ještě vratší. Když upadne půlka nohou u stolu, stůl spadne. Aby byl stůl jakž takž pevný a nohy stabilní, potřebujeme práci lidí – v případě kultury, nejen umělců ale i všech kulturních pracovníků. A potřebujeme je důstojně zaplatit a zajistit jim normální existenci. I o tom je závazek České republiky přijmout tzv. status umělce v tomto roce, sérii sociálních opatření, která by měla vyrovnávat extrémní prekaritu kulturních profesí, na které vláda, jak se zdá, zvysoka kašle. Na druhou stranu se tu rýsují snahy kulturní obec sjednotit a tlačit na ministerstvo kultury koordinovaněji. V pátek se tak poprvé schází Kulturní a kreativní federace.
Vláda ale teď má jinou agendu – nohy stolu, respektive lidi, kteří je opečovávají a kteří už jsou stejně jinou nohou někde jinde, protože kulturou se neuživí, nechat svému osudu. Klidně na nás nechají stůl spadnout a na dalších generacích, aby tuhle paseku po nás řešili.
Autorka je ředitelka tranzit.cz.